Vrcholný Martinů a životný Dobiáš

Texty Ivana Medka (9)

V tomto pokračování medkovského seriálu se ocitneme hned u několika pozoruhodných hudebních událostí. Na jaře 1947 dirigoval Paul Sacher na jednom koncertě dvě pražské premiéry: Martinů Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány („V celku je toto dílo synthesou vrcholného skladebného mistrovství s nejhlubším prožitkem citovým…“) a Honeggerovu Liturgickou symfonii („…schází jí jednotnější formový princip, který by skloubil rozsáhlou stavbu v pevnější celek…“).

Ale novinek ze soudobé hudby bude víc. Také nový písňový cyklus Vítězslava Nováka, Synfonietta mladého skladatele Karla Husy, opožděná pražská premiéra Stravinského Hry v karty anebo Svita pro violoncello a klavír pozdějšího skladatelského prominenta a funkcionáře Václava Dobiáše („Vtipná a výrazově mnohotvárná skladba má v sobě vnitřní napětí, které je ještě zdůrazňováno formální nekonvenčností.“).

Začínáme ovšem klasicky, ba nejklasičtěji. Referátem o koncertu při příležitosti sto dvaceti let od Beethovenova úmrtí – s Českou filharmonií a Rafaelem Kubelíkem.

Beethoven v České filharmonii
Mimořádný koncert České filharmonie, pořádaný ke sto dvacátému výročí Beethovenovy smrti, měl celkem běžný pořad, pro podobné koncerty charakteristický: předehru Egmont, Houslový koncert a třetí Symfonii (Eroicu). Zájem se tentokráte soustředil na reprodukční úroveň večera, která byla nesporně mnohem vyšší než na posledních koncertech abonentních. Zvuk orchestru byl pečlivě vypracován jak v celkové dynamice, tak i v drobných detailech. Malé kazy (lesní rohy v triu scherza třetí Symfonie) byly ihned napravovány kultivovaností sól dřevěných nástrojů, zvláště hoboje. Rafael Kubelík vystavěl skladby s jistotou a určitostí a při tom velmi dobře a bez zbytečného pathosu vystupňoval dramatické napětí. Sólista koncertu Belgičan Carlo van Neste je po K. Kochovi už druhým houslistou, který k nám přichází ze země velké houslové tradice slavného E. Ysaÿe. Výkon v jediném koncertě není ještě směrodatný pro posuzování celé houslistické osobnosti sólistovy, přesto nás však překvapily časté intonační nečistoty stejně jako nedostatečná rytmická pružnost, kterou nelze vždy vysvětlit interpretačním zámyslem. Také po zvukové stránce nebyl jeho výkon i přes velmi výrazný tón zcela čistě vypracován. Celkovému dojmu z reprodukce by jistě prospělo více klidu a soustředěnosti, která by patrně zamezila i některé technické nedostatky.
(Kulturní politika – 4. 4. 1947)

Vedlejší kolej České filharmonie
Cyklus šesti abonentních koncertů České filharmonie jde jaksi mimo hlavní linii našeho státního orchestru, kterou sice v mnohém programově doplňuje, ale které rozhodně není rovnocenný po stránce reprodukční. Je přirozené, že u orchestru tak vynikajícího, jako je Česká filharmonie, můžeme slyšet velmi různorodé výkony, přesto však požadujeme nezbytný průměr, ze kterého by nemělo být slevováno.

Dirigent Karel Šejna, který řídí část večerů z cyklu šesti koncertů, prokázal České filharmonii zvláště v dřívějších dobách jistě neocenitelné a nepopíratelné služby. V dnešní době, kdy řídí jen zlomek z celkového počtu filharmonických koncertů, nejsou jeho kladné vlastnosti již tak dobře postřehnutelné a výsledek je ten, že úroveň jeho výkonu bohužel není taková, jak bychom si představovali.

