Violoncellistka Jacqueline du Pré se narodila před 75 lety

Pravděpodobně nejslavnější violoncellistka všech dob – a také jedna z nejvýznamnějších a nejtalentovanějších –, Jacqueline du Pré (26. ledna 1945 – 19. října 1987), dosáhla velkých úspěchů a slávy během krátké doby, vždyť kariéru musela ukončit v pouhých 28 letech, když onemocněla roztroušenou sklerózou. Zemřela ve věku 42 let. Stala se ale legendou, a to i díky četným nahrávkám.

Jacqueline du Pré se narodila v anglickém Oxfordu. Její otec Derek du Pré byl účetním v londýnské bance Lloyds a později se stal editorem časopise The Accountant. Její matka Iris Greep byla talentovanou koncertní pianistkou, studovala na Královské hudební akademii. Také Jacquelinina starší sestra Hilary (nar. 1942) byla hudebně nadaná, hrála na flétnu. Když byly Jacqueline čtyři roky, slyšela v rádiu zvuk violoncella, který se jí líbil, a požádala matku o tento nástroj. Okamžitě věděla, jak nástroj uchopit – zázračné dítě! Nejprve ji učila sama Iris a jistá paní Howeová, v pěti letech ji pak matka poslala na London Violoncello School, kde se malé hudebnici věnovala Alison Dalrymple. Přitom dívka chodila i na základní školu.

V roce 1956, když jí bylo 11 let, získala cenu Guilhermina Suggia Award, kterou pak dostávala opakovaně každý rok, naposledy v roce 1961. Díky tomuto ocenění mohla rodina zaplatit Jacqueline výuku na Guildhall School of Music and Drama v Londýně a soukromé lekce se slavným violoncellistou Williamem Pleethem. V roce 1958 se rodina přestěhovala do Londýna a v roce 1959 začala Jackie studovat na Queen’s College. Ve studiu však zaostávala a na konci roku ji rodiče ze školy stáhli a dívka se tam už nikdy nevrátila.

Již od dětství vystupovaly obě sestry du Préovy společně a vyhrávaly různé lokální hudební soutěže. V roce 1959 začala Jacqueline, které doma říkali Jackie, hrát na koncertech dětských a mladých hudebníků a v březnu se objevila i v televizi BBC, když hrála Lalův Koncert pro violoncello a orchestr. Ten si zopakovala v květnu v Cardiffu s BBC Welsh Orchestra. S Královskou filharmonií pak nahrála Haydnův violoncellový koncert. V roce 1960 získala Zlatou medaili Guildhall School of Music and Drama a tentýž rok se zúčastnila mistrovských kursů Pabla Casalse v Zermattu ve Švýcarsku. William Pleeth ji přihlásil do královniny soutěže pro vynikající hudebníky do 30 let. Porota, jíž předsedal Yehudi Menuhin, jednomyslně udělila cenu Jacqueline du Pré a Menuhin ji následně pozval, aby si s ním a jeho sestrou zahrála tria.

V březnu 1961, v 16 letech, debutovala Jacqueline du Pré v proslulé londýnské Wigmore Hall. Za doprovodu klavíristy Ernesta Lushe přednesla sonáty Händela, Brahmse, Debussyho a Fally a Bachovu sólovou suitu. O rok později, 21. března 1962, debutovala v Royal Festival Hall s Elgarovým violoncellovým koncertem; doprovázel ji BBC Symphony Orchestra s dirigentem Rudolfem Schwarzem. V srpnu hrála Elgara na Proms se stejným orchestrem za řízení sira Malcolma Sargenta. Ještě téhož roku vystoupila v Berlíně a v Paříži, kde pak studovala šest měsíců s Paulem Tortelierem. Zejména její mnohá provedení Elgarova violoncellového koncertu se stala velmi populárními a legendárními. V roce 1965 nahrála Elgara pro EMI za doprovodu London Symphony Orchestra s dirigentem sirem Johnem Barbirollim, což jí přineslo mezinárodní uznání.

Na festival Proms se Jacqueline vracela pravidelně až do roku 1969. 14. května 1965 debutovala v Carnegie Hall v New Yorku s Elgarem. „Je to už pěknou řádku let, kdy se z violoncella linul tak mimořádný zvuk. Pro odpovídající srovnání by bylo třeba vrátit se do vrcholných tvůrčích let Casalsových nebo k tak výjimečnému umělci, jakým je Rostropovič,“ napsal John Gruen v New York Herald Tribune. V roce 1966 studovala Jackie v Rusku několik měsíců se Mstislavem Rostropovičem, který byl její hrou naprosto uchvácen. Postupně pak vystoupila s dalšími předními světovými orchestry a dirigenty, mimo jiné i s Leonardem Bernsteinem nebo Sergiu Celibidachem. S Berlínskými filharmoniky debutovala v roce 1968 – za řízení Zubina Mehty hrála Dvořákův violoncellový koncert. Ten uvedla například i v září 1968 v londýnské Royal Albert Hall s London Symphony Orchestra a Danielem Barenboimem jako poctu Československu po srpnové okupaci. I přes všechny úspěchy pronásledovaly Jackie deprese a opakovaně jí hrozil nervový kolaps. Už její učitel William Pleeth jí radil, aby nežila jen pro violoncello… ale nakonec to byla vždy zase hudba, která jí pomohla.

