Vídeň: Lazebník sevillský tentokrát od Paisiella

  1. 1
  2. 2
  3. 3

aneb Také trochu o zhudebňování stejných textů 

Theater an der Wien dokáže svojí dramaturgií opravdu překvapit. Pro druhou část sezony připravila pro operní milovníky opravdovou lahůdku – volný cyklus tří oper podle takzvané figarovské trilogie na základě tří činoherních děl Pierra-Augustina Carona de Beaumarchais (1732–1799). A navíc si divadlo nevybralo jako úvodní část Rossiniho Lazebníka sevillského, ale o třicet čtyři let starší verzi mistra neapolské komické opery Giovanniho Paisiella (1740–1816).Po tomto dramaturgicky raritním začátku bude následovat Mozartova Le nozze di Figaro (1786), aby byl cyklus završen dnes zcela neznámou La mère coupable (Hříšná matka) Daria Milhauda (1892–1974) z roku 1966.

Operní cyklus, na němž se podílejí významní dirigenti (René Jacobs, Marc Minkowski, Leo Hussain), režiséři a interpreti, je věnován literárnímu géniu Pierru-Augustinu Beaumarchaisemu, který do světové dramatiky uvedl postavu chytrého sluhy Figara, jenž má vlastní rozum, kterým často svého pána v mnoha ohledech (i morálky) předčí. Lazebník sevillský ještě bavil šlechtu i ostatní společenské vrstvy. Figarova svatba byla již v interpretaci rozporů mezi stavy a kritice šlechtických kruhů tak výbušnou látkou, že hra byla na několik let pozastavena cenzurním zásahem. Beaurmachaise je trochu dobrodružná a též rozporuplná postava. Vyučený hodinář po úspěchu u dvora si mohl koupit šlechtický titul s přídomkem. Pak se zabýval obchodními a finančními transakcemi a také vyučoval hudbě v nejvyšších šlechtických kruzích (včetně královských dcer). Několikrát byl vyslán na diplomatické mise mimo Francii, které bychom dnes zřejmě označili spíše za špionážní. Jeho kariéru několikrát ovlivnily soukromé skandály, pomluvy a obvinění jeho nepřátel i věznění. Skutečnost, že se Beaumarchais obrátil na pole literatury, především dramatické, byla pro mnohé překvapením. Prvé drama Eugenie (1767), námětově čerpalo z rodinného příběhu autorovy sestry. Měšťanská hra, ovlivněná názory Denise Diderota na dramatickou tvorbu, měla ve Francii omezený ohlas, ale v zahraničí sklízela značné úspěchy. Mezi její obdivovatele patřil i Johann Wolfgang von Goethe. Beaumarchaisova druhá hra zcela propadla, ale hvězdný okamžik nastal 23. února 1775 při premiéře Le Barbier de Séville, kdy po přepracování a vleklých průtazích byla komedie konečně inscenována na jevišti Theatre Francais.Premiéra byla přijata ještě vlažně, ale již první repríza, pro kterou autor vypustil pátý přebytečný akt, slavila obrovský úspěch. Čím to, že komedie si tak rychle získala takový úspěch? Látka nebyla vlastně nová a je možné ji vystopovat již v patnáctém století v anonymním francouzském „dekameronu“ Le Cent Nouvelles Nouvelles (1462), aby ji pak rozvinul Jean de la Fontaine ve sbírce Contes et nouvelles en vers (1666). Paříž si ještě pamatovala úspěšnou komickou operu Monsignyho On ne s’avise jamais de tout (Nedá se vždy myslet na všechno), premiérovanou v Paříži 1761 na základě vtipného libreta předního autora francouzské komické opery (s mluvenými dialogy) Michela-Jeana Sedaina. Charaktery Beuamarchaisovy hry, především Figaro, navazují na vychytralé antické sluhy jako Pseudolus, přes sluhy ve fraškách Hanse Sachse, až po zábavné sluhy, kteří si vědí rady i v beznadějných situacích v italské commedii dell’arte. I ostatní postavy, charakterizované briskním jazykem, musely rezonovat u tehdejších diváků. Rosina se svou mazanou směsí koketerie a cudnosti, Bartolo jako zabedněnec ze starých časů, který se myslí, že je chytřejší než ostatní, nebo pokrytecký a úplatný Don Basilio se stali prototypy novodobých divadelních a operních charakterů. Beuamarchais původně text zamýšlel jako libreto pro komickou operu, ale když s náčrtem neuspěl, přepracoval zcela celý text pro potřeby činoherního jeviště.

Činohra obsahuje dokonce šest hudebních čísel (1/2 Figarova pijácká píseň; 1/6 serenáda Almavivy; 2/13 Almavivův výsměšný nápěv; 3/4 hodina zpěvu s Rosininou arií; 3/5 Bartolova komická píseň; 3/14 předepsaná orchestrální „Bouřka“). Navíc se o hudbě ve hře hodně mluví, takže není divu, že komedie si brzo nalezla cestu na operní jeviště. Titulek z tiskoviny Theater an der Wien, že Paisiello jako první zhudebnil Beaumarchaisovu hru, je poněkud nadnesený, protože první zhudebnění je doloženo již rok pro premiéře činohry, a to dokonce skladatelem zčásti českého původu. Dnes ztracený singspiel Der Barbier von Sevilla oder Die unnötige Vorsicht (Drážďany 1776) byl dílem předčasně zemřelého Friedricha Ludwiga Bendy, člena slavné rozvětvené hudebnické rodiny. Po Paisiellovi pak text zhudebnil nejen Rossini, ale ve stejné době i Francesco Morlacchi jako Il nuovo Barbiere di Siviglia (1816). Morlacchiho operu chválil ve svých vzpomínkách i Carl Maria von Weber. Ve Francii text použil také Niccolo Isouard. Ale až do Rossiniho zhudebnění zůstávalo Paisiellovo dílo jednou z nejúspěšnějších komických oper své doby.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Paisiello: Il Barbiere di Siviglia (Theater an der Wien)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na