Jiří Teml: Hudba si mě našla. A za to jsem jí vděčný

Rozhovor jsme pojali hodně vzpomínkově nebo, chcete-li, bilančně, a že má Jiří Teml co bilancovat!
Moje cesta k hudbě byla zajímavá. Nejsem z hudební rodiny, ale hudba byla v naší rodině podporována. Otec, když se ve Vídni učil krejčím, byl členem souboru tamburašů. Můj bratr hrál amatérsky na housle, sestra, kterou jsem nezažil, protože zemřela dřív, než jsem se narodil, hrála na klavír. Soudě podle not, které po ní zbyly, asi už dost slušně. Mně rodiče dali taky na klavír. To nebyla žádná sláva, jediné, na co jsem se těšil, byla hra na čtyři ruce. Chodil jsem ve Vimperku k místnímu regenschorimu, který byl i znamenitý varhaník, údajně absolvoval lipskou konzervatoř.

Po odchodu vašich rodičů, to vám bylo osm, jste v hudebním vzdělávání pokračoval…
Můj o patnáct let starší bratr nevěděl, co se mnou. Byl rok 1945, těsně po válce, tak mě dal do juvenátu redemptoristů v Libějovicích u Vodňan. To bylo vlastně gymnázium, zkoušky se dělaly v Budějovicích, a tady jsem poprvé přišel vehementně k muzice. Byl tam sbor, orchestr, při bohoslužbách se hrálo. Tam jsem se zdokonalil v klavíru, naučil se na harmonium a částečně i na varhany. Přišel ale rok 1948 a s juvenátem byl konec. Vrátil jsem se do Vimperka, kde jsem vystudoval obchodní školu. Pak jsem ještě dělal nástavbu – maturitu.

Jenomže jste ve Vimperku nezůstal, osud vás odvál trochu západně…
Ano, a to bylo moje první velké štěstí: dostal jsem pracovní umístěnku do Karlových Varů. Pracoval jsem tu jako účetní ve stavebním podniku, který stavěl bytovky pro armádu. V partě se spolubydlícími jsme jednou šli po Doubí, tam byla v místním zámku kaplička, zpívalo se tam, a tak jsme vešli. Lidi tam zpívali a capella, bez doprovodu. My drzí kluci jsme vlezli na kruchtu, tam bylo otevřené harmonium a noty u písně Bože před tvou velebností, dodnes si ji pamatuji, i zpaměti bych ji zahrál. Kolegové mě začali hecovat, že prý umím, tak jsem skutečně začal úvodní takty, preludium, a jelo se, lidi zpívali, já je doprovázel. Když dozpívali první sloku, pan farář se otočil a řekl: prosím toho pána, co nahoře hraje na harmonium, aby na mě po bohoslužbě počkal.

A byl jste lapen!
Je to tak. Tenhle pan farář, zrovna propuštěný z věznice na Mírově, protože přečetl pastýřský list, mě požádal o pomoc. Řekl, že kdybych vždycky v neděli hrál v jeho farnosti v nedalekém Sedleci, měl bych k dispozici velké varhany a plno not. A že bych si tam mohl hrát i mimo bohoslužby. Hned příští neděli jsem tam skutečně šel a opravdu, byly to krásné velké varhany. V neděli jsem hrával při mších, někdy jsem si zašel zahrát i v sobotu po práci. Mimochodem, když jsem byl v rádiu, tak jsme tyhle varhany natočili, jde o zajímavý stroj. Točil tam varhaník Aleš Bárta.

Postupně se z vás stával varhaník známý po celém okrese! A taky skladatel.
Karlovy Vary byly zajímavé i tím, že tam hodně zněla hudba. Byl tam symfonický orchestr, sbor i komorní soubory, které tvořili většinou členové orchestru. A působil tam i slavný varhaník Ota Čermák, legenda celých generací lázeňských hostů. Hrál v Puppu na varhany, byl to žák Bedřicha Antonína Wiedermanna, a hrál všechno možné – směsi z oper, Šavlový tanec a další populární skladby, tedy ne originální varhanní hudbu, ale cokoliv hrál, tak výtečně. Můj pan farář ze Sedlece se s ním znal a tak jsem se brzy s Čermákem seznámil i já. Když pak někam odjížděl, zastupoval jsem ho v karlovarském chrámu Máří Magdaleny, hrál jsem při bohoslužbách, ale i při svatbách, májových mších, v Rybovkách, prostě při různých příležitostech. A ano, začalo se o mně vědět.

To už jste měl hudební průpravu od Bohumila Duška?
Tu jsem získával postupně. Bohumil Dušek byl první teoretik, který mě začal systematicky učit. Když jsem se vrátil z vojny, nešel jsem zpátky do Karlových Varů, ale zůstal jsem ve Vimperku, kde jsem dělal metodika v domě osvěty, doprovázel jsem dětský balet a dělal divadlo hudby. To už jsem se chtěl k muzice nějakým způsobem dostat. Začal jsem pořádat komorní koncerty a do Vimperka jezdila profesorka Zichová z Akademie múzických umění, která doprovázela sólisty, a její manžel dr. Zich. Líbilo se jim tam, takže jednu sezonu přijeli do Vimperka na dovolenou, já jsem s nimi chodil na plovárnu a dozvídal jsem se něco o hudebním životě v Praze. Jednou se šli manželé Zichovi podívat na ples, kde jsem hrál se svojí kapelou. Otakar Zich, který učil estetiku na AMU, slyšel nějakou moji skladbu, líbila se mu, a že s tím prý musíme něco udělat. Vyjednal mi návštěvu u profesora Dvořáčka, který učil na AMU skladbu. Přinesl jsem pár takových malých hudebních kousků, které jsem psal pro balet ve Vimperku. Dvořáček se mnou zašel za profesorem Hlobilem a ten se vyjádřil v tom smyslu, že mám nápady a měl bych se je naučit rozvíjet. Navrhli mi profesora Duška, který učil na pedagogické škole v Karlových Varech. Poprvé jsem se s ním sešel v restauraci, což se pak stalo tradicí. Bohumil Dušek byl mimořádně vzdělaný člověk, který dokonce přednášel na Humboldtově univerzitě. Slíbil, že se mi bude věnovat. Chodil jsem k němu na hodiny harmonie a další kompoziční disciplíny, po hodině jsme to vždycky shrnuli v restauraci. Takhle to chodilo, i když přešel do Prahy. Jednou o prázdninách jsem za ním zase přijel, začali jsme u Schnellů a skončili jsme druhý den ráno na polívce. Dušek mě hodně naučil a byl to znamenitý člověk.