Vor Medúzy vyplul do Alty

Vor Medúzy – Le Radeau de la Méduse je obraz slavného francouzského malíře Théodora Géricaulta (1819), který se stal prvotní inspirací výtvarnici a scénografce, nyní i choreografce Marii Gourdain k vytvoření nové taneční inscenace Medúza, kterou uvádí Studio ALTA od 12. prosince na svém repertoáru. V projektech Marie Gourdain je zřejmé její zázemí ve scénografii a výtvarném umění, nová choreografie Medúza pak představuje v její dosavadní tvorbě na české scéně nejucelenější tvar, s vyváženým podílem fascinace scénografií jako neživou materií a pohybem tanečníků jako živoucí duší performance.

Gériacaultův obraz svou expresivitou a dokonalou iluzí pohybu přímo vybízí k tomu, aby byl používán jako jevištní metafora. Inspiroval například Rootlessroot Company k vytvoření inscenace Europium, Jozef Fruček a Linda Kapetanea na něj umístili symbolicky celou Evropu. Kdo pluje na voru Medúzy v Altě? Tato choreografie není zdaleka tak jednoznačná: kdo je chvíli zmateným trosečníkem, se vzápětí může proměnit v bájeslovné monstrum a vor může být nejen místem záchrany, ale i vězením a hradbou. Autorka si hraje s divákovou představivostí a vkládá do inscenace odkazy na umělecká díla minulosti i vlivy svých současníků, dává mu prostor k hledání společných styčných bodů a referencí i vlastní interpretaci významů.

Těžištěm dění je skutečně stavba, která připomíná vor – tanečníci (Sabina Bočková, Florent Golfier, Marek Menšík, Jaro Ondruš, Matthew Rogers) si jej sami vytvoří ze čtyř desek, lež lze vzájemně propojit dřevěnými fošnami, a vytvořit tak desku s černou i bílou plochou. Tou lze vymezit, ohraničit prostor, na němž se skupinka nachází a z nějž nemůže uniknout, v úvodní části na ní skutečně balancují jako jakési oživlé sousoší, pohybová variace na malířské téma. Tanečník či tanečnice naklánějící se hluboko nad pomyslnou hladinu, napínají své tělo z posledních sil, aby zabránili téměř nevyhnutelnému pádu, touha uniknout v sobě nese tragický přídech, protože svoboda znamená současně i smrt. Když se některý z tanečníků ocitá na „voru“ sám, připomíná spíš zvíře lapené v pasti, hledící vytřeštěnými očima na fatu morganu v dálce.

Variabilní deska se však může změnit v mnoho dalších artefaktů. Šikmá plocha dokáže uvěznit tanečníky pod sebou a drtit je svou tíhou, rozebraná na polovinu nebo menší části přehradit prostor a stát se neproniknutelnou zdí, kterou není možné zdolat. Je možno s nimi manipulovat jen v jakési hře s tvarem, kde se performer stává vodičem a dřevěný segment je tím, kdo hraje, tanec oživlé desky. Protože jsou to sami tanečníci, kdo desky rozebírá a znovu variabilně sestavuje, narušují tak setrvale tok představení, které je tak roztříštěno v kaleidoskop. Přitom ale i manipulace se scénografií je jinou rovinou perfromance, jako by se do sebe prolínaly dvě nezávislé inscenace. Je to i hra s divákem, nevyslovená otázka, zda přistoupí na její pravidla.

Od tanečníků vyžaduje manipulace s deskou obzvláštní pečlivost, jistotu a sílu. Choreografie je vede doslova od obrazu k obrazu, ve finální podobě scén většinou setrvají nehnutě v pletenci těl jako dýchající sochy, svaly napjaté a ve střehu. Jde o partnerskou práci celé skupiny. Když se Sabina Bočková rozběhne kolem jeviště, její dívčí jemnost se poznenáhlu proměňuje v neohrabanou hřmotnost a najednou v ní tušíme obraz antické Medúzy s klubkem hadů místo vlasů. Když je Florent Golfier ostatními zdvižen na jednu z desek jako vůdce vojáků na štít, otevírá ústa k němému výkřiku, který může být zoufalým voláním o pomoc i hrozivou výstrahou, šklebem Medúziny hlavy z Caravaggiova obrazu.

Zatímco příšera s rozevřenými ústy, kolem jejíž hlavy se ovíjejí zmije, je bájným stvořením, záchranný vor lodi Medúzy je historickým faktem. Fregata tohoto jména ztroskotala roku 1816 se 150 lidmi na palubě, po dvou týdnech se zachránila hrstka patnácti lidí, ve kterých utrpění odhalilo ty nejodvrácenější stránky lidské povahy. Naši poutníci na voru uprostřed jeviště jsou společenstvím, které varuje, tak jako mnoho a mnoho jiných, že loď na které se plaví naše civilizace, míří k útesům a přestup na vor se zdá nevyhnutelný, stejně tak jako přezkoušení naší humanistické výchovy. Nebo už zmateně plujeme odnikud nikam, ztraceni na stovkách vorů, bloudíme a vykořenění hledáme pevninu, jistotu. Motiv volání o pomoc, kterému nemá kdo odpovědět, zdůrazňuje zvuková složka, násilím přetrhávaný hlas zpívající part z Matoušových pašijí J. S. Bacha, který prosí o boží smilování. Později se zpěv smísí s moderní rytmickou složkou v podivně harmonickém celku, jak si sobě hledá cestu staré s novým. I to je náznak cesty, řešení.

Fascinace rozpadajícím se světem a jeho přeměnou je dnes pojítkem tvorby mnoha autorů. Kolektiv umělců vystupujících pod značkou tYhle není výjimkou. K tématu přistupují pod vedením Marie Gourdain bez přímočarého výkladu, jejich inscenace je i intelektuální hádankou, což určitý okruh diváků jistě potěší.

 

Hodnocení: 75 %

 

Medúza
Premiéra: 12. a 13. 12. 2018, Studio ALTA
(Psáno z druhé premiéry 13. prosince 2018)

Choreografie, scénografie: Marie Gourdain
Konzultant choreografie: Hana Polanská Turečková
Dramaturgie: Lukáš Karásek
Interpretace: Sabina Bočková, Florent Golfier, Marek Menšík, Jaro Ondruš, Matthew Rogers
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Lukáš Urbanec
Technologie a výroba: Štěpán Hejzlar, Zbyněk Opálka
Produkce: Lucie Fabišiková