Vojtěch Spurný: Neexistuje šablona, jak inscenovat operu

  1. 1
  2. 2
Vojtěch Spurný vystudoval dirigování i operní režii a v obou rolích na různých postech působil. Zdá se být tedy logické, že se stal od roku 2020 šéfem opery v Opavě. V opeře, která byla otevřena už roku 1806 jako německá. Nejmenší opera v republice, která zasahuje svojí působností slezský region a má své příznivce i za nejbližšími hranicemi.
Vojtěch Spurný (foto Ilona Sochorová)

Odkud pocházíte, jste z Prahy?
Ale kdepak, narodil jsem se v Berouně a vyrůstal ve Strakonicích. Do Prahy jsem se dostal, až když jsem nastoupil na konzervatoř. Studoval jsem flétnu a klavír. Po absolutoriu jsem na AMU studoval nejprve operní režii a až potom dirigování a místo klavíru jsem si k tomu zvolil studium cembala u profesorky Zuzany Růžičkové. Ta mne přivedla ke staré hudbě.

Cítíte se být tedy více dirigent, nebo operní režisér?
Ono to je spíš vždy o příležitosti. Během studií na AMU jsem korepetoval a režíroval v DISKu. Po studiích jsem nastoupil do Národního divadla na polovinu úvazku jako dirigent a na polovinu jako asistent režie. Pracoval jsem tehdy s režisérem Davidem Radokem, což byla ta nejlepší škola, kterou jsem mohl získat. Pak jsem pracoval jako dirigent mimo jiné v Plzni, kde jsem potkal skvělé spolupracovníky, jako jsou režiséři Jan Antonín Pitínský a Tomáš Pilař, a v Opavě zase Janu Andělovou a Lubora Cukra.

Takže nemáte chuť občas od dirigentského pultu zasahovat režisérům do řemesla?
Máte pravdu, někdy jsem se neudržel – zejména když jsme připravovali v Opavě s Luborem Cukrem Prodanou nevěstu, kde je orchestr na scéně, občas jsem mu do toho „kecal“, ovšem on byl velmi tolerantní… Operní režie je obor, který musíte ovládat a musíte vědět, co chcete a jak toho dosáhnout. Jsou režiséři, kteří režírují a jsou režiséři, kteří to jen předstírají! Pozná se to někdy až na výsledku díla. Zatímco u dirigování nebo u hry na hudební nástroj se to pozná okamžitě.

Co si myslíte o současném trendu inscenování oper?
Já si nemyslím, že existuje nějaká šablona, jak se má opera inscenovat. Dokonce si ani nemyslím, že existuje klasická a moderní režie. Řekl bych, že existují jen dobré a špatné inscenace. Režisér Divadla Na zábradlí Jan Grossman řekl jednu velmi krásnou větu: „Divadlo je útvar nesamostatný a eklektický, útvar, který si ze všech příbuzných uměleckých oborů bere vždy to, co s jeho vyjadřovací potřebou nejvíce souzní.“ To také vysvětluje, proč divadelní inscenace stárnou. Proč to, co před třiceti lety ohromovalo, dnes neoslovuje. Divadelní prostředí a práce se mění podle toho, jak se mění životní podmínky a tedy i vkus diváka. Hraje při tom roli i tradice a jisté odlišnosti ve stylu. Koneckonců, každá inscenace je o komunikaci. Je to podobenství a divák se musí aktivně účastnit dešifrování poselství, které přináší. A režisér se do divákových představ buď trefí, nebo netrefí.

Vojtěch Spurný (foto Ilona Sochorová)

Pamatuji si vás jako šéfdirigenta zlínské filharmonie…
Ano, byl jsem tam v letech 2016 až 2019 a zažil jsem tam množství skvělých koncertů i řadu nezapomenutelných setkání se světovými sólisty. Také jsem tam konečně dostal příležitost dirigovat velká symfonická díla. Měl jsem smlouvu na dva roky, pak jsme ji o rok prodloužili, ale to už jsem cítil, že orchestr si přeje změnu. Ono existuje něco, čemu já říkám „koeficient okoukatelnosti dirigenta“. Když totiž někam přijedete občas hostovat, tak zaujmete, ale když vás orchestr vidí a slyší každý měsíc, tak už nejste tak atraktivní. Alespoň v Čechách to platí zcela určitě!

Říkal jste, že jste vystudoval i cembalo, věnujete se i staré hudbě?
To víte, že ano. Mám rád staré nástroje i tzv. historicky poučenou interpretaci. Ze zkušeností z provozování staré hudby vím, že vztah hráčů a dirigenta je zde jiný. Pracuje se projektovou formou. Musíte se umět „sžít“ s kolegy, musíte být flexibilní a být připraven. Jinak vás už příště nepozvou. Jakmile jste někde v angažmá, máte pocit jistoty a nemusíte vynakládat tolik energie – na rozdíl od toho, když pracujete jako OSVČ na projektu. Například operní pěvec ve stálém angažmá většinou očekává, že ho jeho roli korepetitor naučí – takt po taktu, notu po notě, slovo od slova. Hostující operní pěvec přijde na první zkoušku zcela připraven. To je zásadní rozdíl.

Takže k nedávnému problému v Opavě, kdy bylo propuštěno šest sólových pěvců… tohle bylo příčinou?
Nikoliv, důvodem byla úsporná opatření. Mimochodem – dnešní současná česká pěvecká generace zná podmínky práce v zahraničí a všichni vědí, že nároky na pěvce v opeře se za posledních třicet let velmi změnily. Před třiceti lety stačilo, když pěvec stál a skvostně zpíval. Dnes je to, že skvostně zpívá, základní podmínka. K tomu musí ale splnit takové úkoly, které jsou srovnatelné s činoherním divadlem. Vidíme to například na přímých přenosech představení z Metropolitní opery v New Yorku. A navštívit představení v některém z divadel za našimi hranicemi není dnes problém a tam to vidíme taky. Hostující umělci jsou schopni a ochotni splnit na jevišti jakýkoli úkol, protože je tu stále hrozba, že je nahradí někdo další. Umělci v angažmá jsou „chráněni“ odbory a mohou se občas chovat tak, že je to zcela v rozporu se zájmy inscenačního týmu.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat