Vladimír Morávek: Je třeba si vyhradit právo, že nesnesitelná lehkost banality je zakázána

Jedněmi uctíván, jinými zatracován. Takový je osud kontroverzního režiséra Vladimíra Morávka, jehož životním mottem je „Kdo do tebe kamenným divadlem, ty do něho alternativním“. Již zítra uvede Národní divadlo v režii Vladimíra Morávka operu Švanda dudák.

Přes jeho kontroverznost je opakovaně zván do naší národní kapličky k režírování (nejen) oper. A Vladimír Morávek nezklame! Jeho typický rukopis je znát – po jevišti a celém divadle běhají různá zvířata a děti, malé baletky a malí čertíci, všechno se točí, na lanech létají artisté. Hraje se dokonce i před divadlem. Přestože je autorem pěti Českými lvy ověnčeného filmu Nuda v Brně, na divadle to nikdy nuda není. Zda je toto vhodné pro takový formát, jakým je opera – to je diskutabilní a v českých kuloárech se o tom diskutuje často. Zprvu zatracovaná Kouzelná flétna ve Stavovském divadle má za sebou 150 repríz. Ve stejném duchu můžeme očekávat uvedení Weinbergerovy pozapomenuté pohádkové opery Švanda dudák, která má premiéru 6. října 2022 v Národním divadle v rámci projektu Musica non grata.

Říká se, že lidé vaše režie buď milují nebo nenávidí. Nic mezi tím… Dostává se vám takovéto zpětné vazby?
Někdy je mi teskno… že jsem tak podezírán z neomalenosti. Každé dílo vzniká ve velikánském tvůrčím žáru a touze po pravdě. Mně se vždy znovu a znovu osvědčilo tu pravdu hledat bez podmínky. Myslím, že jsem režisér, který připouští, že za vším je nějaké tajemství. Přemýšlení o tajemství slov, hudby, situací. Vyřčení. Nevyřčení. Uvidění. Oslepnutí. A to pak přináší ty nečekanosti…

Operní fandové vám občas vytýkají, že vaše režijní zpracování oper je natolik barvité, že se nemohou ponořit do hudby samotné, protože je ruší ostatní vjemy – viz Kouzelná flétna ve Stavovském divadle (přes tyto výtky se doposud dočkala 150 repríz). Je i zpracování Švandy dudáka plné akrobatů, pobíhání po celém divadle, zpěvu z různých koutů Národního divadla apod.?
Co se týče zmíněné Kouzelné flétny, vždy jsem znovu a znovu přemýšlel, co je potřeba udělat, aby to dílo zaznělo – když zaznělo už tolikrát… Tak slavně! Tak zřetelně! Tak správně! Tak celistvě! Co k tomu ještě můžeme dodat my – noví uvaděči? Úplně jsem se vždy svíjel přemýšlením o tom, jak bylo to které dílo myšleno. A to pak, uznávám, byly některé věci i hodně výstřední. Aby byly vždy znovu pravdivé – tím jsem si jist. Nicméně Švanda dudák, to je úplně jiná situace. Tomuto dílu se stala velká křivda. V jednu chvíli bylo jednou z nejznámějších českých oper. Mluví se o dvou tisících uvedeních po celém světě. To se poštěstilo málokterému českému dílu. Ve verzi Maxe Broda, kterou hrajeme i my, dobyl Švanda dudák skoro celý svět. Jenomže když vznikl, psal se rok 1933. A v té době bylo zatraceně těžké být židovským autorem. Bylo to místy i prokleté. Jaromír Weinberger stále víc a víc propadal úzkosti, jež posléze skončila emigrací ze země a obrovskou samotou, steskem a beznadějí v jeho novém americkém působišti. Přitom tato opera je nádherná, její hudba skvostná – a Češi ji neznají? Je nejvyšší čas, aby ji zas poznali.

Čí to byl nápad uvést Weinbergerova Švandu dudáka na prkna Národního divadla?
Když jsme pracovali v Národním divadle na Mozartově Kouzelné flétně, byl hudebním ředitelem Petr Kofroň a ten objevil Švandu dudáka v nějakém archivu. Vyprávěl mi o tom, jak naprosto neuvěřitelná hudba to je. Když jsem si pak přečetl libreto, zjistil jsem, že je ze všeho nejvíc legrační. Tedy: vyprávíme příběh o tom, kterak my Češi jsme trochu legrační, místy i trapní – ale rovněž tak skvostní. Odvážní a vědoucí. Švanda dudák je předobrazem českého muže, ekvivalent českého Honzy. Dorotka mě pak vždy znovu dojímá. Vidím v ní svou skvělou, obrovsky obětavou maminku.

