Vídeň: Orfeo v pokoji z IKEA aneb Umění dabingu

Někdy to tak prostě přijde. Půl roku jsou doma připravené vstupenky a když konečně nastane příslušný den, na který jste si je koupili, přijdete do divadla a dozvíte se, že jakýsi potměšilý rarášek rozesel mezi účinkující bacily, a nejhůř je na tom hlavní představitel. Naštěstí jsou v souboru dva další schopní tenoři, takže John Mark Ainsley, který měl zpívat titulní roli, se promění v mima a z orchestru jeho partii brilantně odzpívá Mirko Guadagnini. Ale ten v posledním dějství vystupuje jako Apollo, který tedy tentokrát nemůže slétnout shůry, ale naopak vystoupí zdola, a zbytek partu Orfea odzpívá – opět z orchestřiště – Jeroen De Vaal, čímž se dostane v tomto kuse ke čtvrté roli, protože už předtím byl jedním z pastýřů, jedním z duchů a ozvěnou. K řadě dvoj- a trojrolí, které už v obsazení byly tak jako tak, přibyla tedy tohoto večera (20. prosince) ještě čtyřrole. Nějaký vychytralý politik by se toho mohl chytit a vypracovat podle tohoto vzoru návrh na snížení nákladů v divadlech – kumulací rolí by se „ušetřilo“. Ale žerty stranou. Představení Monteverdiho opery L’Orfeo v Divadle na Vídeňce touto improvizací hudebně v nejmenším neutrpělo. Možná dokonce naopak, neboť soudě podle ohlasů premiéry, zápasil John Mark Ainsley s hlasovými problémy již při ní. Jeho „dablér“ naopak zpíval bezvadně a čistě, a ani Ainsley, ani posluchači se nemuseli trápit. Nevadila ani změna barvy hlasu v posledním aktu, protože to už byl Orfeo po smrti a jeho hlas se tedy mohl zcela logicky změnit. Logika však v tomto představení přece jen vázla, a sice vinou režie Clause Gutha. Na scéně je cosi jako pracovna s nábytkem připomínajícím katalog IKEA (výprava a kostýmy Christian Schmidt). Je to část bytu profesora klasických dějin Orfea, který se v již poněkud pokročilém věku konečně ožení se svou Eurydikou. Jeho přátelé a žáci, kostýmovaní za postavy orfeovského příběhu, připraví novomanželům „antické“ uvítání. Jak se však bohužel v podobných případech stává, nestačil výchozí nápad na to, aby obsáhl a „utáhl“ celý děj opery. Od okamžiku, kdy Messaggiera oznamuje, že Eurydiku uštkl had, přestává transformace děje do vědecké pracovny fungovat. Od této chvíle se už hraje orfeovská sága, ale stále v ikeáckém pokoji se schodištěm do poschodí. Pluto, který se už pohyboval mezi svatebními hosty a z oslavy se záhadně vytratil ve stejné chvíli jako Eurydika (moment, který si uvědomíme až později), teď vede s Orfeem dialog jako vládce podsvětí, Proserpina se za Orfea a Eurydiku přimlouvá, Eurydika se objeví dokonce v trojím vydání – a divák je na pochybách, jestli jsou to Orfeovy halucinace nebo se Eurydika dostala do spárů jakési mafie. Filmové dotáčky, které provázejí nešťastného Orfea do opuštěné ložnice a do koupelny, nestačí vyšinutí mytologického příběhu z jeho vlastního milieu odůvodnit. Orfeus poté, co Eurydiku ztratí definitivně, páchá podivnou sebevraždu na pokračování, potácí se a plazí po jevišti (musí toho ještě dost odzpívat, takže nemůže umřít hned), než se konečně zjeví Apollo, který ho vysvobodí. Řešením by mohlo být, kdyby to celé byla jen zlomyslná hra svatebních hostí s únosem nevěsty, to by se však konec musel změnit v happyend a už by se jednalo o přepracování. K tomu Claus Guth z úcty k dílu nepřistoupil, ovšem polovičaté řešení, které vzniklo, zanechalo otazníky. A dojem rozhodně menší, než tomu bylo při scénické verzi Händelova Mesiáše, kterého Divadlo na Vídeňce uvedlo v Guthově režii roku 2009.Výtečně ovšem hrál Freiburgský barokní orchestr a soubor Monteverdi Continuo za řízení Ivora Boltona. Z ženských pěveckých výkonů sklidila po zásluze největší potlesk Katija Dragojevic (La Musica / Messaggiera / Speranza). Zdvojení role Caronta a Plutona odhalilo úskalí oné „šetřící“ tendence, odlišit postavy se jejich představiteli Phillipu Ensovi nepodařilo. Herecky schopný Schönbergův sbor dostal tentokrát menší příležitost, v druhé půli zpíval pouze za scénou. 

Claudio Monteverdi:
L’Orfeo
Dirigent:  Ivor Bolton
Režie: Claus Guth
Nastudování: Christian Schmidt
Videodesign: Arian Andiel
Světla: Olaf Winter
Sbormistr: Erwin Ortner
Orchester Freiburger Barockorchester
Orchester Monteverdi Continuo Ensemble
Chor Arnold Schoenberg Chor
Premiéra  14.prosince 2011 Theater an der Wien Vídeň
 
Orfeo – John Mark Ainsley (hraje) / Mirko Guadagnini, Jeroen De Vaal (zpívají)
Euridice – Mari Eriksmoen
La Musica / Messaggiera / Speranza – Katija Dragojevic
Caronte / Plutone – Phillip Ens
Proserpina / Ninfa: Suzana Ograjenšek
Apollo – Mirko Guadagnini
Pastori / Spiriti – Cyril Auvity, Jeroen de Vaal, Maciej Idziorek, Jakob Huppmann

www.theater-wien.at

Foto  Monika Rittershaus