Vídeň: Salieriho Škola žárlivých

  1. 1
  2. 2
Roku 1783 se na scénu takzvaného „starého Burgtheateru“ ve Vídni vrátila italská opera poté, co selhal pokus Josefa II. o „národní divadlo“ v německém jazyce. Prvním dílem, uvedeným v této nové etapě působení italské opery ve Vídni, se stalo dramma giocoso Antonia Salieriho La scuola de' gelosi – Škola žárlivých. Salieri operu napsal během dvouletého pobytu v Itálii, kam odjel v době, kdy měla vídeňskou scénu ovládnout němčina a pro něj scházela kompoziční příležitost. Premiéra se konala v prosinci 1778 v benátském Teatro di San Moisè. Libretistou byl Caterino Mazzolà, který vytvořil děj pro sedm postav, naplněný situačním humorem, převleky a dalšími obvyklými rekvizitami komediálního žánru. Příběh je postaven na vlastnosti, která trápí všechny zamilované. Chorobný žárlivec se užírá a podezříváním a pronásledováním trýzní objekt své náklonnosti, ale také opačný extrém – nedostatečně projevovaná pozornost až lhostejnost – partnerskému vztahu nesvědčí.
Antonio Salieri (zdroj wikipedia.org)

Na jevišti se špehují, hašteří se, předhazují si výčitky a hledají k sobě cestu tři páry – dva manželské, Hrabě a Hraběnka, kupec Blasio a Ernestina, třetí pár tvoří služka Carlotta a sluha Lumaca. Hrabě je vyhlášený sukničkář a jeho manželka se trápí, kam se poděly jeho někdejší city. Ernestina je počestná manželka, ale Blasio, přesvědčený, že mu určitě zanáší, ji neváhá držet doma pod zámkem a neustále slídit po jejích domnělých milencích. Carlotta a Lumaca se možná jednou manželi stanou, ale příklad, který vidí u svých pánů, je nijak nenutí, aby pospíchali, a neberou svůj vztah příliš vážně. Sedmou postavou je bezejmenný Poručík, který se v konstelaci objeví s úmyslem prožít nezávazné milostné dobrodružství, ale nakonec se stane „režisérem“ a dovede příběh k rozuzlení. Dvojice se usmíří a všichni svorně zpívají, že není větší štěstí, než když manžele spojuje vzájemná náklonnost.

Pokud děj připomíná Mozartovu operu na libreto Lorenza da Ponte Così fan tutte, nejedná se nejspíš o podobnost čistě náhodnou, i když je jisté, že komediální žánr využívá převleků, schovávaček, záminek a podobných motivů v nesčetných variantách. Příbuznost obou oper naznačuje i skutečnost, že jejich dějem je „zkouška“, kterou zaranžuje a řídí někdo další – v Salieriho opeře Poručík, v Mozartově opeře z roku 1789 Don Alfonso. Poručík však nedostal tolik jevištní (herecké ani pěvecké) příležitosti jako Don Alfonso. Do děje vstupuje jako milovník a je proto určen tenoru; také tím se od buffo postavy Dona Alfonsa liší, a jeho přechod od úmyslu sám si zalaškovat k roli toho, kdo celou hru řídí, je poněkud matný, Don Alfonso je charakterově propracovanější.

Libreto Così fan tutte bylo původně rovněž určeno Salierimu; ten načrtl dvě pěvecká čísla, ale práci odložil (rukopis je uložen v Rakouské národní knihovně). Proč se zhudebnění vzdal, je předmětem spekulací. Podle Konstance Mozart, jejíž údajný výrok (vyslovený ostatně čtyřicet let po vzniku Così fan tutte) přejala literatura, scházela Salierimu pro takový námět invence, podle jiného tvrzení se mu zdálo libreto příliš frivolní. Libreto opery La scuola de’ gelosi je ovšem ještě podstatně frivolnější, a jeho zhudebnění o nedostatku invence nesvědčí, i když Salieri zůstal na úrovni své doby a žánrové konvence se ještě neodvážil příliš přestoupit.

