Vlny pozitivní energie Wyntona Marsalise

Svatava Barančicová, 12.07.2013 8:00

Festival Prague Proms se přehoupl do druhé poloviny svého devátého ročníku. Ve středu 10. července ovšem do Obecního domu přišla naprostá špička mezi jazzmany, kteří se zde vedle klasiky představují v hojném počtu: trumpetista Wynton Marsalis a jeho Jazz at Lincoln Center Orchestra. V Praze se zastavili na jediný koncert v rámci evropského turné po Itálii, Španělsku a Německu. Bigband, který Marsalis založil a vede již pětadvacet let, vzešel mj. z bývalých členů původního Duke Ellington Orchestra a dnes patří k nejlepším jazzovým tělesům na světě. Na pódium Smetanovy síně svižně nakráčelo patnáct vysokých elegánů v tmavých oblecích s modrými košilemi a kravatami v pastelových barvách. Marsalis sám zdaleka nevypadá na padesátníka, spíše zdálky připomíná buclatého studentíka. Skromně sedí a hraje mezi ostatními trumpetisty v zadní řadě orchestru, pouze na delší sóla vystoupil z řady, obešel těleso a zahrál své sólo vpředu u klavíru, jako to ostatně činili i mnozí další hráči. Marsalis se sympaticky snaží zdůraznit kvality tělesa jako kompaktního týmu, kde není jeden frontman vpředu, na nějž se soustředí pozornost, a ostatní mu dělají křoví. Jeho hráči jsou ostatně všichni skvělí sólisté, většinou s diplomem z Juilliardu a praxí v dalších věhlasných souborech. Saxofonisté v první lajně se navíc ukázali jako schopní multiinstrumentalisté – podle potřeby střídali saxofon za další nástroje: flétnu či klarinet.Program sestával z jedenácti skladeb hraných bez přestávky, předem nebyl upřesněn, proto Marsalis uváděl pár slovy každou skladbu zvlášť. Byly zde skladby Duka Ellingtona, Chicka Corey, Charlese Minguse, Theloniouse Monka aj. ve svěžích a moderních aranžích Marsalise i dalších členů orchestru – většina z nich je také úspěšnými autory jazzových aranží, filmových soundtracků apod. Hned druhou skladbou Creator se publiku představil mladý trombonista Chris Crenshaw, v jehož skladbách se podle některých kritiků objevuje Ellingtonův vliv, ne po harmonické stránce, ale v emotivní rovině. Jeho kolega trombonista Vincent Gardner si dokonce zazpíval v Crenshawově žesťové aranži písně Yes Sir, That’s My Baby, kterou známe především v podání ryčných dixielandových kapel. Zde byla k nepoznání změněná, s jinou harmonií i tempem, sofistikovaně zjemnělá, s krásným sólem kontrabasisty Carlose Henriqueze. Také Henriquez jako autor nadchnul diváky svou skladbou – rytmicky dráždivou a vášnivou jazzovou variací na latinoamerickou salsu. Výtečný pianista Dan Nimmer se blýsknul velkým sólem v Monkově Light Blue.

A pak tu bylo obdivuhodné umění Wyntona Marsalise – jeho bezchybné improvizace a obrovské technické možnosti, které při nich uplatňoval. V rychlých tempech se proháněl škálami, skákal z oktávy do oktávy, kouzlil s dusítkem, stoupal do závratných výšek, ale s jemným tónem, tenkým jako vlásek, vše velmi kultivovaně. Ne s dryáčnickým exhibicionismem a vytahováním tónu do výšky, co to dá, bez ohledu na kvalitu tónu a hudbu jako takovou. O bigbandu Jazz at Lincoln Center Orchestra se ostatně říká, že je to bigband, který s hudbou zachází jako pravý orchestr.Marsalisova hudba je přiměřeně složitá a umělecky náročná, ovšem nemá nic z artistního, klinicky studeného jazzu jen pro zasvěcené. Stále poutá pozornost posluchače a oslovuje ho s nesmírně pozitivním nábojem.

Na závěr koncertu se Marsalis jako správný rodák z New Orleansu rozpomněl na stařičký dixieland a poslední dva přídavky věnoval tradicionálu (jeden z nich byl smuteční pochod). S pár kolegy si stoupli dolů pod pódium, spustili pochod a prošli se uličkou mezi řadami diváků jako za starých časů, kdy se hrálo v ulicích Chicaga, New Yorku či New Orelans. Pokud během večera mnohým v publiku tančily pod židlí nohy, na konci tohoto jazzového svátku už se tleskalo do rytmu a někteří se pohupovali vestoje. Pozitivní energie Marsalisova bigbandu rozvlnila řady v Obecním domě.