Je podivné, že při dnešním nedostatku dirigentů střední a starší generace se pro Šejnu nenajde více práce a hlavně vhodnější umístění. Čtvrteční pátý koncert jmenovaného cyklu šesti koncertů byl zahájen původní předehrou k Dvořákově opeře Dimitrij, kterou skladatel později přepracoval, čímž dodal skladbě živosti a formální jednotnosti, kterou v původním znění bohužel postrádá. Skladba je zbytečně rozvleklá a zčásti i stavebně nejasná, takže o Dvořákově mistrovství svědčí hlavně skutečnost, že autor sám a vědomě dílo proškrtal.
(Kulturní politika – 18. 4. 1947)

Premiéry týdne
Bohuš Heran s Karlem Reinerem provedli na obvyklém pondělním koncertě v D 47 hned tři nové skladby pro violoncello a klavír. Z nich nejosobitěji a nejživelněji cítěná je bezesporu Suita pro violoncello a klavír od Václava Dobiáše. Vtipná a výrazově mnohotvárná skladba má v sobě vnitřní napětí, které je ještě zdůrazňováno formální nekonvenčností. I když stavebně nejsou všechny části dokonale vypracovány, přece skladatel dovede udržet jednotnou a celistvou linii. Hlasy obou nástrojů jsou technicky neobyčejně náročné, i když ne přímo virtuosní. Dobiáš zde napsal skladbu životnou, krásně znějící a dokonale bezprostřední. Sonata brevis od K. Reinera dosahuje největšího účinku hlavně rytmickou soustředěností, která je hlavní páteří skladby, psané ve vysloveně soudobém zvuku. I když se autor v podstatě neuchyluje od převážně lineárního výrazu, přece zde nacházíme celé obsáhlé části náladového i mírně pathetisujícího a dramatizujícího charakteru (druhá věta). Votočkovo Andante semplice e malincolico a taneční impromptu je pro posluchače nenáročná, upřímně cítěná hudba, nástrojově dobře stylisovaná, která se nevymyká z rámce autorova ušlechtilého konservativismu. Reprodukční úroveň večera byla určena znamenitým výkonem B. Herana, který hrál ve velmi dobré spolupráci s K. Reinerem všechny skladby zpaměti a s naprostou suverenitou technickou i výrazovou.

Šestý abonentní koncert pražského rozhlasu, řízený J. Krombholcem, měl na pořadu dvě význačné novinky soudobé hudby. Novákovy nové písničky na slova moravské lidové poesie můžeme rozhodně považovat za nejvýznačnější novinku poslední doby a můžeme je s klidem zařadit mezi autorova nejlepší díla. Ke třem řadám, napsaným takřka před padesáti lety, přistupují nyní dvě další, které svým dokonalým skladebným mistrovstvím a naprostou vyvážeností první tři cykly rozhodně předčí a v ničem si před nimi nezadají co do temperamentu, vtipu a neobyčejné citové bezprostřednosti. Marně bychom hledali soudobou skladbu, ve které by bylo obsaženo tolik a tak krásných kontrastů jako v tomto díle, a pochybuji, že by soudobá česká hudba měla mladšího skladatele nad Vítězslava Nováka. Premiéra nové Jirákovy symfonie nazvané Episoda ze života umělcova nepřinesla celkem žádné nové rysy k autorovu již známému skladatelskému profilu. Technicky, stavebně i instrumentačně dokonale vypracovaná jednovětá skladba má všechny znaky, charakteristické pro Jirákovu tvorbu z posledních let, z nichž nejpodstatnější je důsledné změkčení výrazových prostředků (harmonie) a vůbec největší možné zjednodušení skladebné faktury. Myslím však, že skladbě chybí temperament, výraznější a určitější invence a hlavně více vnitřního napětí, které by také dodalo celému skladatelovu projevu objektivnější a bezprostřednější charakter.
(Kulturní politika – 25. 4. 1947)

