„Vévodo české země, nedej zahynouti …“

Roku 1929 se slavilo tisícileté výročí zavraždění svatého Václava, patrona českého národa, odpočívajícího podle pověsti v nitru hory Blaník a připraveného v čele svého vojska zasáhnout, kdyby se zem ocitla v ohrožení. Nikdo tehdy ještě netušil, jak nebezpečně blízko Češi (opět) takovému okamžiku jsou. Bylo to přesně uprostřed mezi dvěma válečnými apokalypsami, ani při jedné z nich se ovšem hora Blaník neotevřela. Nacisté dokonce z pacifisticky smýšlejícího knížete Václava vyrobili příklad, jaký měl podle jejich výkladu český národ bez výhrad následovat – Václavovy mírové snahy pro nacisty znamenaly smířit se s uchvatiteli a spolupracovat. Ke zneužitému světci se však Češi nehlásili, zůstali u svého legendami opředeného šlechetného křesťanského panovníka. Symbolika svatováclavského chorálu, který měl po roce 1918 dokonce šanci být státní hymnou, přežila. Dnes máme pravidelně konané Svatováclavské slavnosti a Svatováclavský festival, a 28. září – den Václavovy mučednické smrti – se stal Dnem české státnosti.

Roku 1929 se slavilo milénium, a to přestože již tehdy někteří pochybovali, zda se bratrovražda u boleslavského kostela odehrála skutečně roku 929. Podle dnešních historických zjištění se tak stalo až o šest let později, na vlastním obraze ušlechtilého knížete to však nic nemění; stále víme více o tom, co se s ním dělo posmrtně, než o jeho skutečném životě a o tom, co se tehdy v Boleslavi opravdu odehrálo a co tomu předcházelo. Roku 1929 se na Václava vzpomínalo velkoryse. Vznikl také velký filmový projekt, nazvaný po různých změnách prostě Svatý Václav, první český historický velkofilm a první, na němž se finančně podílel stát. Nápadně se podobal četným projektům, do nichž zasahovalo mnoho zájmů – byla to trochu taková tehdejší Kaplického knihovna. Finanční náklady, které byly na film vynaloženy, byly nesmírné.

Vzhledem k nejrůznějším vlivům, jež natáčení neustále zvenčí ohrožovaly (včetně pokusu o prosazení konkurenčního scénáře, církevní a politické cenzury a podobně), však nebyl film dokončen včas a jeho premiéra se mohla uskutečnit teprve 4. dubna 1930. Film Svatý Václav byl němý a jeho důležitou dramatickou komponentu tvořila symfonická partitura vytvořená Oskarem Nedbalem a Jaroslavem Křičkou, hraná při premiéře filmu živým orchestrem; na plánovanou nahrávku už nezbyl čas ani peníze. Po filmu zbyly dluhy a tradované vědomí, že se nepovedl; údajný divácký neúspěch snad byl způsoben i tím, že další kina, jež samozřejmě neměla premiérový orchestr k dispozici, z nouze podkreslovala film vším možným. V době, kdy nastupoval zvukový film, už by Svatý Václav stejně měl pramalou šanci, zestárl dřív, než se narodil. Jak to v takových případech bývá, ležel pak ve filmovém archivu a práchnivěl. Roku 1971 byl zrekonstruován pod dohledem dosud žijícího původního režiséra Jana Stanislava Kolára. Scházela však podstatná složka, totiž doprovodná hudba. Partitura hudby ke Svatému Václavovi se sice uchovala v archivu Českého rozhlasu, možnost nového, kompletního uvedení filmu však vyvstala teprve poté, co se objevily i orchestrální hlasy. Tak mohli návštěvníci pražského Rudolfina v rámci Dne české státnosti 28. září 2010 vidět obnovenou premiéru filmu Svatý Václav v podobě, kterou pravděpodobně vidělo pražské publikum v dubnu 1930. V úvodu projekce shrnul peripetie vzniku filmu svým nonšalantním a delikátně ironickým způsobem Marek Eben, historický význam svatováclavského odkazu pak shrnuli premiér Petr Nečas a arcibiskup Dominik Duka.

