Violoncellista Tomáš Jamník: Cíle mají být vysoko

  1. 1
  2. 2

Říká se o něm, že je jednou z největších violoncellových nadějí současné mladé české muzikantské generace. Svoje první ocenění získal již v devíti letech – druhou cenu na Heranově mezinárodní violoncellové soutěži. Ty další – a to včetně mezinárodních – jakoby mu samy padaly do klína. Jeho zatím nejvýznamnějším triumfem ale byl titul laureáta 58. mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro 2006, kde získal i celou řadu dalších cen – mimo jiné Cenu Českého rozhlasu, Cenu Olega Podgorného, Cenu Nadace Gideona Kleina či Cenu Nadace Pro Harmonia Mundi. Pozvání řady orchestrů a koncertních sálů na sebe nenechaly dlouho čekat, stále častěji vystupuje i v zahraničí, za sebou má už i vystoupení japonském Kyotu. Za pár hodin čeká pětadvacetiletého violoncellistu Tomáše Jamníka koncert na mezinárodním hudebním festivalu v Českém Krumlově, kde společně s korejskou klavíristkou Hyejin Kim představí výběr skladeb pro violoncello a klavír od klasicismu až po dnešek.

 

foto: Supraphon

 

Začněme náš rozhovor aspoň trochu jinak: Jak byste sám sebe popsal? Myslím tím povahu, vlastnosti, přednosti i slabiny…

Často sám nad sebou přemýšlím, jako to asi dělá každý, ale netroufl bych si sám sebe hodnotit. Kdybych si měl vzpomenout, jak mne popisuje okolí, tak možná budou převažovat slova jako pohoda, klid, vtípky. Někdy i citlivost, což však obsahuje jak přednosti, tak slabiny. Mimochodem nejlepší zrcadlo v mém chování mám u dětí – téměř každý rok jezdím dělat vedoucího na jeden úžasný dětský tábor a tam se leckdy od dětí dozvíte spoustu věcí, které by vám nikdo jiný neřekl.

A jak byste sám popsal vaši hru na violoncello? V čem si myslíte, že jste dobrý a kde naopak cítíte svoje rezervy?

Tak zde je pro mne již hodnocení mnohem lehčí. Trochu se tomu bráním, ale ve spoustě kritik a především v hodnocení mých profesorů se často opakuje, že hraji velmi lyricky. Souvisí to určitě s tím, že když sedím na pódiu, snažím se vždy vyprávět příběh. V tom tedy je asi má výhoda – dokud mám co sdělit a především dokud mne bude bavit něco sdělovat, bude mé hraní snad zajímavé. Ale opět je s tím svázaná i nevýhoda, v mnoha dílech je přílišná lyričnost nevýhodou, v některých dokonce vyslovenou chybou. První roky na škole v Německu jsem se polopaticky učil, jaký je rozdíl mezi tím, když nějaká fráze má “zpívat” a jiná pouze “mluvit”.

 

foto J.Povýšil

K violoncellu jste poprvé usedl v pěti letech. Jak si to člověk má představit v praxi? Vždyť ten nástroj musel být o dost vyšší, než vy?

V praxi to je tak, že dětem nosí velká violoncella maminky. Zároveň je také ochraňují, protože děti s oblibou cellíčka pouští z ruky. Sám jsem nejeden takový pád zažil.

Kdy vás to začalo bavit? A kolikrát jste od té doby měl chuť toho nechat?

Zrovna nedávno jsem vzpomínal, jak jsem za každý koncert dostával odměnu. Před soutěží, když se cvičilo víc, to byla dokonce nějaká drobnost za každou hodinu u pana profesora. Je to jako se vším jiným – dítě se musí motivovat a to většinou je spjaté s nějakým takovým úplatkem. V tak raném věku jsem nechápal, proč bych měl před lidmi hrát, bral jsem to pouze jako ověření pro sebe, zda-li ten či onen kus umím zahrát. Až později mne začalo vystupování na pódiu bavit, se vším všudy. Měl jsem samozřejmě později období drobných pochyb, zda-li to mohu dělat naplno po zbytek života, ale vždy jsem doufal, že se mi to povede.

