Violeta Urmana ozdobí Pražské jaro

Operní diva Violeta Urmana, jedna z nejlepších wagnerovských a verdiovských heroin naší doby, je stálým hostem nejpřednějších operních scén světa v titulních rolích sopránových a též mezzosopránových, k nimž se po deseti letech „sopránového období“ postupně začíná vracet. V pondělí 23. května bude na Pražském jaru za doprovodu Litevského národního symfonického orchestru pod taktovkou Modestase Pitrénase ztvární sugestivní poslední životní pouť egyptské královny Kleopatry v Berliozově Kleopatřině smrti.

Hvězda světových operních scén
K jejím životním wagnerovským postavám patří Kundry v Parsifalovi, Isolda v Tristanovi a Isoldě, Brünnhilda a Sieglinda ve Valkýře nebo z téže opery Fricka. V této roli v roce 1994 debutovala pod taktovkou Riccarda Mutiho v milánské Scale, kde se o osm let později poprvé objevila jako sopranistka, když zpívala Ifigenii v Gluckově Ifigenii v Aulidě, opět s Mutim. V inscenacích Verdiho oper si celosvětové uznání získalo její ztvárnění Princezny Eboli v Donu Carlosovi, byl to mimochodem její debut ve Vídeňské státní opeře v roce 1996 a v současné době se k této vrcholné mezzosopránové roli vrátila. K nezapomenutelné Eboli lze směle přiřadit její další velkou verdiovskou heroinu – Aidu v různých inscenacích vyhlášených operních domů. Aidu v pojetí Violety Urmana znají desetitisíce návštěvníků přenosů z Metropolitní opery v New Yorku po celém světě. Minulý rok vstoupila do téže newyorské inscenace znovu, tentokrát jako Amneris, kterou bude zpívat v příští sezoně také ve Vídeňské státní opeře. Na této scéně si zopakovala svou legendární Kundry v představeních Parsifala na konci března tohoto roku. Letošní sezonu v Metropolitní opeře zdobí Urmana jako Santuzza v Mascagniho Sedláku kavalírovi v nastudování šéfdirigenta MET Fabia Luisiho. Světoznámá pěvkyně má za sebou nespočet dalších, kritikou oceňovaných titulních rolí – Pucciniho Tosku, Belliniho Normu, Straussovu Ariadnu, Verdiho Lady Macbeth, Leonoru v Síle osudu, ale též Azucenu v Trubadúrovi, Ponchielliho Giocondu nebo Berliozovu Didonu.

V čerstvé paměti mají návštěvníci Pražského jara její koncertní vystoupení na festivalovém ročníku 2014, kdy zpívala s orchestrem písně Richarda Strausse. Také Berlioz patří k jejím oblíbeným autorům, nejen v opeře. Dnes uváděnou lyrickou scénu Kleopatřina smrt zpívala mnohokrát a též ji natočila na CD (OEHMS Classics). Ve svém koncertním repertoáru má Wagnerovy Wesendonck-Lieder, Zemlinského Písně na texty Maeterlincka, Mahlerovy Rückert-Lieder a jeho Píseň o zemi, je nepřekonatelná jako Tove v Schönbergových Gurre-Lieder. V komorních písňových recitálech zpívá Mahlera, Strausse, Berga, Liszta. Jako sólistka je opakovaně angažována do kantátových a oratorních děl, z nich významné místo zaujímá zvláště Verdiho Requiem. Jestliže dříve zpívala v tomto díle sopránový part (též na nahrávce se Semjonem Byčkovem, Naxos), tak v poslední době se ujímá partu mezzosopránového a s mimořádným úspěchem – například na koncertě v Ženevě s Orchestre de la Suisse Romande a dirigentem Edo de Waartem na jaře loňského roku, nebo na novější nahrávce Requiem z roku 2013 (EMI/Erato) s orchestrem a sborem Pařížské opery pod taktovkou Philippa Jordana. S tímto věhlasným dirigentem zpěvačka spolupracuje velmi často, nejaktuálněji 11. a 13. května 2016 ve vídeňském Musikvereinu, kde pod jeho vedením ztvárnila Juditu v koncertním provedení Bartókovy jednoaktové opery Hrad knížete Modrovouse s Vídeňskými filharmoniky.

