Opery Antonína Dvořáka VI: Vanda

  1. 1
  2. 2
„,Vanda‘ byla hned prvním večerem velmi příznivě přijata; skladatel byl po každém jednání volán, úspěch byl zabezpečen – a přec se novinka ta nedočkala než asi čtverého představení.“
Osvěta (únor 1877)

17. prosince 1874 se v Hudebních listech objevila zpráva, podle které „Dvořák se chystá k novému operistickému dílu, k němuž prý mu p. Zákrejs původní libreto sepsati přislíbil.“ Ačkoli se skladatel ke kompozici dostal až o osm měsíců později, skutečně již tehdy uvažoval o novém jevištním díle, a to pouhé tři týdny po premiéře Krále a uhlíře, navíc v době, kdy ještě pracoval na opeře Tvrdé palice. Dvořákova umělecká produktivita byla v té době opravdu mimořádná. Informace o libretistovi byla ve zmíněném článku ovšem poněkud zavádějící. Spisovatel František Zákrejs byl ve skutečnosti jen jedním ze tří autorů, s nimiž je libreto budoucí opery Vanda spojeno, přičemž jejich přesný podíl na výsledném textu lze dnes již těžko zjistit. Lze říci jen tolik, že autorem předlohy v polském jazyce byl varšavský profesor Julian Surzycki, jehož text přeložil do češtiny Václav Beneš Šumavský. Zákrejs pak ve spolupráci se skladatelem vytvořil konečnou podobu libreta. Příběh vychází z polské mytologie a odehrává se v mlžném dávnověku ještě před příchodem křesťanství. Hlavní hrdinkou je legendární kněžna Vanda (správně Wanda) – jakýsi polský protějšek naší Libuše -, která po smrti svého otce Kraka stane na trůnu v nezáviděníhodné politické i osobní situaci: miluje rytíře Slavoje, který pro ni ale není kvůli svému neurozenému stavu vhodou partií, a naopak o německého knížete Rodericha, který se o ni uchází, zase nestojí ona. Aby Vandu získal, neváhá se Roderich spojit s čarodějnicí Homenou, která mu má pomoci prostřednictvím nadpřirozených sil. Slavoj mu nicméně jeho plány překazí. Roderich se rozhodne pomstít Vandě i celé zemi a vytáhne se svými vojsky proti Polákům. Rozhoří se kruté boje a když už se zdá, že Němci mají vítězství nadosah, obrátí se Vanda s prosbou o pomoc k bohům a za záchranu polského národa nabízí vlastní život. Němci jsou poraženi a Vanda dostojí svému slovu – vrhá se do vln Visly. Dvořákova volba této látky byla jistě motivována sympatiemi k dobové ideji panslavismu, explicitní vyjádření protikladu slovanství x germánství plně koresponduje s politicko-společenskou atmosférou Dvořákovy doby. Svou roli při výběru libreta mohl hrát i záměr „poprat se“ po opeře komické pro změnu zase s námětem závážným, tragickým.


Do kompozice opery se Dvořák pustil v srpnu 1875, jen co dokončil symfonii č. 5 F dur, jejíž závěrečná temná věta jakoby již předjímala ponurou atmosféru válečného konfliktu v budoucí opeře. Průběh kompozice mohli „online“ sledovat čtenáři časopisu Dalibor, který podle tehdejšího zvyku průběžně přinášel zprávy téměř reportážního charakteru o postupující skladatelově práci. Již dva dny před započetím prací na čistopisu partitury, tedy v době, kdy se Dvořák ještě zabýval skicami, se objevuje první zpráva, podle které „pan Ant. Dvořák pracuje právě o nové opeře, jejížto děj na základě pověsti krakovské jest zbudován. Název této opery jest Vanda. Pokud jsme nahlédli v libreto, smíme je nazvati velmi působivým.“ O měsíc a půl později se čtenáři dozvídají, že „Dvořák pracuje o finální části prvního jednání své nové opery Vandy.“ Za další tři týdny: „Skladatel A. Dvořák pracuje již o druhém jednání své velké opery Vanda.“ Čtrnáct dnů nato: „Ant. Dvořák dokončil druhé a pracuje nyní již o třetím jednání své velké opery “Vanda”, jež bude v celku rozdělena na patero jednání. Děj libreta, jehož zpracování počítati můžeme k nejzdařilejším zjevům doby nynější vůbec, jest vzat z pověsti krakovské, v mnohém ohledu naší české pověsti o Libuši a Přemyslovi podobné.“ A konečně 31. 12. 1875: „Skladatel Ant. Dvořák dokončil právě v těchto dnech novou svou pětiaktovou zpěvohru “Vanda,” jíž dle doslechu zahájí příští správa českého divadla svou činnost v oboru operním.“

