Zatímco ve velkém sále KKL (Kultur- und Kongreszentrum) švýcarského Lucernu pro bezmála dvě tisícovky lidí bylo na závěrečný festivalový koncert Vídeňských filharmoniků s čím dál žádanějším Gustavem Dudamelem snad do posledního místa nabito, na přímý přenos do pražského kina Světozor přišlo i přes poměrně masivní reklamu ne víc než 25 (!) diváků. Jak výmluvné… Jistě, koncerty zprostředkované filmovým plátnem nejsou na rozdíl od večerů operních a pomalu už i baletních alespoň u nás záležitostí zažitou. Ale už jen to, že lucernský festival se již brzy po svém založení v třicátých letech minulého století stal jedním z nejvýznamnějších evropských, že o špičkových kvalitách Vídeňských filharmoniků se netřeba dál šířit, a že hvězda dirigenta Gustava Dudamela stoupá strmě nahoru a sklízí jeden triumf za druhým, je samo o sobě důvodem k návštěvě kina. (Mimochodem: promítalo se vůbec v druhém pražském sále, v MATu, či v také ohlášeném Tanvaldě?)
Už jen pozorovat zblízka stále respektovanějšího a uznávanějšího venezuelského dirigenta (v lednu mu bude teprve třicet) je ohromný zážitek. Je energický, nesmírně charismatický, vše dirigující zpaměti, jakoby si dopředu jistý skvělým výsledkem, vše si vychutnávající a užívající. Ve výrazu jeho tváře je přitom o zlomek vteřiny dřív naprosto přesně vidět, jak bude vzápětí orchestr znít. Fascinující je též bezprostřednost, s jakou jednotlivé hráče povzbuzuje. Také to, co Vídeňští filharmonikové pod Dudamelovým vedením předvedli, si zaslouží ty největší možné superlativy. Nepřehlédnutelná je přitom ohromná chuť, s jakou jednotliví hráči své party interpretují, stejně jako i jejich naprosté soutředění. (Určitě zajímavé je, že až snad na jedinou výjimku to byli samí muži, včetně toho u harfy.)
Co z odehraného programu vyzdvihnout? Těžko vybrat. Efektní předehra k Rossiniho Strace zlodějce, rytmicky obtížná a exoticky působící Orbónova kompozice, Bernsteinovo úderné i jímavě niterné a rozpustile dovádivé Divertimento i Ravelova tklivě zasněná Pavana a nakonec dráždivé Bolero – to vše v provedení, jaké se jen tak neslyší. Avšak právě závěrečný Ravelův evergreen, důmyslně vršený do ohromujícího opojně barevného závěru, vyvolal u publika v Lucernu přímo bouři nadšení. Dokonce se na moment neudržely ani některé z těch mála rukou v pražském Světozoru. Pochválit je také třeba skvělý zvuk v kině, plastický a barevný skoro jak u studiové nahrávky. Zkrátka výjimečná, avšak promarněná událost. Bude to při dalším slibovaném přímém přenosu koncertu, tentokrát silvestrovského z Berlína s Elínou Garančou a také pod Dudamelovou taktovkou jinak? Snad ano.
Wiener Philharmoniker
Dirigent: Gustavo Dudamel
Lucerne Festival – 18.9.2010 (závěrečný koncert)
Live in HD – Kino Světozor Praha (projekt Classic goes Cinema)
program:
Gioacchino Rossini: Předehra k opeře La gazza ladra
Julián Orbón: Tres versiones sinfónicas
Leonard Bernstein: Divertimento for Orchestra
Maurice Ravel: Pavane pour une Infante défunte
Maurice Ravel: Boléro