Violeta Urmana (Urmanavičiūtė) je rodačka z litevského města Kazlų Rūda. Vystudovala konzervatoř ve Vilniusu, poté odešla zkraje devadesátých let do Německa, kde dodnes žije, jejím manželem je italský tenorista Alfredo Nigro. Umělkyně hovoří plynně mnoha jazyky, je kosmopolitní, ale na rodnou Litvu nedá dopustit: „Do Litvy se v posledních letech snažím vracet pravidelně, vystupuji tam koncertně tak dvakrát do roka. Nejlepší je, když tam můžu strávit také pár dní volna. I když v zahraničí žiji už od roku 1991, Litva je stále mojí vlastí.“

Violeta Urmana získala četná vyznamenání, která stvrzují její mimořádné pěvecké kvality a zásluhy. Vídeň ji ocenila prestižním titulem Österreichische Kammersängerin, v Londýně obdržela Roayl Philharmonic Society Award, z rukou bývalého italského prezidenta Giorgia Napolitana převzala v roce 2014 Řád italské hvězdy. V její rodné zemi bylo pěvkyni uděleno nejvyšší státní vyznamenání Litvy – Řád litevského velkoknížete Gediminase a má čestný doktorát na Vysoké hudební a divadelní škole ve Vilniusu. 7. března 2016 byla na slavnostním ceremoniálu v sídle UNESCO v Paříži jmenována UNESCO Artist for Peace. Titul se uděluje mezinárodně známým osobnostem, které svým vlivem, charizmatem a prestiží pomáhají podpořit cíle a programy této organizace. Jako UNESCO Artist for Peace bude Violeta Urmana podporovat aktivity UNESCO v Africe, obzvláště projekty zaměřené na vzdělávání studentů, nejen osobní účastí, ale též částí příjmů ze svých koncertních vystoupení.

Kleopatřina smrt
Velkou lyrickou scénu Kleopatřina smrt (La mort de Cléopâtre) vytvořil jako umělec, který se řídí „vlastním citem, ne akademickými pravidly“, vzpomíná ve svých Pamětech. Téma z Horatia ho přímo uchvátilo: nedávno poznal svou Julii, herečku anglické shakespearovské společnosti, Harriet Smithsonovou, a beznadějně se zamiloval. Zatoužil zhudebnit Juliin monolog How if, when I am laid into the tomb… (Což jestli, až mne v hrobku položí…), vyjadřující „podobný pocit hrůzy jako výkřik, který náš akademický veršotepec vložil do úst Kleopatře. Byl jsem tak neobratný,“ doznává, „ že jsem Shakespearův verš nadepsal do partitury jako motto a již jen tento skutek byl v očích akademiků vlastizrádným zločinem…“

V několika dnech vzniklo osobité dílo, „které stále působí mohutným dojmem, má vlastní rytmus a podmaňuje právě svou nezvyklostí“. Úspěch se však nedostavil, provedení díla před soutěžní porotou, kdy orchestr na poslední chvíli nahradil rozladěný klavír, skončilo fiaskem. Zpěvačka byla indisponovaná, provedení nemožné. Originální harmonická a formová podoba díla i jeho kouzelná instrumentace byla pohřbena dřív, než mohla zaznít. Berlioz protestoval a hlasitým opravováním chyb interprety zápasící s náročnou skladbou tak stresoval, až nedohráli – a cenu nedostal. Slouží ke cti akademické jury, že Římskou cenu v hudebním oboru toho roku poprvé neudělila. Patrně uznala, že ten nezpůsobný mládenec byl nejlepší, nicméně každý rebelant musí dostat za vyučenou, aby se příště choval k autoritám uctivěji. Římskou cenu Berlioz získal až napřesrok, ale kantátu Sardanapalova poslední noc po provedení spálil.

Na jeho vlastní charakteristice Kleopatřiny smrti není ani dnes co měnit, hudba půvab neztratila ani po téměř dvou staletích. Se zadanou dvoudílnou formou (récitatif obligé – cantabile / récitatif simple – air de mouvement) se vyrovnal znamenitě a hudbu první části pro jistotu ještě „recykloval“ do Sboru stínů lyrického dramatu Lelio – Návrat do života op. 14b, pokračování Fantastická symfonie. Instrumentální vrstvou druhého dílu kantáty prostupuje jednoduché, tempově strukturované ostinato, odměřující reálný čas děje, kterým autor vokální linii dramatizuje. I posluchač je vtahován do hry, zejména v meditaci a závěrečném recitativu, kdy královnin život v reálném čase, který s ní sdílíme, zvolna přechází do nicoty nebytí. Kyvadlo času se zastaví, jeviště tragédie strne v mrazivé nehybnosti.

Autoři textu: Miloš Haase, Yvetta Koláčková