 

 

historická nahrávka Františka Dyka na CD Supraphonu

Dvořákovo páté operní dílo lze charakterizovat jako monumentální historické tabló, jehož výtvarný protějšek bychom mohli nalézt v Muchově Slovanské epopeji. Svým vznosným patosem a velkoryse pojatými sborovými a ansámblovými scénami bývá někdy Vanda přirovnávána k jinému Dvořákovu dílu, Svaté Ludmile, která ovšem těží z mytologie české. Tento rys byl později dílu spíše přítěží – vžil se názor, že se jedná o operu příliš statickou a režisér Josef Munclinger, který Vandu uvedl roku 1929 na scéně Národního divadla, ji dokonce ve svém článku charakterizuje slovy: „Vanda, oratorium v 3 dílech, a ne opera v pěti aktech.“ (Je třeba poznamenat, že tento výrok byl ovlivěn znalostí té podoby opery, která byla tehdy v ND uvedena, totiž s mnoha úpravami, které její divadelní účinnost snižovaly.) Děj je rozvržen do pěti poměrně krátkých dějství, takže celková délka opery nepřesahuje obvyklé trvání oper tříaktových. Celková koncepce díla je pro Dvořáka charakteristická – každé dějství představuje nepřerušovaný proud hudby, který je ale zřetelně rozčleněn na jednotlivá „čísla“ sólová, sborová a ansámblová. Ve shodě s námětem vybavil skladatel partituru slovanskými – v případě mazurky ve třetím jednání přímo polskými – rysy. V předivu hudby lze odhalit i příznačné motivy, se kterými ale není pracováno s takovou důsledností, jako např. později v Rusalce. Za zmínku stojí, že pro hudbu Vandy Dvořák na dvou místech partitury využil motivický materiál ze svých starších děl: pro Vandinu úvodní árii „Já byla šťastna, klidna, vesela“ téma desáté písně z cyklu Cypřiše (zdá se, že toto dílo mělo pro Dvořáka mimořádný význam – melodie z Cypřišů lze nalézt rozeseté v celé řadě skladatelových opusů) a pro dvojzpěv Vandy a Slavoje hudbu z duetu Haralda a Alviny ze své první opery Alfred.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (5) “Opery Antonína Dvořáka VI: Vanda

  1. Tato serie je velmi chvalyhodna iniciativa. Umoznuje seznamit se pomerne "bezbolestne" i s mene znamymi Dvorakovymi operami. Ja se priznam, ze jsem v pripade AD stezi presel pres Rusalku, a to jeste v pozdejsim veku. Jo nedostatky ve vzdelani, jak vsechno stihnout!

    Navrhuji, aby serial pokracoval (bude-li Ondrej mit zajem to psat) a priblizil nam take Dvorakovy symfonie a ostatni dilo.

    VT

  2. Souhlasím s předchozími příspěvky, že režie pana Darjanina v ND totálně zhatila šanci oživit Vandu. ND se české klasice téměř nevěnuje (v rozporu se svým posláním), ignoruje české skladatele, Jakobína nehraje už léta a o Armidě nebo Dimitriji od Dvořáka ani nemluvě.
    Pan dirigent Albrecht by si už za nahrávky opomíjených děl české klasiky (nejen operní) zasloužil nějakou cenu nebo čestný doktorát některé naší univerzity (podobně jako Sir Mackerras za Janáčka).

Napsat komentář