Vídeňská státní opera chystá premiéru Turandot

Umělecká fikce a životopisná realita
Režisér Marco Arturo Marelli o svojí koncepci Pucciniho Turandot
(wiener-staatsoper.at / Monatsmagazin Prolog – 4/2016 – Andreas Meyer) 

 

Turandot nedává hádanky jen svým nápadníkům, což má jak známo smrtelné důsledky, ale i pro nás dnes zůstává Pucciniho ledová princezna do jisté míry hádankou. Jeho poslední opera vznikala mezi roky 1920-1924 a zůstala fragmentem.

Puccini si od námětu sliboval, že jím v jakémsi podobenství zformuluje své životní téma – neutišitelnou touhu po lásce. Pro postavy v Pucciniho realistických dílech je charakteristická jednota lásky a smrti. Láska u něj téměř vždy představuje tragickou spleť okolností, která nutně končí smrtí. Od samého počátku to byla duše ženy, záhadné, obdivované, ale také opovrhované bytosti, která ho – Freudova současníka – přitahovala. Téměř pro všechny jeho ženské postavy platí to, co zpívá pouliční zpěvák v Plášti: „kdo láskou žil, ten také na ni zemře“. Ale Turandot je úplně jiná postava. A také úplně jiný druh libreta, nádherná směs pohádky z loutkového divadla a psychologického hudebního dramatu, tragédie a komedie, orientální exotiky a italské emocionality.

Jako předloha k opeře posloužila mimo jiné tragicko-komická pohádka Carla Gozziho z roku 1762. Kde jsou oproti předloze změny?

Původní příběh nepochází z Číny, nýbrž z islámského kulturního okruhu a odtamtud se dostal do Evropy. Byl to divadelní autor žánru commedia dell’arte Carlo Gozzi, kdo s velkou fantazií a smyslem pro exotičnost přeložil děj do Pekingu. V původních předlohách není nenávist Turandot k mužů výrazně vyslovena. Na svém otci si jen vymohla svolení, aby si mohla manžela vybrat sama, což tehdy vůbec nebylo obvyklé. Puccini od svého libretisty požadoval: „Vytvořme pohádku filtrovanou moderním duchem.“ Gozziho pohádka žádné psychologické pozadí nemá. Do opery naopak autoři zakomponovali důležitou psychologickou rovinu. Motivace chování Turandot vůči mužům je vložením pohádky objasněna. Ve své vstupní árii líčí Turandot psychologicky přesně svůj strach: kdysi vládla její předchůdkyně Lou-Ling v čiré radosti, ale cizí muž ji pohaněl a zabil. Křik této princezny proniká skrze časy a Turandot ho vnímá. Ztotožní se s Lou-Ling a žádá za dávný zločin potrestání.

Tedy žena, která odmítá lásku. V italské opeře, která je hodně zalidněná obětujícími se a oddanými hrdinkami, je to nový typ ženství.

Ano, připomíná spíš Lulu nebo Salome. Tentokrát stojí primadonna vůči tenoru jako jeho nepřítel. Mezi ženou a mužem panuje protivenství, dokonce válka. Scéna hádanek představuje znějícím soubojem na život a na smrt, nebo – jak by to vyjádřil Nietzsche – „smrtelnou nenávistí pohlaví“. V souboj se promění duet, celý rozhovor opanuje nespoutaně expresionistický hudební jazyk, nebezpečný jako vyvržené magma. Je to opera extrémních kontrastů – ohně a ledu.

Je v ní ale také druhá ženská postava, Liù. Tato druhá žena se objevuje v řadě předloh, většinou pomáhá Turandot přijít na řešení hádanek…

… u Gozziho se jmenuje Adelma a je to princezna z říše Tatarů, zbavená moci. Žije v Pekingu jako otrokyně a důvěrnice Turandot. Zná a tajně miluje cizího prince a chce ho přemluvit k útěku. On však odmítá a tak Liù prozradí jeho jméno a mimoděk posune děj k dobrému konci. Gozzi tuto postavu líčí negativně, jako intrikánku. Puccini její charakter naprosto změnil a vytvořil z ní zcela novou, velmi typickou postavu, totiž onu „tradiční“ pucciniovskou operní hrdinku, jedinou, která dodnes v tomto díle dokáže publikum skutečně dojmout.

Jak k té proměně došlo?

Byl to návrh Pucciniho, nechat Liù umřít – je to svého druhu smrt z lásky…

… myslel přitom na tragédii, která se několik let předtím odehrála v jeho domě?

