Dvořákova Praha odstartovala mainstreamem

Interpretace těchto kanonizovaných děl dospěla za nějakých 130 let do relativně dokonalého stavu, což ovšem recenzentovi jeho úkol nijak neulehčuje, ba právě naopak. Pohlédneme-li na tento proces interpretativního zrání trochu střízlivějšíma očima a bez entusiasmu, pak nemůžeme nevidět, že tohoto stavu – nazvěme jej stromem vyšlechtěným, neúchylně vzpřímeným, se všemi zdravými větvemi uspořádanými do harmonické symetrie – bylo dosaženo nejen neustálým cíleným posilováním onoho středního, nekontroverzního proudu, ale také osekáním všech těch podivně pokroucených větví, všech těch bizarních pahýlů. Ta subjektivistická extrémní čtení se prostě neujala, evoluce dala přednost střednímu proudu. Všechno špatné zavrženo, a před námi stojí vycizelovaný zvukový ideál, jako zprůměrovaný průnik všech řešení, jež se osvědčila. Samozřejmě, že teď nemluvím pouze o Dvořákovi, ale o zlatém korpusu vážné hudby vůbec – o všech těch slavných a vážených dílech, jež přes všechny módní dobové změny jsou tu stále s námi a nezmizí nikdy z koncertního repertoáru. Pokud jde o slavné Largo z Novosvětské, tak ani ze smutečních síní.

Čekat, že na zahajovacím koncertě festivalu, jenž nese v titulu jméno našeho velkého mistra, by zaznělo něco jiného než tento vyzrálý, prověřený mainstream, bylo by samozřejmě naivní. Posluchačovo ucho mohlo tedy včera poklidně sledovat ten proud zdravě vyváženého podání, v němž všechno zní tak, jak jsme na to zvyklí, a v němž nezazní jediný takt, který by s posluchačem trhnul, protože jej nečekal. Zejména Symfonie e moll zazněla ve správných tempech a strukturálních proporcích, v obvyklé dynamice, tedy tak, jak ji chceme dnes slyšet. Naproti tomu v Koncertu h moll bylo přece jen možno na určitých místech zaslechnout jakýsi náznak individuálního přístupu, v sólovém partu.

Gautier Capuçon potvrdil svou technickou suverenitu

Ten byl Gautierem Capuçonem přednesen se svrchovanou, ale očekávatelnou technickou suverenitou, která francouzského violoncellistu řadí mezi nejvýznamnější virtuózy dnešní doby. Jeho hru zdobí precizní intonace, neselhávající ani v nejobtížnějších partiích Koncertu (oktávové glissando v samém závěru provedení), k vrcholům provedení patřily zejména partie vášnivého dialogu s orchestrem, vpadajícím dravými akcenty do technicky náročně traktovaného partu violoncella naplněného virilním dynamismem, na druhé straně výrazového spektra si pak sólista podmanil posluchače svým rafinovaným subito piano. Capuçon imponuje i svým rozeskákaným smyčcem, jeho sautillé i spiccato jsou strhující svou hravostí i čitelností. Snad jen v úvodu pár notiček spadlo pod pult, jak se sólista teprve postupně vpravoval do díla. Stejně tak nutno vyzdvihnout i vřelý lyrismus, který se nejlépe uplatnil v toužebně planoucí kantiléně vedlejšího tématu prvé věty, ale i v závěrečné části, dokomponované Dvořákem později, pod dojmem ze smrti Josefiny Čermákové. Snad jen trochu rušila, opět očekávatelně u francouzského umělce, určitá lehkomyslná nedůslednost ve frázování. Nejde o to, že nehraje to, co je v notách, ale že je v tom nedůsledný a hraje to pokaždé jinak, ač v notách je stále totéž. Nejvíce mne to rušilo v dikci hlavního tématu Finale, kdy nejprve Capuçon hraje osminky v závětí legato, zatímco hned po něm to smyčce hrají staccato, přesně podle zápisu. Tak to ostatně o chvíli později, v melancholicky zadumané verzi tématu, hraje i sám Capuçon. Inu, normální francouzská laxnost, kterou nutno brát jako znaménko krásy v jinak velmi sympatickém výkonu. Což nelze už ale beze zbytku říci o hře Frankfurtského rozhlasového symfonického orchestru, jehož výkon jako by nesl jisté znaky ještě letní podovolenkové roztěkanosti. Takže něco vyšlo krásně, něco už méně.

Koncepce Alaina Altinoglu, pokud o něčem takovém lze vůbec mluvit, a to už přecházím k provedení Novosvětské, která zazněla po přestávce, je právě onen typický střední mainstream, jak jsem o tom mluvil v úvodu. Posluchač, ukolébaný klidnou, bezproblémovou, beznázorovou interpretací, tu však může, aby se něčím vůbec zabavil, soustředit svůj sluch na realizaci tohoto provedení. A je nutno uznat, že Symfonie byla provedena na podstatně vyšší úrovni než Koncert. Zlepšila se slyšitelně koncentrace a technická perfekce, zejména pokud jde o souhru sekcí. Nevadilo, ale ani nenadchlo naprosto nic. Dvořák je naštěstí autor, který svými vrcholnými díly dokáže strhnout i při zcela průměrném provedení. A toto bylo rozhodně něčím mnohem víc. Vlastně to byla jedna z nejlepších Novosvětských, jež jsem měl v posledních letech možnost slyšet.

Úspěšný vstupní večer festivalu byl zakončen přídavkem, jímž byl Furiant g moll z prvé řady Slovanských tanců.

Dvořákova Praha: Zahajovací koncert
5. září 2025, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104, B. 191
Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll, op. 95, B. 178, „Z Nového světa“

Účinkující
Gautier Capuçon – violoncello
Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr
Alain Altinoglu – dirigent