„Umění by nemělo být sníženo na dekorativní doplněk, mělo by stimulovat a polarizovat. Když jsem byl na jaře roku 1997 vyzván k diskuzi o nové podobě protipožární opony vídeňské Státní opery, vypadalo to, jako kdyby byla otevřena Pandořina skříňka. Bouře nevole smetla všechny argumenty pro a proti záměru přepracovat podobu bezpečnostní opony. Stál jsem si za svým názorem, že nemám v úmysu zničit to, co již bylo vytvořeno, ale podpořit to nové, moderní a kreativní co je v nás. Všechny emoce mezitím vychladly a já jsem rád, že jsme našli velmi zodpovědného partnera v instituci, jakou je Muzeum in progress. Muzeum tuto myšlenku rozvinulo do konkrétní podoby a já jsem rád, že od sezóny 1998/99 bude publikum moci vidět každý rok novou originální bezpečnostní oponu.“ Nechal se před instalací první z opon v roce 1998 slyšet Ioan Holender, teď končící šéf Wiener Staatsoper.
Je to skutečně tak, od sezóny 1998/99 se spolu se mnou statisíce návštěvníků vídeňské Státní opery mohou každý rok těšit na novou podobu bezpečnostní opony, kterou vždy vytvoří jeden z významných světových výtvarníků. Nevím jak vám, ale mně tenhle počin přijde zajímavý nejméně ze dvou důvodů. Tím prvním je fakt, že architektonicky nepříliš hodnotný prostor hlediště dotváří současné umění, které se tak dostává nadosah mnohdy konzervativnímu opernímu publiku. Druhým je možnost prezentovat v dnešní době málo realizovaná „obří plátna“ bez nutnosti hledat vhodné prostory. Samozřejmě si také myslím, že mnoho z děl se vztahuje k divadlu, k dnešnímu světu, a v alegoriích nám ho přibližuje. Nejvíce mě asi zaujala opona, vyvěšená v sezóně 2003/2004, od Thomase Bayrleho, která charakterizuje západní svět ve střetu klasických a konzumních hodnot.