Věnovala se i komorní hudbě, nejčastěji se svými hudebními přáteli, mezi něž patřili neméně slavní Yehudi Menuhin, Itzhak Perlman, Zubin Mehta a Pinchas Zukerman. A Daniel Barenboim (nar. 1942), světoznámý klavírista a dirigent, s nímž se Jacqueline seznámila o Vánocích roku 1966 na večírku po jednom z koncertů. Byla z toho životní láska. Už v lednu 1967 se zasnoubili, v dubnu měli první společné vystoupení a v červnu se v Izraeli vzali, když předtím Jacqueline k pobouření své rodiny konvertovala kvůli Barenboimovi k judaismu.

Jacqueline du Pré hrála na dva Stradivariho nástroje: „ex-Du Pré; ex-Harrell“ z roku 1673 (pak na ně hráli Lynn Harrell a Yo-Yo Ma) a „Davidov“ z roku 1712, který nese jméno po ruském cellistovi Karlu Davydovovi (1838–1889), jehož Čajkovskij nazval „carem violoncellistů“; dnes na tento nástroj hraje Yo-Yo Ma. Po Jacqueline nám zůstala celá řada výtečných nahrávek mnoha děl od Beethovena, Brahmse, Dvořáka, Elgara, Haydna, Schumanna, Chopina, Francka, Boccheriniho, Strausse, Bacha, Händela, Brittena, Fally, Prokofjeva či Delia.

Od roku 1969 si Jackie stěžovala na těžko popsatelné pocity v pravé ruce, které jí stěžovaly ovládání. Necitlivost v rukou se zhoršovala a postupně čím dál více ovlivňovala i její výkony. V roce 1972 přerušila koncertní činnost a absolvovala četná lékařská vyšetření, zatím bez výsledku. V únoru 1973 se naposledy vrátila na koncertní pódia v Londýně a New Yorku. Ze čtyř plánovaných koncertů s Newyorskými filharmoniky v čele s Leonardem Bernsteinem odehrála jen tři; ohlasy byly smíšené. Jackie už nebyla schopna odhadnout váhu předmětů a tedy ani smyčce. V říjnu téhož roku vyřkli lékaři diagnózu: roztroušená skleróza. Jacqueline musela ukončit kariéru. Pět let poté se už neobešla bez cizí pomoci. Od počátku osmdesátých let měl Barenboim novou známost v Paříži s pianistkou Elenou Baškirovou, s níž měl dva syny (a kterou si pak po smrti Jacqueline vzal). Tuto okolnost samozřejmě Jackie těžce nesla. A nemoc nic nezměnila bohužel ani na špatných vztazích se sourozenci Hilary a Piersem. Hilary navíc sestře nemohla odpustit, že v letech 1971–1972 měla poměr s jejím manželem, tedy svým švagrem Christopherem Finzim… Jacqueline zemřela v roce 1987 v pouhých 42 letech a svět tak přišel o jeden z největších hudebních talentů 20. století.

V roce 1998 vzbudil v Británii i ve světě velkou pozornost životopisný film Hilary a Jackie (1998) režiséra Ananda Tuckera, vyprávějící o Jackiině životě i nemoci a o vztahu se sestrou. Ta ve stejné době napsala s bratrem Piersem velmi otevřené vzpomínky nazvané A Genius in the Family (Génius v rodině), v nichž prozradila i výše zmíněné citlivé skutečnosti, jež jsou zobrazené i ve filmu. Proti němu se ale rodina a Daniel Barenboim ohradili s tím, že je senzacechtivý a nepřesný. Nicméně zdařilý a podle mého názoru citlivě pojatý film stojí za zhlédnutí – už jen kvůli hereckým výkonům Emily Watson (Jackie) a Rachel Griffiths (Hilary), které obě byly za své role nominovány na Oscara. Zejména britská herečka Emily Watson zde podala jeden ze svých životních výkonů. Ve filmu zní originální nahrávky Jacqueline du Pré. V detailech vidíme na nástroj hrát violoncellistku Caroline Dale, která také hraje party, jež nemohly být použity z nahrávek, jako například cvičení apod. Emily Watson se však učila hrát na violoncello jako dítě a kvůli filmu pak intenzivně cvičila (až jí prý krvácely prsty), aby její hra působila věrohodně s použitými nahrávkami na playback.