„Hudba Leonarda Vinciho a Georga Friedricha Händela s vloženými áriem Nicoly Porpory, Leonarda Lea a Francesca Fea“, tak je prezentováno „autorství“ opery-pasticcia Semiramide, kterou uvedla Komorní opera Vídeň v premiéře 23. září 2013 a v následujících devíti reprízách. Původcem edice i prvního provedení této Semiramidy je dirigent, cembalista a jeden z významných reprezentantů historické provozovací praxe Alan Curtis.
Pasticcio představovalo v pozdějším dějinném hodnocení cosi méněcenného, jakési „co dům dal“, poskládané do méně či více pravděpodobného příběhu – ty se milostnými, nenávistnými, pomstychtivými a vražednými vášněmi a intrikami tak jako tak podobaly jeden druhému, a barokní skladatelé čerpali z téže zásobnice melodií, harmonií, ornamentiky a afektů. Alan Curtis tento povrchní pohled nesdílí. Uvedená opera Semiramide není pasticciem v pravém slova smyslu, nýbrž rekonstrukcí neúplného pramene s využitím pramenů jiných (tedy přece jen pasticcio). Po libretu Pietra Metastasia Semiramide riconosciuta, založeném na řecké verzi vyprávění o asyrské královně z 9. století před Kristem Šammuramat, sáhli téměř současně rivalové Nicola Porpora a Leonardo Vinci. Obě opery byly uvedeny roku 1729, Vinciho v Římě, Porporova v Benátkách (o deset let později ji přepracoval). Porpora již o pět let dříve napsal operu Semiramide, regina d’Assiria na libreto Francesca Silvaniho a podle mínění Alana Curtise právě toto dílo vzbudilo Vinciho zájem o příběh královny, která se po manželově smrti vydává za svého syna a vládne místo něj. (Historie zhudebnění námětu soupeřením Vinciho a Porpory nezačínala ani nekončila – v 17. století už Semiramis zhudebnil Marc Antonio Cesti, v 18. století následovali Hasse, Galuppi, Vivaldi, Gluck, Sarti, Mysliveček, Salieri, v 19. století Meyerbeer a Rossini… a řada dalších).
Semiramide Leonadra Vinciho má ale také svůj vlastní příběh. O jeho dílo se zajímal Georg Friedrich Händel. Už Händelova pasticcia Eldipia a Elisa, která sestavil pro svou londýnskou společnost, obsahovala řadu Vinciho árií. Se Semiramide to bylo ale zřejmě přece jen poněkud jinak, jak se domnívá Alan Curtis: „Dlouho jsem věděl, že existuje Händlovo pasticcio na základě Vinciho Semiramide, téměř neznámý rukopis je uchován v Hamburku. Přestože mě velmi zajímalo Metastasiovo libreto, Händelův manuskript jsem se nijak nenamáhal prohlédnout. Až když mě přítel John Roberts (emeritní profesor univerzity v Berkeley) upozornil, že Händel zcela nově zkomponoval recitativy a hodně je zkrátil, probudil se můj zájem. Zjistil jsem, že Händelovy úpravy libreta zachovaly nejen dramatickou substanci, ale také nuance brilantního jazyka, i když 40 procent recitativních pasáží vyškrtl; dalo by se dokonce vypustit ještě víc.“ Händel však kupodivu nepoužil původní předehru, Vinciho výtečné doprovázené recitativy a některé árie, a vypustil také sborové scény, pro jejichž vyřazení z hudebního hlediska nebyl důvod – jsou mnohem působivější než krátká sborová scéna, kterou zkomponoval Händel. Co Händela k těmto změnám vedlo? Podle Johna Robertse neměl k dispozici celou Vinciho operu, nýbrž pouze sbírku jednotlivých čísel. (Na okraj: díky brněnským muzikologům víme, že Vinciho operu měl k dispozici jaroměřický hrabě Adam Questenberg, v jehož zámeckém divadle se hrála na jaře 1740 v provedení místních sil, z nichž tři interpretky nesly příjmení Míčová.)
Hledání historických stop je často detektivní práce. Napínavě působí doplnění, které k Robertsově hypotéze připojil Alan Curtis: „Jeden z ředitelů Royal Academy of Music, Sir John Buckworth, půjčil Händelovi za účelem uvedení respektive zařazení do pasticcií ze svého vlastnictví partitury děl Geminiana Giacomelliho a Leonarda Lea. Právě tak mu ale přece mohl půjčit kompletní partituru Vinciho Semiramidy. Jenže Buckworth byl důvěrným přítelem Nicoly Porpory a Vinciho hudba pro něj představovala cosi ohavného.“ Vida, skladatelské soupeření zasáhlo až do Londýna. Dokonce se dá předpokládat, že Buckworth i Händel v Benátkách Porporovu Semiramide viděli společně, oba se tam v únoru 1729, kdy byla opera uvedena, nacházeli. Händel obdivoval Vinciho, Buckworth Porporu, jak by bylo zajímavé být svědkem jejich debat… (Přátelům krimi se nabízejí ještě další úvahy; v květnu 1730 Vinci náhle zemřel – údajně byl otráven.)