Jsem si jist, že ano, neboť ho ten nešťastný příběh, soudě podle jeho dopisů, ještě dlouho zaměstnával. Po Pucciniho autonehodě přijali do domácnosti v Torre del Lago šestnáctiletou Doriu Manfredi jako ošetřovatelku. Puccini projevoval k prostému děvčeti sympatie. Jeho manželka Elvira pojala podezření, začala Doriu osočovat a veřejně ji pomlouvala. Děvče si nevědělo jiné rady, než že si vzalo strašným způsobem život.

Rok před smrtí práce na opeře uvízla. Puccini dospěl ke smrti Liù a po jejím žalozpěvu práci přerušil. Proč?

Narazil na téměř neřešitelný problém. Scéna smrti je z jeho nejdojemnějších vůbec a hrozilo, že sblížení Turandot a Kalafa nebezpečně zastíní. Určitě si byl vědom toho, že by finále mohlo mít slabší účinek a to bylo riskantní. Libretistovi sdělil svoji jasnou představu: otrokyně Liù má vyzařovat vroucnou lásku, která v chladné ženě vyvolá mocný obrat. Jak se to však mělo uskutečnit na jevišti? Liù spáchala sebevraždu, „hrdina“ Kalaf byl při tom a nedokázal tomu zabránit, a tím se vlastně provinil, a teď má Turandot „naučit“ milovat. A také Turandot, která nařídila mučení, to všechno spoluprožila. Může se vůbec, po Timurově kletbě a oběti lidsky dojímající otrokyně, vybudovat happyend? Skladatel věděl, že je to velice obtížné, a žádal nové verze textu.

Život a dílo jsou v této opeře patrně těsně propojeny.

Určitě silněji než v Pucciniho ostatních dílech. Mě na této opeře fascinují různé roviny, které se neustále kříží a překrývají. Důležitou se mi stala poznámka v partituře o Kalafově vnitřním stavu ve třetím dějství: „… jakoby se ocitl mimo realitu“. Tady se tajuplně mísí horečnatá snaha dozvědět se jméno cizího prince s Pucciniho vlastním zoufalým hledáním možného závěru této opery a noří dílo do noční snové vize. Osobně mě toto přízračné napětí mezi životopisnou skutečností a uměleckou fikcí stále znovu uchvacuje.

Jakou důležitost má v inscenaci čínský prvek?

Puccini velmi těžce snášel stárnutí a obával se, že jeho hudební řeč už neodpovídá době. Proto orientální kolorit velmi uvítal, tak mohl rozšířit své hudební prostředky. Rozhodující impuls ke kompozici získal na návštěvě u přítele barona Fassiniho, diplomata, který sám dlouho v Číně žil a vlastnil sbírku čínských hracích hodin. Melodie z nich se v partituře objevují.

Jinak ale vidím v inscenaci čínský kolorit zatlačený do pozadí…

Podle libreta se má děj odehrávat v pohádkovém dávnověku, titulní postava pak líčí, že se drama princezny Lou-Ling odehrálo před tisíci lety. Neznamená posun do bezčasí, že se jedná o příběh ze současnosti?

Z Gozziho postav commedia dell’arte autoři tři postavy převzali a udělali z nich ministry Pinga, Panga a Ponga…

… ano, jako skvělou protiváhu k základnímu tragickému tónu opery. Jen si představme, že by v ní ministři nebyli a opera by se bez této čistě divadelní roviny musela obejít. Ping, Pang a Pong jsou absurdní oportunisté, k ději patří jen částečně a občas vystupují jako komentátoři, přičemž se pohybují mezi cynismem, komičnem a projevy účasti.

Z dnešního hlediska představuje Turandot poslední italskou repertoárovou operu a také závěr její historie…

… a ještě jednou přichází s reflexí velké opery v jejím prolnutí záležitostí státu a soukromého života. Jako v Aidě, jen s jiným předznamenáním; tady není smrt dvojice v odloučení od ostatních. Liù umírá jako oběť nehumánnosti.

V druhém dějství Kalaf hádanku rozluští – opera by vlastně mohla končit.

