Vítejte v Africe. Brněnská JAMU uvádí Martinů Mirandolinu

Brněnské Divadlo na Orlí, které funguje jako hudebně-dramatická laboratoř Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění, od svého založení v roce 2012 již prokázalo odvahu pro nastudování různorodých děl z oblasti hudebního divadla, nehledě na fakt, že svým špičkovým a moderním vybavením představuje jedinečnou platformu pro tamní studenty. Komorní opera Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění, která již prostory akademického divadla využila například pro provedení Janáčkových Příhod lišky Bystroušky v minulé sezoně, nastudovala tentokrát Mirandolinu Bohuslava Martinů. Následující recenze je z druhé premiéry, jež se uskutečnila 22. listopadu.

Komickou operu Mirandolina zkomponoval Martinů v letech 1953–1954 během svého pobytu v Nice. Sám si napsal i libreto, které je přepracováním komedie La locandiera Carla Goldoniho, významného italského divadelníka a reformátora. Jeho reforma spočívala v odklonu od charakteristických postav a improvizační estetiky commedie dell’arte, divadelního druhu převládajícího až do osmnáctého století, a svým postavám přiřkl nevídanou originalitu. Jednou z takových revolučních postav je právě Mirandolina: krásná hostinská provozující svůj podnik za pomoci Fabrizia, vytrvale těžící ze svých půvabů a schopnosti okouzlit každého hosta opačného pohlaví. Mirandolina reprezentuje inteligentní a sebevědomé ženy, jež – vědomy si svého osobního kouzla – výrazně hýbou děním okolo sebe. Dalo by se říci, že zápletka této veselohry je založena na přáních hlavní hrdinky; jinými slovy, stane se vždy jen to, co ona chce.

Hudebně se jedná o hýřivou, barevnou smršť, kterou se orchestru pod vedením dirigenta Marka Klimeše podařilo velice přesvědčivě vyjádřit. Martinů nápaditě reaguje na italskou tradici opery buffa, hudebně využívá rozličných inspiračních zdrojů, od neoklasických momentů k řízným jazzovým rytmům. Do orchestrálního aparátu přidává rovněž klavír, který výslednému zvuku dodává výjimečné zabarvení. S přihlédnutím k faktu, že se partů chopil studentský orchestr, lze rozhodně mluvit o nadprůměrném výkonu. Určitě by se dalo najít pár intonačně či rytmicky nejistých míst, ale navzdory častým (zejména rytmickým) nástrahám sazby Bohuslava Martinů se instrumentální složka představení mimořádně vyvedla.

Studenti pod režijním vedením Vendelíny Osvaldové využili do češtiny přeložené libreto z pera Rudolfa Vonáska z roku 1968, což je také rok posledního brněnského nastudování této komorně laděné opery. Ač použití mateřského jazyka divákovi usnadňuje pochopení situačního humoru, pro zpěváky představuje zpěv v češtině oříšek; zvlášť, když je české výrazivo doplněno hudbou, která vznikala jako podklad pro zpěvnou italštinu. Fonetické záludnosti češtiny a časté shluky souhlásek občas proto způsobí, že zpěvák nestihne všechno vyzpívat do tempa, k čemuž právě v tomto případě docházelo. Jinak ale musím vyzdvihnout precizní výslovnost všech interpretů (nejen v mluvených částech!), díky níž bylo i v zadních řadách rozumět zpívanému textu. Pozor by měl ovšem dirigent dát na intenzitu, protože například u hlavní hrdinky se zejména ve střední poloze často stávalo, že ji nebylo slyšet, a tudíž ani rozumět.

Originální a vysoce funkční inovací režisérky bylo přesazení děje do první poloviny minulého století v Africe. Proč taky ne, Itálie koneckonců disponovala africkými koloniemi, a kromě zajímavé geopolitické souvislosti se i vizuálně jednalo o povedenou volbu. Zejména kostýmy ženské části osazenstva byly pastvou pro oči, a to především díky využití orientálních motivů na látkách i ve střizích. Pestrost kostýmů Elišky Lupačové Ondráčkové konvenovala scéně, již má na svědomí Jaroslav Záděra. Ta sestávala z ratanového nábytku tvořící polorozpadlý hotel Mirandoliny a Fabrizia, na pozadí byla pak projektována pláž s palmami, která dotvořila celou exotickou scenérii.

Pěvecky na druhé premiéře excelovalo zejména ústřední mužské trio, tedy Lukáš Hacek jako Conte Albafiorita, Ondřej Musil jako Marchese Forlimpopoli a Jiří Ullrich jako Cavaliere Ripafratta. O všech účinkujících se dá říci, že disponují působivou technikou a notnou dávkou muzikálnosti, která měla šanci projevit se zejména v četných ansámblových scénách. Mirandolina Ivany Pavlů byla skutečná femme fatale, hlasově velmi příjemná a vyrovnaná, občas bohužel přehlušena orchestrem, jak již bylo zmíněno výše.

Co ale nevyznělo pěvecky, doháněla Pavlů svým hereckým projevem. Herecká akce byla vůbec na velmi dobré úrovni, ať už zásluhou nadmíru fungujících režijních nápadů, či herectví samotných interpretů. Zmíněné čtveřici zdatně sekundovala trojice dramaturgicky ne tolik výrazných postav, leč pro děj důležitých: Hortensia Zuzany Barochové a Dejanira Elišky Ouředníčkové byly sympaticky záludné, podobně jako Mirandolina těžící ze slabosti mužských protějšků. Michael Robotka alias Fabrizio, služebník a pomahač hlavní hrdiny a následně její ženich, rovněž pomáhal udržovat vysoko nastavenou interpretační laťku.

V souhrnu se jednalo o nadmíru povedenou inscenaci, jež hýřila vtipem, což bylo patrné i ve spontánních reakcích publika. To se evidentně celou dobu bavilo a účinkující posléze zákonitě ocenilo bujarým aplausem.

Hodnocení autorky recenze: 85%

Bohuslav Martinů:
Mirandolina
Dirigent: Marek Klimeš
Režie: Vendelína Osvaldová
Scéna: Jaroslav Záděra
Kostýmy: Eliška Lupačová Ondráčková
Dramaturgie: Zuzana Fischerová
Premiéra 21. listopadu 2015 Divadlo na Orlí Brno
(psáno z 2. premiéry 22.11.2015)

Mirandolina – Ivana Pavlů (alt. Pavla Radostová / Karolína Žmolíková)
Hortensia – Zuzana Barochová (alt. Jana Dovřáková / Martina Forgáčová)
Dejanira – Eliška Ouředníčková (alt. Klára Varmužová / Pavla Mlčáková)
Fabrizio – Michael Robotka (alt. Ondřej Špaček)
Conte Albafiorita – Lukáš Hacek (alt. Martin Javorský)
Cavaliere Ripafratta – Jiří Ullrich (alt. Tadeáš Hoza)
Marchese Forlimpopoli – Ondřej Musil (alt. Michal Marhold)

www.divadlonaorli.jamu.cz