Händelovo pasticcio Semiramide riconosciuta bylo v Londýně uvedeno 30. října 1733. Podle toho, co je známo, se na jeho vyznění ještě (z dnešního hlediska negativně) podílel kastrát Giovanni Carestini, který při té příležitosti v Londýně debutoval. Nejen že pro něj Händel musel upravit původně tenorovou roli, Carestini hlavně nebyl ochoten se „předvést v neznámém díle“, jak píše Alan Curtis (či spíše se je naučit?), a „Händel mu musel dovolit zařadit vlastní výběr árií, které s Metastasiovým libretem neměly žádnou souvislost.“ Nicméně – dvě z těchto cizích árií po úvaze zůstaly i v rekonstrukci Alana Curtise, a sice jedna árie Leonarda Lea (z opery Argene) a jedna od Francesca Fea (Andromaca). A protože „Vinciho partitura obsahuje dvě další slabá místa, (…) rozhodl jsem se tedy zařadit na jejich místo přesvědčivější zhudebnění Nicoly Porpory“. Rivalové Vinci a Porpora se tak setkali v jednom díle. Navíc Curtis zařadil „také jednu árii z Händelova Scipiona“. V programové brožuře je otištěna přehledná tabulka výsledné struktury.
První uvedení Curtisovy redakce pasticcia se ujala Komorní opera Vídeň (scéna Divadla Na Vídeňce) a její Mladý soubor (Jung Ensemble). Režisér a výtvarník scény Francesco Micheli se inspiroval proslulým filmem Tančírna Ettora Scoly, kde se v průběhu let promítají dějiny do setkávání a loučení návštěvníků tanečního sálu. Projeví se to nenásilně, na několika místech s použitím střídmých choreografických prostředků a na úsporných dotáčkách. Jinak vládnou celé inscenaci na spoře vybavené scéně (dvě meziopony z třásní a několik bílých stupňů schodiště) pěvecké hlasy, doprovázené souborem Bach Consort Wien za řízení Alana Curtise.
Zatímco hudební stránka je pečlivě nastudována a provedena v duchu barokní praxe, je inscenace moderní, a přesto je s partiturou v souladu. V ději vystupuje šest osob, v inscenaci je jich sedm – role Semiramidina syna Nina (Alessio Calciolari) je němá, pantomimicko-taneční. Příběh se vypráví jako souboj pohlaví, střety i náklonnosti mužů a žen, i těch ne zcela jednoznačných: Semiramide se vydává za svého syna a ten je nucen vystupovat jako transvestita (nebo je v této roli rád?), několikrát se v textu árií objeví rozporné pocity „miluji ho (ji) a nenávidím zároveň“ a podobně. Střídají se temperamentní, expresivní hudební čísla s lyrickými; nejkrásnější je pravděpodobně pastorální nálada árie Semiramidy (Vinci) na začátku 2. dějství. Jednající osoby dohání minulost, setkávají se dávní soupeři v lásce i někdejší milenci, každý předstírá, že je někým jiným, a domnívá se, že ten druhý nemá tušení (samozřejmě, že má), ale zamotaný příběh plný vyhrožování a intrik, v němž se snadno ztratíme, není tak podstatný, a nadto stejně končí happyendem.
Rozhodující bylo vidět mladé zpěváky s chutí zaujaté, aby odvedli to nejlepší, dobré herce připravené pohybově, pracující s výrazem a ovládající zákonitosti divadelního času, a přitom slyšet nádherné, plné a technicky zvládnuté hlasy. Basista Igor Bakan jako skythský princ Ircano působil občas silácky, ale divoch odněkud z Kavkazu venkoncem musí takový být (pro bas jej určil Händel, i když nakonec musel vzít zavděk altistou). Indického prince Scitalceho, bývalého milence Semiramide (z čehož se odvozuje hlavní zápletka) zpíval Andrew Owens (původní hlasové určení Vinciho), egyptský princ Mirteo byl svěřen kontratenoristovi Rupertu Enticknapovi. Všichni tři se ucházejí o princeznu z perské Baktrie Tamiri, kterou půvabně a pěvecky bravurně provedla Gan-ya Ben-gur Akselrod. A konečně dva obdivuhodné výkony, Semiramidina důvěrníka Sibariho v provedení italské mezzosopranistiky Gaii Patrone, a představitelky titulní role, turecké sopranistky Çiğdem Soyarslan, která sklidila po právu největší aplaus. Při děkovačce vládl pocit uspokojení na jevišti i v hledišti.+++
===
Hodnocení autora recenze: 90 %
Leonardo Vinci / Georg Friedrich Händel:
Semiramide
Dirigent: Alan Curtis
Režie a výprava: Francesco Micheli
Bach Consort Wien
Junges Ensemble
Premiéra 23. září 2013 Wiener Kammeroper
(psáno z reprízy 2. října 2013)
Semiramide – Çigdem Soyarslan
Tamiri – Gan-ya Ben-gur Akselrod
Scitalce – Andrew Owens
Mirteo – Rupert Enticknap
Ircano – Igor Bakan
Sibari – Gaia Petrone
Nino – Alessio Calciolari
Foto Theater an der Wien