To ano, Kalaf vyhrál, ale v lásce nejde o vítěze a poražené. Po hysterickém výbuchu Turandot se Kalaf snaží nasadit jemnější tón a položí jí otázku své identity a podstaty člověka. Pro Turandot vlastně v okamžiku, kdy nějaký muž uhodl hádanku, nastává bezvýchodná situace. Sled hádanek je také příznačný pro smrtelnou ustrnulost Turandot a jejího systému, neboť první heslo zní „naděje“. Bez pozitivní vize budoucnosti neexistuje život, ale situace Turandot nemá naději ani budoucnost. Druhé heslo je „krev“ – symbol života, pulzující pohyb, život sám. Chování Turandot se rovná smrtelné strnulosti, která přináší smrt mužům i jejich poddaným. Třetí heslo je „Turandot“ – rozluštěná hádanka. Ještě je třeba rozřešit jedinou hádanku, hádanku života. Také Oidipus mohl jako cizinec rozřešit záhadu Sfinx, teprve když uhodl sám sebe – člověka. Jeho tragická zaslepenost spočívala v tom, že sám sebe nepoznal jako původce svého činu, ale jeho prostřednictvím se zase našel. Totéž platí i pro Turandot, jako žena a jako představitelka státu není v situaci, aby pochopila, že příčinou toho, co se děje, je ona sama. Turandot je odcizený život, který zabíjí cit – Liù.

Jak důležitá je při režii tohoto díla politická složka?

Když toto dílo promýšlíme do důsledků, ukáží se až děsivé aspekty: brutální show výkonu moci, v níž jdou oba protagonisté přes mrtvoly. Pro vítězství v souboji pohlaví je obětován veškerý lidský cit a oběma zůstane jen žádost po moci. Pro mě osobně se tak opera dostává do osudové blízkosti myšlení nastupujícího fašismu. Nehodlám to zvlášť předvádět, neboť by se tím celá výpověď díla zúžila a vzala mu veškerou poetičnost. Dav se jistě projevuje jako odlidštěné společenství, hledající zvláštní vzrušení, a opera funguje také jako velká show.

Jakou roli bude hrát v inscenaci sbor?

Roli diváka, protože pekingský lid se ve své touze po senzaci skutečně chová jako publikum nějaké show. Pozornost je upřena jedině na Turandot, velkolepou hvězdu podívané, v níž jde o život a smrt. Turandot se má s myšlenkou na pokání oddat muži, to ona ale nemůže! Neboť jak pro svou povýšenou pozici, tak i kvůli nedosažitelnosti, kterou si sama uložila, se stává obětí – vládkyně se stane ovládanou, řízenou zvenčí.

Heslo „primadonna“…

… Puccini je poslední, kdo psal velké role. Turandot měla být vůbec poslední, monumentálnější než všechny ostatní. Co začalo u Monteverdiho Lamentem nad ztrátou a žalem lásky, mělo končit jejím velebením. Jenže Puccini nám žádnou odpověď nezanechal. Na skice k závěrečnému duetu si poznamenal: „E poi Tristano“ – možná se dá ta poznámka chápat tak, že velká láska je možná pouze v transcendentnu. Ve Wagnerově opeře přece oba milenci zemřou.

Dílo zůstalo nedokončeno, jaké bude mít inscenace finále?

Při své první inscenaci Turandot před třiceti lety jsem se rozhodl pro fragment. Všechny pokusy vytvořit uspokojivé a přesvědčivé finále musely nějak ztroskotat. Puccini, nespokojený s několika pokusy, žádné řešení nenašel a dokonce pomýšlel na to vylíčit proměnu titulní postavy pouze symfonickou mezihrou beze slov. Verze závěru od Franca Alfana byla krátce před premiérou zkrácena téměř o třetinu. Přitom ovšem vznikly příliš náhlé přechody, i scéna polibku je v Alfanově původní verzi mnohem citlivěji připravena, Turandot tak získá víc času, aby si uvědomila svou novou situaci. Je to skutečně krásné místo, a proto jsme se rozhodli tento škrt znovu otevřít.
***

Giacomo Puccini:
Turandot
Dirigent: Gustavo Dudamel
Režie, světla a výprava: Marco Arturo Marelli
Kostýmy: Dagmar Niefind
Video: Aron Kitzig
Orchestr Wiener Staatsoper
Premiéra 28. dubna 2016 Wiener Staatsoper Vídeň

Turandot – Lise Lindstrom
Altourm – Heinz Zednik
Kalaf – Johan Botha
Liù – Anita Hartig
Ryan – Dan Paul Dumitrescu
Timur – Speedo Green
Mandarin – Paolo Rumetz
Ping – Gabriel Bermudez
Pang – Carlos Osuna
Pong – Norbert Ernst

www.wiener-staatsoper.at

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová