Vídeň: opera non seria

Händelův Rinaldo se objevil v Divadle Na Vídeňce roku 2013 koncertantně, letos 4. prosince byl uveden v jiném nastudování a scénicky na druhé scéně divadla, v bývalé Komorní opeře (psáno z reprízy 16. prosince). Po nedávném uvedení Bizetových Lovců perel, zasazených režisérkou Lotte de Beer do prostředí televize, jsme se (pro změnu) tentokrát octli ve světě filmu. Režisérka Christiane Lutz shledala v libretu o rytíři Rinaldovi z Osvobozeného Jeruzaléma Torquata Tassa podobnost se scénáři filmových příběhů o agentech – a koncept režie byl na světě. Podobnost nápadu Lotte de Beer a Christane Lutz je zřejmě čistě náhodná, ale už skutečnost, že obě inscenace režírovaly ženy, nabízí chuť srovnávat. Řekněme předem, že v obou případech režie obstála, i když Lotte de Beer s Bizetem dopadla lépe, ale měla také snazší pozici. Lovce perel si lze dnes těžko představit inscenované ve tvaru a pojetí doby svého vzniku, zatímco Händelovy opery můžeme inscenovat se vší barokní nádherou, ale snesou i aktualizované pojetí, mohou se na jevišti objevit v brokátu a napudrovaných parukách i v civilu a také se tak objevují; jen to potvrzuje jejich nadčasovost, či spíše mimočasovost. Titulní hrdina opery Rinaldo musí splnit úkol, překonat četná příkoří a je odměněn láskou milované Almireny. Základní kostra je jednoduchá a tím spíš umožňuje různé přístupy.Vždy ovšem velmi záleží na tom, jak dalece se posun setká nebo střetne s libretem. Tassova předloha byla pro operu využita mnohokrát a různí autoři ji různě transformovali. Händelův libretista Giacomo Rossi, aby zvýšil dramatické napětí, přidal ke kouzelnici a intrikánce Armidě další ženskou postavu Almireny a hnacím motorem děje (a pro publikum přijatelnějším) se tak stal milostný motiv; boj mezi křesťany a pohany vytvořil historické pozadí. Z inscenace Christiane Lutz zcela vypadly davové scény, všechny ty mořské panny, vodní příšery, víly a válečníci, odpadla také postava Goffredova bratra Eustazia, Sirény a epizodní role herolda a ženy a vcelku byla obětována třetina z celkového počtu árií. Barokní hudba si udržovala vlastní pásmo, zatímco na scéně běžel thriller režírovaný Alfredem Hitchcockem. Tak ho uvedlo na začátku na oponu (filmové plátno) promítnuté logo Metro Goldwyn Mayer, v němž se místo řvoucího lva objevil Händelův portrét vystřídaný Hitchcockovou podobiznou, a Mr. Hitchcock (Christoph Seidl) osobně přivítal publikum. Tradici dodržel i v tom, že si ve vlastním filmu zahrál – vystoupil coby Mago a pak opět jako Mr. Hitchcock zastoupil v závěrečném ansámblu nepřítomného Eustazia. S přechody mezi jednotlivými scénami si režisérka ne všude poradila, objevovala se hluchá místa, možná i vinou ne zcela domyšlených přestaveb (scéna Christian Tabakoff).Pro druhou polovinu představení se zřejmě přece jen dostavila nová režijní invence a jeviště ožilo členy filmového štábu. Pobavení poskytlo zejména opakované natáčení scény Armidiny porážky a střet její představitelky s režisérem. Z opery seria vznikla opera non seria, jejíž děj si ale kupodivu s tím, co se dělo na scéně, nijak zvlášť neodporoval. Kostýmy, upomínající na módu padesátých let (kostýmy Natascha Maraval) a několik citátů z Hitchckokových filmů (například známá stínohra vraždy ve sprše z filmu Psycho), měly připomenout, kde se nacházíme, ale filmový kotouč se občas přece jen točil naprázdno.Kontratenor Jake Arditti v titulní roli byl naprosto suverénní v krkolomných koloraturách i v roli agenta pověřeného tajuplným úkolem, který při přestávkách v natáčení koketuje jak s představitelkou Almireny, tak Armidy. Role Almireny obsahuje jeden z největších Händelových hitů, árii Lascia ch’io pianga a Gan-ya Ben-Gur Akselrod ji zazpívala skutečně dojemně, dobře se jí také dařilo realizovat dvojroli filmové herečky „v civilu“ a na plátně. Volbou obsazení velmi dobrý kontrast k ní tvořila atraktivní a divoká Armida Natalie Kawałek-Plewniak, stejně jako ke křehkému Rinaldovi tvořil protipól silácký Argante Tobiase Greenhalgha a úředně vyhlížející Goffredo Vladimira Dmitruka. Bach Consort Wien řídil Robén Dubrovsky; kupodivu v daleko lepší souhře se zpěváky než v samotných instrumentálních číslech (nebezpečná situace nastala hned při předehře, kdy se orchestr na několik taktů doslova „rozsypal“).

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Georg Friedrich Händel:
Rinaldo
Dirigent: Rubén Dubrovsky
Režie: Christiane Lutz
Scéna: Christian Tabakoff
Kostýmy: Natascha Maraval
Světla: Frank Sobotta
Bach Consort Wien
Premiéra 4. prosince 2014 Kammeroper Vídeň
(psáno z reprízy 16. 12. 2014)

Rinaldo – Jake Arditti
Goffredo – Vladimir Dmitruk
Almirena – Gan-ya Ben-gur Akselrod
Argante – Tobias Greenhalgh
Armida – Natalia Kawalek-Plewniak
Mago – Christoph Seidl

www.theater-wien.at

Foto Herwig Prammer, archiv