Operní pěvkyně Ema Destinnová sklízela za svého života úspěchy na scénách v Berlíně, Londýně či New Yorku. Světoznámá pěvkyně, jejíž skutečné jméno bylo Emilie Kittlová, se narodila před sto čtyřiceti lety, 26. února 1878. Svět ji dodnes vnímá jako jeden z největších dramatických sopránů dvacátého století.
Emilie Kittlová hrála na housle a klavír, zpěv se učila u Marie Loewe-Destinnové (odtud vznikl její pseudonym).
[clanek id=“148326″]
Jako začínající zpěvačka se v roce 1897 pokusila získat angažmá v pražském Národním divadle. Byla však odmítnuta, a proto odjela do Německa, kde ji přijala berlínská Dvorní opera.
Ema Destinová nadaná sopránem kovového zvuku si zanedlouho získala mezinárodní renomé. V roce 1904 v Londýně umělkyně poprvé zpívala po boku legendárního Enrica Carusa, který byl častým uměleckým partnerem Destinnové i při jejím následném působení v newyorské Metropolitní opeře.
Po úspěších, jež sklízela na jevištích předních operních domů světa, ocenilo Emu Destinnovou v roce 1908 i pražské Národní divadlo – jmenovalo ji svojí čestnou členkou.
Ze světa se Destinnová pravidelně vracela do Prahy a od roku 1914 odpočívala v létě na zámečku ve Stráži nad Nežárkou. Právě tady byla nucena strávit zbytek první světové války poté, co ji úřady v roce 1916 obvinily z protistátní činnosti a odebraly jí pas. Po roce 1918 se už Destinnové na předchozí zahraniční úspěchy navázat nepodařilo. Postupně se vzdávala veřejného vystupování a těsně před smrtí se začala věnovat výuce zpěvu. Zemřela 28. ledna 1930.