V Národním divadle jste režíroval takovou všehochuť, mimo jiné Kouzelnou flétnu, Malého prince a Dokonalé štěstí aneb 1789. Když si přečteme vaše CV, je tam ještě více různorodé práce – jste prezentován hlavně jako divadelní a filmový režisér. Dá se říci, že jste takový typický „renesanční muž“. Co vás žene do stále nových výzev?
Vášnivá záliba ve čtení. Jsem čtenář románů, libret, zápisků, posluchač hudeb. Maminka pracovala v okresní knihovně v Bruntále a já tak od sedmi let přečetl vše, co tam měli. Četl jsem rychle, v noci pod peřinou s baterkou. Postupně všechny Shakespeary, Molliéry a Márqueze. Do patnácti let jsem přečetl celou bruntálskou okresní knihovnu a pak už nezbývalo, než jezdit do Ostravy. Na čtení. Čtením trénovat schopnost pochopit větu. Smysl, tajemství, nebezpečí, rozpačitost a ohromující sílu věty. Do čehož jsme si společně se sourozenci jako malí pořád dokola pouštěli nějakou tu hudbu: Janáčka, Brahmse, Čajkovského. Když byla tma v pokoji, a v Bruntále byla zas cítit tesknota, pořád jsme se upínali k nějakému tomu tajemství s přesahem. A ono vás to “umylo”. Zbavilo strachu.

Existuje spousta divadelních her a spousta filmových scénářů. Čím vás láká opera? Máte nějaké hudební vzdělání nebo je to jen o intuici a lásce k hudbě? Protože to není tak, že byste si zkusil jednou zrežírovat operu – ale děláte to opakovaně…
Nedávno jsem si nechal zhotovit rodokmen rodu Morávků a jedna paní genealožka náš rod vystopovala až do roku 1513. Zjistila, že moji předkové často bývali vedoucí kostelních kúrů na Mikulovsku. Tedy tu lásku k hudbě jsem zdědil po praprapraprapra a prapraprapra pradědečkovi (úsměv). Ti prapředkové mi to poslali. Mám to jako dědictví.

Musíme si samozřejmě definovat, co to vlastně je opera? To se údajně docela nedávno sešli různí světoví mudrci, aby rozhodli, jak představit Zemi Marťanům, až zde brzy přistanou. Půjde o to, abychom jim nějak účinně předestřeli, co je to lidstvo. Tajemství lidského ducha. Aby nás ti Marťané přijali. Aby se nás nebáli. Aby nás chtěli poznat. Obdarovat nás. Obejmout. A shodli se na tom – všichni ti mudrci – že bude potřeba předvést jim nějakou vrcholnou operní scénu. Na opeře je prý nejlépe vidět, co je to vlastně člověk. Co je to civilizace. Hodně lidí stojí vedle sebe a pějí – nejlépe hudbu vzlínající se svou krásou až k nebesům. K tajemství. A na to tedy přišli všichni ti mudrcové… Je třeba definovat lidstvo jako zážitek meditace následkem prožitku hudby. Nezní to skvělé? Čili: chystám se znovu nepochybovat o ničem, co by se mohlo přihodit v zaplašení krásy, dobra, katarze, až přiletí Marťani (smích). Nelze velkolepěji, ale taky únavněji, trávit čas než právě tímto spřádáním představ o tajemství. O kráse. O velkých světových operách.

Vzpomenete si, které všechny opery jste režíroval?
Moje první opera byla Pucciniho La Tosca v Národním divadle, pak Verdiho Mackbeth, už výše zmíněná Mozartova Kouzelná flétna, opakovaně jsem secvičoval s činoherci Prodanou nevěstu, pak v Janáčkově divadle Dvořákova Rusalka. V Göteborgu jsem nastudoval Pucciniho Turandot. Pro Divadlo v Dlouhé to pak byla Rusalka aneb Kabaret Undine…

Je tato vaše režie opery Švanda dudák primárně určena dětem? Dá se říci, že se programově snažíte o osobní přínos na tom, aby opera v souboji s počítačovými hrami a jinými lákadly nezanikla a aby se „vychovalo“ nové publikum?
Žijeme v takové době, kdy kolem nás žijí děti s hlubokýma očima, hrozně rychlé v přemýšlení a zvyklé žít v různých virtuálních realitách. Tam střílí. Tam se sdružují. Tam usilují. Umělecké dílo je ale rovněž tak svět pomyslu. Ale ušlechtilejší! Chytřejší! S větším přesahem. Je dobré dát všem těm rodičům do ruky zbraň v podobě uměleckého díla – a to se, myslím, podařilo právě při mé Kouzelné flétně ve Stavovském divadle. Aby všechny děti pocítily katarzi. Já tam bývám na každé čtvrté, páté repríze a pozoruji kolem sebe ta malá stvoření, která přijdou sebevědomě, vypadají jako malí američtí prezidenti, a čekám na onen okamžik, kdy do nich vstoupí Mozartova hudba. Vášnivě se jim promění oči, tonus těla, výraz obličeje. Onen malinkatý český člověk najednou pocítí své srdce, pocítí svou duši, pocítí svou schopnost uslyšet, uvidět, dovtípit se! Jak se kolem něho pořád dokola zpívá o dobru a o zlu, celé je to komprimováno do zážitku jak Brno… A ta malá Pražata se zde tomu zážitku odevzdají a navíc: náhle pocítí touhu tento zážitek opakovat, najednou pro ně návštěva divadla získá iniciační smysl. A já teď zkrátka věřím, že totéž jim může přinést i Jaromír Weinberger.

