Vídeňská státní opera: Ariadna na Naxu v novém

  1. 1
  2. 2

Tuto středu měla ve Vídeňské státní opeře premiéru nová inscenace Straussovy Ariadny na Naxu, když ta předchozí (hudební nastudování Karl Böhm, režie Filippo Sanjust, o premiéře 20.listopadu 1976 a při řadě z celkem 162 repríz s Editou Gruberovou jako Zerbinettou) se naposledy hrála loni v listopadu. Nová inscenace vznikla jako koprodukce se Salcburským festivalem, naši recenzi z tamního uvedení při letošním ročníku najdete zde. Teď přinášíme první ohlasy vídeňské premiéry, vybrané z rakouského tisku.
***

Co zůstalo z triumfu
Vídeňská Státní opera: Ariadna na Naxu Richarda Strausse přešla do repertoáru

Překvapivý obrázek se naskytl před Vídeňskou státní operou už před začátkem představení Ariadny na Naxu. Za poloviční cenu se tu nabízely vstupenky. Proslýchalo se, že na poslední chvíli byl dán k dispozici i značný počet režijních vstupenek, tedy velmi zlevněných, určených pro členy a přátele opery.

Ariadna jako repertoárová opera je málokdy vyprodaná. Ale důležitá premiéra díla Richarda Strausse, která není vyprodaná ani částečně, to je ojedinělé. A je to škoda, neboť špatná inscenace – přes všechny námitky, které budou následovat – to rozhodně není.

Pozitivní stránkou je především režie Svena-Erica Bechtolfa. Ředitel Dominique Meyer přece původně chtěl svou intendanci Ariadnou zahájit. Je dobře, že počkal na koprodukci se Salcburským festivalem, neboť Bechtolfova režie je chytrá, humorná, pečlivě propracovaná a určitě přesvědčivá.

Vídeňská verze
Tentýž vtip a strhující ironii jako v Salcburku ovšem ve Vídni nezažijeme, a důvodem je jiná verze. V Salcburku jsme v létě měli možnost vidět původní verzi s Molièrovým Měšťákem šlechticem jako předehrou v Bechtolfově přepracování a s báječným komikem Corneliem Obonyou, který byl centrem představení.

Ve Státní opeře se hraje vídeňská verze z roku 1916, tehdy se zhudebněnou předehrou. Za to, že i tak se bylo tu a tam čemu zasmát, vděčíme bezvadnému, cynickému, ale vždy noblesnímu Peteru Matićovi jako Hofmistru.

Obsahová proměna inscenace v elegantní, velmi praktické scénické výpravě Rolfa Glittenberga se týká hlavně konfliktního vztahu mezi Skladatelem a Zerbinettou, který se stále více proměňuje v zamilovanost. Na konci představení stojí oba na jevišti v objetí, zatímco Ariadna a Bacchus odjíždějí.

Franz Welser-Möst řídí jemně nuancovanou hru orchestru Státní opery právě tak elegantně a kultivovaně, jak je elegantní a kultivovaná optická stránka. Slyšíme každý detail partitury, v předehře bychom si však přáli více vtipu a lehkosti, větší ochotu k vyznění perlivých motivů.

Hudebně výtečně propracovaný je začátek opery po předehře, také Ariadnino „Existuje říše…“. Ve finále však by byla žádoucí intenzivnější zvuková opojnost namísto příliš strohé, strukturované kontroly.

Pokud jde o osoby „předehry“ i „opery“ je kromě Matiće k dispozici ideální obsazení i další role, a to je Krasimira Stoyanova jako Primadona a Ariadna. Provádí svůj part velmi lyricky, má však také dost energie, okouzluje výtečnou technikou a ve všech polohách hřejivou barvou hlasu. Je to skvělý debut a už se těšíme na její další straussovské role.

Poněkud operetní
Také Norbert Ernst jako Taneční mistr a Jochen Schmeckenbecher jako Učitel hudby jsou dobrá volba. Valentina Nafornita (Najáda), Margarita Griskova (Dryáda) a Olga Bezsmertna (Echo) zpívají rovněž přesvědčivě a publikum dokážou zaujmout. Daniele Fally se nedařilo – alespoň podle recenzenta. Má sice pro Zerbinettu všechny tóny a zvonivý koloraturní soprán, v projevu však zůstává chladná, příliš se soustřeďuje na efekty, a přehrává jako v operetě.

Stephenovi Gouldovi schází pro Baccha jas výšek. Jeho hlas je pro tuto roli příliš těžký a například jako Siegfried by byl jistě obsazen lépe. Největším zklamáním večera byla ovšem Christine Schäfer jako Skladatel. Její soprán je pro tuto roli a v této budově příliš malý, v hlubších polohách je sotva slyšet, jejím setkáním s Zerbinettou schází potřebný kontrast témbru. Její hra je matná.

Už předem se sice argumentovalo tím, že dokonce Strauss sám zamýšlel Skladatele jako soprán, a také jej dlouho sopranistky zpívaly. Taková debata však vůbec není na místě. Ať už soprán nebo mezzosoprán, rozhodující je výhradně kvalita. A ta tu nebyla.

Straussovská premiéra ve Státní opeře, při níž bychom si v mnoha rolích přáli jiné obsazení… Možná se tím dá vysvětlit ta bohatá nabídka levných vstupenek.

(Der Kurier- 21.12.2012- Gert Korentschnig)

* * *

Fantomová bolest jedné inscenace
Premiéra Ariadny na Naxu Richarda Strausse ve Vídeňské státní opeře: Režisér Sven-Eric Bechtolf přenesl čísti své salcburské inscenace do Vídně a zůstává u v detailu vtipné, přesto často jen dekorativně působící stylizace.

Předností kooperací v hudebnědivadelním byznysu –  v tomto případě Salcburského festivalu a Vídeňské státní opery – je ekonomické dělení nákladů. Pro režiséry to znamená, že jejich inscenační dítě musí fungovat v různých divadlech, a to s sebou nese drobné problémy. Při práci v jedné budově musí zároveň zvažovat schopnost produkce k pozdějšímu přenesení do jiného operního chrámu.

Obecně to není nic hrozného. V případě Ariadny to však pro režiséra Sveta-Erica Bechtolfa znamenalo dodatečnou režijní překážku. Mohl-li v Salcburku postavit bohatou původní verzi z roku 1912, kterou vtipně doplnil vlastním textem, bylo jasné, že ve Vídni přijde na řadu jiná, totiž obligátní verze z roku 1916. První díl, který v Salcburku vyzařoval svěží čilou divadelní energii, která se v druhé části vybila hudebně, zde tedy scházela.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss R.: Ariadne auf Naxos (Wiener Staatsoper)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na