Po osmdesáti letech od vzniku se na film díváme objektivníma očima jako na součást historie. Některé sekvence jsou nevyvážené, film obsahuje mnoho naivního a neumělého, snaha o dramatický kontrast se ne vždy podařila; neúměrně dlouhá je například scéna nočního hodokvasu před Václavovým zavražděním. Je také patrné, jak se režisér i štáb v průběhu natáčení učili, postupně si dokázali s lecčím poradit lépe (což je patrné především na davových scénách). Do děje filmu je zakomponován milostný motiv, čímž autoři obešli tolik diskutovaný problém, zda bylo Václavovo zavraždění motivováno důvody církevními či politickými. Film nakonec vyzní jako Boleslavova msta ze žárlivosti a závěrečné zjevení věčného ochránce Václava tedy nepůsobí příliš věrohodně. Zjevně to byl kompromis mezi tím, co která z podílejících se stran ve filmu mít chtěla a tím, co si tam naopak jiná strana nepřála. Přes různé nedostatky je na filmu mnohé hodno obdivu. Setkáváme se zde se zajímavými hereckými tvářemi a „casting“ byl jistě náročný, vždyť vedle českých herců se na filmu podíleli i herci z ciziny (což mohl ovšem být také tah, který měl filmu pomoci za hranice). Knížete Václava hrál Zdeněk Štěpánek a jeho úloha nebyla vůbec lehká – bez hlavního hereckého prostředku, jakým je slovo, měl vytvořit postavu šlechetného, mírného, zbožného, milujícího, odpouštějícího a přitom rozhodného vládce a diplomata. Boleslava vytvořil Jan Wenceslaus Speerger, vlastně Jan Václav Špergr, hvězda českého němého filmu, pro nějž byl vlastně film Svatý Václav hereckým vrcholem. Stalo se mu to, co mnohým dalším: pro zvukový film se jeho projev nehodil a byl nadále odsouzen k epizodním úložkám, kterých ovšem za svůj život odvedl vynikajícím způsobem přemnoho. Václavovu matku Drahomíru hrála v Berlíně narozená Dagny Servaes, jejíž filmový osud byl podobný, ani jí se přechod ke zvukovému filmu zcela nepodařil, i když v něm hrála téměř do konce života (zemřela 1961), zato se prosadila na jevišti ve Vídni – v Theater in der Josefstadt, ve Volkstheater a konečně v Burgtheatru. Kněžnu Ludmilu hrála ruská herečka Vera Baranovskaja a pro roli synovce Jindřicha Ptáčníka (Václav Vydra) Gera byl vybrán francouzský herec Raymond Guérin (Guérin-Catelain), který se právě roku 1929 objevil v česko-francouzském filmu Džungle velkoměsta; možná byl pro roli mladého germánského bojovníka získán právě při této příležitosti.

Obnovená premiéra především ukázala, jak důležitou úlohu měla v tomto filmu hudba. Tvoří jeho důležitou dramatickou součást a podle toho, co je o okolnostech jejího vzniku známo, je nutno říci, že oba skladatelé odvedli maximum. Původní dohoda prý zněla, že Nedbal vytvoří podklad k lyrickým scénám, Křička k dramatickým. Pro oba skladatele to byl nový způsob práce. Pro Křičku bylo toto první setkání s filmem začátkem jeho následující úspěšné spolupráce se stříbrným plátnem, v Nedbalově tvorbě zůstal podíl na filmu Svatý Václav jediným (za několik měsíců po premiéře spáchal sebevraždu). Skladatelé pochopitelně využili citáty nejstarších českých duchovních písní „Hospodine, pomiluj ny“, „Jezu Kriste“ a především svatováclavský chorál, ale také např. citát z Lohengrina (možná nechtíc se ozve i motiv, téměř totožný s motivem z Dvořákova Zlatého kolovratu ap.), invence obou skladatelů však dovolila vytvořit svébytnou, nápady oplývající partituru, do té míry soběstačnou, že by za předpokladu škrtů nutně ilustrativních pasáží mohla žít vlastním životem (Křička ostatně ze svého podílu později vytvořil suitu). V obnovené premiéře v Rudolfinu hrál živě Symfonický orchestr Českého rozhlasu za řízení Jana Kučery, autora rekonstrukce partitury. Nelehký úkol sladit obraz s hudbou byl odveden na výbornou – a to nejen úder do gongu či zvukový doprovod roztrženého plátna, který vyšel na milisekundu – hudba s obrazem výtečně korespondovala a celý dramatický příběh nesla. Film Svatý Václav je poutavým pohledem do historie českého filmu, ale také nahlédnutím do historie českého státu a dokumentem dobové představy o jeho podstatě, s níž můžeme konfrontovat tu dnešní.