Měl jste možnost ovlivnit výběr obsazení do Švandy dudáka? Nebo to je spíše doménou dirigenta Zbyňka Müllera?
V dobrém tvůrčím týmu je to otázkou vzájemné dohody. Při Kouzelné flétně jsem potkal spoustu skvostných lidí, kteří při mně stáli v dobách dobrých i zlých, proto jsem se teď snažil, abych je potkal i v tomto projektu. A stalo se. Jak ale mezitím uplynulo sedm let a mnozí ti krasoduchové jsou už součástí jiných příběhů, doplnili jsme tento tým i o nové skvělé pěvce. Jsem teď na všechny ty krásné lidi velice moc pyšný, mám je rád. Nádherně zpívají a jsou laskaví. Dohromady se všemi těmi členy sboru, členy orchestru, se všemi maskérkami, švadlenami, truhláři a lakýrníky jsme nejméně dvousetčlenným kolektivem krasoduchů. Všichni dohromady se dáváme k dispozici tomu, aby zde toto dílo zaznělo co nejdůstojněji, nejvelkolepěji a aby uhranulo Prahu. Nádherně nám odtikává čas!

Je pro vás důležitější pěvecký výkon nebo i to, jak se člověk dokáže herecky zapojit do vašich kreativních nápadů?
Triumf je vždycky nakonec pěvecký. Kde se vezme tón? Je to kultivace orgánů ve vás, která vyžaduje obrovskou cílevědomost. Je to triumf vůle, pokory a důvěry. Přitom ale (ad ta důvěra), každá role často vyžaduje zástupnost – alternaci. A to právě proto, že se jedná o tak křehký orgán (o hlasivky), často nelze hrát s chřipkou, s nachlazením. Proto se takřka pokaždé tvoří alternace. Aby všechno to zkoušení bylo bezpečné. Ta práce k premiéře. Pak je samozřejmě velmi těžké vybrat, kdo z těch dvou má být na premiéře. Vždy nakonec rozhoduje to, kdo to skvostněji zazpívá. Anebo si tedy hodíte korunou…

Dirigent Zbyněk Müller, který se ujal hudebního nastudování opery Švanda dudák říká, že hudba Jaromíra Weinbergera evokuje chvílemi až filmovou hudbu. Vy jste znám především jako divadelní a filmový režisér – byla tato podobnost s filmovou hudbou tím, proč jste se ujal tohoto projektu?
Co mě přitáhlo? Hlavně to, že jde o dílo, které bylo psáno z velké vášně, z bolestného přetlaku, z velké touhy.

Proč jste se ujal i světelného designu?
Jsem stará škola. Vždycky si dělám světelný design sám. Světlo je esence tajemství, proměna světla a tmy je součástí účinnosti díla. Nositelem katarze. Je to samozřejmě časově velice náročné. Vyčerpávající práce, ale krásná. Je to jako se zahradou – můžete si na ni pozvat zahradníka a budete mít výstavní záhony. Já se však o svou zahradu nutně musím starati sám.

Premiéry Švandy dudáka proběhnou v Národním divadle 6. a 9. října 2022 – a co dál? Máte v plánu nějaké nové projekty? A vzhledem k tématu našeho potálu – rýsuje se tam nějaká spojitost s hudbou či operou?
27. října 2022 by měla v rámci letošní Jihlavy proběhnout předpremiéra filmu Bandité pro baladu. Myslím, že se jedná o nečekanou a dojemnou variaci na notoricky známý film Balada pro banditu ze sedmdesátých let. Celé je to věnováno Zakarpatským Ukrajincům – nádherným lidem s obrovskou schopností milovat. Odevzdat se. Být k dispozici. Co se pak hudby týče, rádi bychom s Čestmírem Kopeckým natočili janáčkovský film. Nejspíš filmovou adaptaci divadelní hry Milana Uhdeho a Miloše Štědroně Leoš aneb Tvá nejvěrnější, která se hrála v divadle Husa na provázku před sedmi, osmi lety. Než tam pro pana Leoše Janáčka přišla smrt. A Martina Havelku, Jiřího Pechu, Evu Tálskou a Huberta Krejčího. Všechny ty drahé lidi, co jsem je znal, miloval, ztratil, svíjel se pak pro to v bezmoci. Legrační dudák na tuze zvláštních koncertech. Slavnostech lásky a zapomnění.

Děkuji vám za rozhovor a přeji úspěšnou premiéru!

Divadelní vzdělání získal Vladimír Morávek na brněnské JAMU. Tu absolvoval v roce 1989. V letech 1989–96 byl režisérem Divadla na provázku. (přečtěte si více…)