Opery Antonína Dvořáka IX.: Jakobín

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Včera jsem dokončil partituru I. aktu a jsem se svou prací úplně spokojen. Myslím, že tentokráte pochybovači o mém dramatickém nadání budou spokojeni, ne-li překvapeni! Tak jako „Košile“ a „Ludmila“ jsou prvními mezi mými pracemi (mimo divadlo), tak myslím, že “Jakobín“ bude první mezi operami!
Antonín Dvořák

Jakobín zahajuje trojici Dvořákových jevištních děl, které si získaly trvalou oblibu diváků i interpretů a patří ke kmenovému repertoáru všech českých operních scén. Příběh vytvořený libretistkou Marií Červinkovou-Riegerovou představuje ideálně vyváženou kombinaci lyrických, komických, vážných i dramatických prvků, jimiž se prolíná motiv vlastenectví nikoli pateticky vypjatého, ale decentně uměřeného, což Dvořáka bezpochyby oslovilo. Ale nejen to: jedním z hlavních rysů příběhu je motiv hudby jako přímého dramatického činitele. S trochou nadsázky by se dalo říci, že fenomén hudby v ději figuruje jako další – snad dokonce hlavní – z jednajících postav. Bývají uváděny dva inspirační zdroje, ze kterých libretistka vycházela. Jednak Jiráskův román Na dvoře vévodském, který využívá podobných dějových prvků a charakterů postav (konfrontace zámku a podzámčí, významná úloha motivu hudby, namyšlený panský vrchní, venkovský učitel aj.), jednak článek V. V. Zeleného v časopise Osvěta, ve kterém se autor zabývá stavem soudobé české opery. Zelený mj. psal: „Nemůže např. celou operu nesmírně zábavnou a opravdu národní učiniti řádně zužitkovaný typ českého kantora asi z osmnáctého století?

divadelní cedule k premiéře Jakobína (12. 2. 1889)

Atmosféra příběhu dýchá ovzduším zidealizovaného českého maloměsta v době francouzské revoluce s celou plejádou typicky českých figurek. Není známo, do jaké míry znala libretistka okolnosti Dvořákova mládí, ale řada podrobností v dějovém rámci opery jim pozoruhodně odpovídá. Už samo prostředí, ve kterém se příběh odehrává, koresponduje s atmosférou Zlonic, kde skladatel dospíval. Kantor a muzikant Benda jakoby z oka vypadl zlonickému Liehmannovi, který mladého Dvořáka zasvěcoval do základů hudební teorie (snad jen s tím „drobným“ rozdílem, že Benda není alkoholik). Stejně jako Benda, měl i Liehmann dceru jménem Terinka, se kterou Dvořák (v opeře Jiří) zpíval na kůru při mších. Ať již to byl ze strany Červinkové záměr, nebo jen náhodná shoda okolností, je jisté, že tyto osobní reminiscence musely Dvořáka zaujmout.

Anna Bortlová jako Terinka a Karel Berman jako purkrabí (ND 1975)

Hlavní osou příběhu je návrat Bohuše z Harasova a jeho ženy Julie z cest po cizině do vlasti a pokus o opětovné navázání vztahu z otcem, hrabětem z Harasova. Ten kdysi na syna zanevřel pro jeho svobodomyslné názory a když se k němu donesly zvěsti, že se Bohuš v revoluční Francii dokonce přidal k Jakobínům, „k rotě buřičů, k té rotě divé, nevázané, co hrůzy páše neslýchané„, zřekl se ho docela. V jedné z Dvořákových nejdojemnějších árií hrabě doslova zpívá „já nemám syna„. Na konci opery se vše samozřejmě vysvětlí, otec se synem si padnou do náruče a Dvořák zde na základě textu „Ó, mám tě zas, tisknu tě v objetí…“ rozvine jednu z nejúchvatnějších kantilén ve své (nejen) operní tvorbě:

„Ó, mám tě zas…“

Neméně důležitou roli v ději opery hraje také druhá příběhová linie: Bendova dcera Terinka miluje mysliveckého mládence Jiřího, ale otec by ji raději viděl dobře zajištěnou, tedy provdanou za hraběcího úředníka, purkrabího Filipa. Když ve třetím dějství vyjde najevo purkrabího intrikaření, i tato zápletka se rozuzlí ke spokojenosti diváků a přichází „dvojitý“ happyend.

podoba scény 1. dějství z inscenace ND v roce 1909

Zastavme se podrobněji u zmíněného motivu hudby, který je pro pochopení Dvořákova přístupu k uchopení libreta klíčový. Fenomén hudby figuruje v Jakobínu v mnoha různých rovinách: vlastenecké, náboženské, sociální, psychologické atd. a stává se tak nejen jedním z nejvýraznějších ideových prvků, ale mnohdy doslova hybatelem děje. Hned v úvodní scéně slyšíme zpěv mariánské písně z kostela na náměstí, kam přicházejí po dlouhém pobytu v cizině Bohuš s Julií. Dvořákova hluboká víra je dostatečně známým faktem, snad jen doplňme, že právě mariánské písně měl v mimořádné oblibě a kdykoli byla příležitost, rád si některou z nich zahrál na varhany (ty také podbarvují vstupní sborový zpěv lidí v kostele, tj. za scénou). Návrat do vlasti je v libretu úzce spojen s projevem typicky české hudebnosti, jak ji také Bohuš komentuje svojí první replikou: „Slyš, český zpěv! Ó zvuč mi, zvuč! Tvůj vábný hlas jak sladce zní mi! Toť pozdrav vlasti vítá nás!“ Hned v první scéně jsme tedy svědky úzkého propojení představy (české) vlasti a (české) hudby, což je jen dále potvrzeno v jedné z emocionálně nejpůsobivějších scén celé opery, v duetu „My cizinou jsme bloudili„. Bohuš a Julie se v něm vyznávají z lásky k vlasti i k české hudbě a tyto dva pojmy jim vlastně splývají v jedno: BENDA: „Zdaž víte, co jest umění, co hudby vzlet, a v zpěvu – li se znáte?“ JULIE: „Jsme z Čech – a vy ptáte se, zda známe pět?“ BOHUŠ: „My cizinou jsme bloudili, ach dlouhá léta dlouhá, zrak slzy stesku kalily a v srdci vřela touha…tu z hloubi duše zapěli jsme sobě českou píseň a z duše chmury zmizely, ze srdce prchla tíseň…„.

„My cizinou jsme bloudili“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments