Vítězný únor

  1. 1
  2. 2
Hudba Plus Petra Vebera (26) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech. Tentokrát především o tom, zda nám ještě něco říká datum 25. února 1948.
Sergej Prokofjev a Dmitrij Šostakovič (zdroj commons.wikimedia.org)

Dmitrij Šostakovič měl hodně co do činění s politikou. Ale Sergej Prokofjev? Tomu šlo především o něj samotného. Po bolševické revoluci odešel ze Sovětského svazu do Ameriky, protože neměl peníze. Když je neměl ani ve Spojených státech, odcestoval do Evropy. A když už to nešlo ani v Paříži, vrátil se do Sovětského svazu. Takhle, i s vědomím velkého zjednodušení, vidí rozdíl mezi dvěma ruskými skladateli mladý portugalský dirigent Eduardo Strausser, který je v těchto dnech v Praze. Oba geniální hudebníci nicméně nakonec stejně utrpěli od sovětského režimu stejnou újmu – komunistická strana je počátkem roku 1948 nazvala protilidovými formalisty. Jejich hudbu podrobila zdrcující kritice a nutila je ke zjednodušení kompozičních postupů a struktury skladeb.

Česká filharmonie v minulých dnech s mladou sólistkou Alisou Weilerstein a s dirigentem Tomášem Netopilem uvedla První violoncellový koncert Dmitrije Šostakoviče. I v této skladbě z roku 1959 se dá vystopovat to, co v řadě jeho dalších děl – autobiografické prvky, groteskní škleb, sarkasmus, skrytý hořký podtón, existenciální tíseň. Šest let po Stalinově smrti si zde hudebně, v hudbě a hudbou řeší svůj vztah ke stalinské totalitě… Ať už jsou Šostakovičovy paměti, zaznamenané Solomonem Volkovem, autentické, nebo ne, jedno je jisté – Šostakovič režimu stejně tak sloužil, jako v něm současně trpěl, stejně tak mu věřil, jako jím opovrhoval. Uměl naoko vycházet vstříc požadavkům na sdělnost a zakódovat do hudby opačně míněné vzkazy. Uměl psát tak, aby byl pochválen, i tak, že nás mrazí. Byl schopen napsat propagandistická díla poplatná režimu, například bizarně pozitivní, až podvratně naivní Píseň o lesích, ale také hudbu tichou a tragickou – a „do šuplíku“ zkomponovat výsměšnou frašku parodující funkcionáře… Byl celebritou, protože napsal Leningradskou symfonii, ale přesto byl v nemilosti… O jeho tvorbě se hovoří jako o hudební kronice zklamání a katastrof dvacátého století. Prokofjev byl v porovnání s ním skutečně o hodně apolitičtější osobností. Zemřel ovšem už v roce 1953 – a Šostakovič až o dvaadvacet let později.

Není náhodné, že politické tažení proti Šostakovičovi, Prokofjevovi a dalším hudebníkům má podobné datum jako takzvaný Vítězný únor. Bylo pár let po válce, vítězové určovali sféry vlivu, Sovětský svaz se nadechoval k upevnění vnitřní poslušnosti, moskevská ideologická centrála pracovala naplno. Komunistický puč z 25. února 1948 se po čtyři desetiletí vykládal jako „vítězství československého pracujícího lidu“. Až z odstupu je možné nazývat věci pravými jmény – šlo samozřejmě o přechod od demokracie, byť vnějškové, k totalitě. O připojení k sovětskému mocenskému bloku.

Na plenárním zasedání organizačního výboru Svazu sovětských skladatelů v roce 1946. Zleva sedící: Aram Chačaturjan, Uzeir Hadžibekov, Dmitrij Šostakovič, Reinhold Glier a Sergej Prokofjev. Zleva stojící: Jurij Šaporin, Dmitrij Kabalevskij, Felix Dzeržinskij, Marian Koval a Vano Muradeli (zdroj nasledie-rus.ru / z archivu D. Šostakoviče)

Doba, kdy se nově rozdělovala moc, s sebou i u nás nesla v kultuře mnohé paradoxy. Byli tu hudebníci, kteří ochotně přispívali budovatelskými písněmi, řečnili na sjezdech svazu skladatelů, papouškovali sovětské poučky o nebezpečí hrozícím z dekadentního Západu a tvrdili, že je potřeba komponovat jako Smetana, aby umění bylo srozumitelné lidu. Třeba Václav Dobiáš. Angažovaní skladatelé, sloužící zároveň jako vedoucí pracovníci velkých institucí, třeba Jiří Pauer, u nichž dodnes není jasné, zda víc škodili – tím, jak dávali své schopnosti k dispozici stranické linii, nebo zda přece jen někdy byli prospěšní – tím, že chránili své zaměstnance před zvůlí těch nejprimitivnějších ideologů.

Existovali skladatelé, kteří se snažili si nezadat, projít úžinami a psát dobrou, poctivou a humanitními myšlenkami nesenou hudbu. Jan Hanuš. Tvořili zde takoví, kteří se netajili například svou vírou, a byli přesto nějak trpěni – Petr Eben. I takoví, kteří se projevovali tak zásadově, že si víceméně uzavřeli cestu k veřejnému provozování své tvorby jako Klement Slavický. Solitérní tvůrci, kteří stáli mimo – jako Miloslav Kabeláč, po němž zůstal obdivuhodný moderní závažný odkaz. A pak ti, kteří se během postupného uvolňování přece jen čím dál více mohli věnovat Nové hudbě, avantgardě, experimentům, i když přísun informací za železnou oponu byl filtrován a možnost uplatnění vlastních děl zpočátku mizivá. I ti vnitřně svobodní nicméně po celých čtyřicet let nebyli imunní vůči autocenzuře, když se někdy snažili uvažovat o tom, co ještě mohou, co se ještě může, a co už ne.

Někteří emigrovali. Jan Novák. A někteří, kvůli antisemitismu, který v komunistické ideologii zesílil po vzniku státu Izrael, byli zapomenuti. I když byli mezi obětmi tolik odsuzovaných nacistů.

A ještě jeden paradox existoval. Byli tu předváleční avantgardní levičáci, jimž byl blízký jazz, kteří však náhle museli nad touto „úpadkovou americkou hudbou“ ohrnovat nos a chtě nechtě ji přesunout kamsi do neoficiálních rovin.

Situace se samozřejmě postupně proměňovala. Po smrti Stalina a Gottwalda později procházely některé věci, které byly předtím nemyslitelné. Často šlo i o osobní iniciativy, přinášející dílčí úspěchy navzdory vládnoucí ideologii. Ale komunistický režim vždy uměl udržovat napětí – nikdy jasně nebylo řečeno, co se smí, co se nesmí.

Reklama
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na