Takový první výraznější úspěch, kdy jste si řekl, že ta všechna dřina stála za to – který to byl?

Bude to znít jako klišé, ale byla to hned má první dětská soutěž. Pan profesor Škampa nás děti dovedl skvěle motivovat a tudíž už od malička jsem bral soutěže velmi vážně a šel do nich “naplno”.

foto E.Kerlická

A z pohledu vaší dosavadní kariéry zatím nejvýznamnější vystoupení? Bylo to Pražské jaro?

Pražské jaro – jak soutěž, tak následné koncertní vystoupení – pro mne bylo doslova zlomové. Především okolí mne začalo vnímat a brát vážně. Několikrát jsem si pohrával s myšlenkou, co by se stalo, kdybych tehdy na soutěži neměl šťastný den a neuspěl. Myslím, že soutěž dokáže pomoci v jisté fázi kariéry. Avšak především záleží na vlastní píli člověka a na tom, zda-li si věří, zda má své cíle vysoko a jde za nimi.

Předání ceny Pražského jara 2006 -foto Z.Chrapek
Máte raději svá sólová vystoupení nebo koncerty v komorních sestavách typu Trio Concertino, se kterým hrajete? Kam byste to chtěl až dotáhnout? Máte vůbec nějakou představu o své kariéře?

S kolegy z našeho tria – s Janem Fišerem a Ivem Kahánkem – hraji moc rád, poslední koncert jsme odehráli společně na prestižním festivalu Styriarte v rakouském Grazu a moc jsem si ho užil. Bylo snad pro nás příznačné, že já jsem na tento koncert jel ze švýcarského Lugana, houslista letěl z USA. Klavírista jel z Prahy, ale zas následně pokračoval na koncert do Itálie. A právě to mne na hraní, jak sólovém tak komorním, velmi baví. Každý koncert je jiný, každý má jinou atmosféru, jiné okolnosti.

Už ve čtvrtek se chystáte na českokrumlovský festival. Co přesně s klavíristkou Hyejin Kim zahrajete? Předpokládám, že to nebude vaše první setkání…

S Hyejin se znám již delší dobu, hráli jsme spolu jak v duu tak i v komorních uskupeních. Naposledy jsme realizovali nahrávku pro Český rozhlas, jednalo se o Brittenovu sonátu C dur pro violoncello a klavír. Pro festival v Českém Krumlově jsme si připravili díla Schumanna, Beethovena a Martinů. Hyejin ještě zahraje sólového Chopina a já soudobou skladbu Vladimíra Tichého. Oba nyní bydlíme v Berlíně a tak je jasné, že naše spolupráce bude i nadále pokračovat.

Jaké významnější koncerty vás čekají ?

Určitě nejvíce se těším na vystoupení s Pražskou komorní filharmonií. Koncem října provedu pod taktovkou Jakuba Hrůši Schumannův violoncellový koncert. V poslední době hraji velmi často Schumannova komorní díla, cellový koncert pro mne tedy bude takovou třešničkou na dortu.

Jeden z koncertů Tomáše Jamníka v Německu (2009)
Podle čeho vybíráte svůj repertoár? A k čemu z něj máte v současné době nejblíž?
  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (3) “Violoncellista Tomáš Jamník: Cíle mají být vysoko

  1. Zajímavý článek, nicméně mne překvapilo, že pan Jamník, jako laureát Pražského jara nepostoupil ani do druhého kola soutěže ARD v Mnichově a jého mladší český violoncellový kolega do 2. kola soutěže postoupil.
    Proč tak pan Jamník riskuje, pokud má vysoké cíle, tak jej neúspěch degraduje. A zbytečně. ARD je těžká soutěž, každý, kdo se hudebním děním zabývá, dobře ví… ale s laureátsvím na Pražském jaru není taktické takto riskovat a pokoušet osud.

Napsat komentář