Ústav hudební vědy Vídeňské univerzity pracuje v současné době na projektu Opera buffa ve Vídni v letech 1763-1782, jehož cílem je zkoumání vídeňských verzí děl italské opery buffa importovaných do Vídně – tedy děl Baldassara Galuppiho, Niccòlo Picciniho, Pasquala Anfosiho, Giovanniho Paisiella a dalších. Salieriho opera k tomuto importu náleží svým způsobem rovněž. Pro vídeňské provedení roku 1783 ji Salieri přepracoval, přizpůsobil ji vídeňským poměrům a zpěvákům, připsal (respektive vyměnil) některé árie, pozměnil instrumentaci a podobně. Hlavní dvě ženské role zpívaly tehdejší hvězdy, Hraběnku Nancy Storace a Ernestinu Catarina Cavalieri, a obě dostaly v opeře rovnocennou příležitost; jako jsou v ději smazány stavovské rozdíly, tak schází i odstupňování oborů prima donna a seconda donna.

Opera se pak s úspěchem hrála i v dalších sezonách, také v němčině jako Die Schule der Eifersüchtigen a v mnoha dalších divadlech, včetně Prahy. Z iniciativy zmíněného projektu Vídeňské univerzity uvedlo teď Salieriho operu La scuola de’ gelosi Divadlo na Vídeňce na scéně Komorní opery (premiéra 18. května 2017) v provedení sólistů souboru Junges Ensemble des Theaters an der Wien, se souborem Bach Consort Wien s dirigentem (cembalistou) Stefanem Gottfriedem. Herecký temperament a pěvecké umění mladých zpěváků se postaraly o živé představení, těžko z nich někoho jmenovitě vyzdvihnout, aby se jinému neublížilo. Junges Ensemble Wien, jakési operní studio, poskytuje pěveckému dorostu v rozmanitém repertoáru na scéně Komorní opery příležitosti k dozrávání a postupně je zařazuje do inscenací na hlavní scéně.

Po otevření opony se objeví známý obraz Odaliska Françoise Bouchera, dvorního malíře Ludvíka XV. Jeho plochu tvoří několik do sebe zapadajících rámů, otáčejících se v ose, takže vzniká „kolotoč“, odhalující několikery dveře a výklenky, v nichž se protagonisté bravurně pohybovali. Scéně laděné do modra odpovídaly kostýmy s různými motivy a ve střihu kombinujícím stylizované rokoko a momentálně aktuální návrat módy padesátých let dvacátého století (scéna a kostýmy Christof Cremer). Uvedena byla zkrácená vídeňská verze. První polovina s převahou recitativů působila hudebně poněkud monotónně, ale v druhé půli se kolotoč opravdu roztočil. Nescházely potlesky na otevřené scéně a srdečný smích v publiku. Britská režisérka Jean Renshaw je původně tanečnice a choreografka a její režie vtipně korespondovala s hudbou. Jeden nápad, v němž zřejmě své původní profesi příliš podlehla, si ale mohla odpustit. K Poručíkovi přimyslela „němou“ partnerku, která pomáhá „točit kolotoč“ (ovladatelný jistě snadno jen jednou osobou nebo za pomoci kterékoli z dalších postav), ale celý děj také pohybově doprovází, a to i během árií, kdy její přítomnost na malém jevišti Komorní opery velmi ruší, pohyb stylově vybočuje z celku, a protože je její úloha jinak nedešifrovatelná, je také nadbytečná.

Hodnocení autorky recenze: 85%

 

Antonio Salieri:
Die Schule der Eifersucht
(La scuola de’ gelosi)
Dirigent: Stefan Gottfried
Režie: Jean Renshaw
Scéna a kostýmy: Christof Cremer
Světla: Franz Tscheck
Bach Consort Wien
Junges Ensemble des Theaters an der Wien

Premiéra 18. května 2017 Wiener Kammeroper Vídeň

Graf Bandiera – Julian Henao Gonzalez
Gräfin Bandiera – Shira Patchornik
Blasio – Matteo Loi
Ernestina – Carolina Lippo
Lumaca – Florian Köfler
Carlotta – Anna Marshania
Der Lieutenant – Aleksander Rewinski
Tänzerin – Irene Bauer

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Salieri: Die Schule der Eifersucht - La scuola de‘ gelosi (Kammeroper Vídeň 2017)

[Celkem: 3    Průměr: 4.7/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na