Soudobá hudba vládne
Teď, v době před blížícím se květnovým festivalem, si skutečně nikdo nemůže stěžovat, že by se snad u nás hrálo málo soudobé hudby. Minulý týden dva orchestrální koncerty s pozoruhodnými českými premiérami a teď opět dva koncerty snad ještě významnější. Na prvém provedl švýcarský dirigent Paul Sacher vedle Mozartovy B dur Symfonie a koncertní árie Bella mia fiamma, jejichž účinek byl oslaben hlavně vinou nepříliš čistého a nedosti diferencovaného provedení, jako hlavní českou premiéru večera válečnou skladbu B. Martinů – Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry a tympány. Ve skladbě je mnohem víc hudební i výrazové problematiky, než na jakou jsme byli dosud u díla B. Martinů zvyklí. Je to vysloveně polyfonní hudba neobyčejného vnitřního napětí, které je používáno ve formotvorném smyslu. Skladba roste přímo ze vzrušeného a dramatického výrazu, který je jejím základním principem. Třídílná stavba je založena na podkladě stálých gradací jak ve větách samotných, tak v jejich postavení vůči celku. Dokonale je vyřešena zvuková složka díla. Martinů dovede stejně dobře cítit zvuk v plenu jako v jednotlivých klavírních sólech neobyčejné dramatické účinnosti. V celku je toto dílo synthesou vrcholného skladebného mistrovství s nejhlubším prožitkem citovým a bezprostřednost jeho účinku na posluchače se dá měřit jen vloni provedenou Symfonií pro smyčce a trumpetu od A. Honeggera. Od tohoto autora byla v druhé půlce koncertu provedena Liturgická symfonie, která zde měla také svou pražskou premiéru. Skladba má všechny znaky Honeggerovy zvukové vynalézavosti, je dokonale instrumentována, technicky velmi dobře propracována, avšak schází jí jednotnější formový princip, který by skloubil rozsáhlou stavbu v pevnější celek a jehož nedostatek je patrný zvláště v neúměrně dlouhé střední části. Idea díla je zřejmá již z jednotlivých názvů vět: Dies irae, De profundis clamavi a Dona nobis pacem.

Výrazově se sice autor snaží o čistě hudební vyjádření těchto pojmů, přesto však často upadá do silně pathetisujícího, až snad trochu divadelního slohu. To také bere celkovému projevu jeho lidskou bezprostřednost a přirozeně i přímější účinek na posluchače, kteří místy snad trochu neporozumějí příliš nadnesenému a „nebeskému“ vyjadřování se autorovu.

Na pátečním orchestrálním koncertu Přítomnosti byla po prvé provedena Sinfonietta mladého českého skladatele K. Husy. Ve skladbě nacházíme všechny znaky neobyčejné autorovy muzikálnosti a i skladebné pohotovosti. Tato hudba je živě a bezprostředně cítěná, rytmické a melodické nápady nejsou snad ještě zcela vyhraněné, avšak mají zdravý, nekomplikovaný základ, ze kterého vede sice dlouhá, ale nikterak nepřekonatelná cesta ke skutečné výraznosti a osobnosti. Za nevýhodu skladby bych považoval nejisté zpracování zvukové, které ovšem nemůžeme při ne zcela ideálním provedení úplně posoudit. Další novinkou, sice již z roku 1936, avšak v Praze dosud neprovedenou, byla baletní suita Igora Stravinského – Hra v karty. Stravinský si v této skladbě – více než jinde – dělá z posluchačů dobrý den. Slyšíte zde úryvky z Rossiniho, Čajkovského a někde dokonce i z Brahmse, stejně jako citáty vídeňského valčíku. Vše to je spojeno v geniálně instrumentovanou, rytmicky, melodicky i kontrapunkticky úžasně vynalézavou stavbu, která posluchače ani minutu nenudí, nýbrž jej v každém taktu vytrhuje z takřka nemožné nesoustředěnosti. Technické mistrovství, stejně jako bezpečná znalost účinku používaných prostředků je pro toto dílo charakteristická a činí z něj jednu z nejzajímavějších a zároveň nejživotnějších skladeb svého autora i soudobé hudby vůbec.
(Kulturní politika – 2. 5. 1947)

Z pražských koncertů
Pianista Jaroslav Jiránek, který se již na svém podzimním prvním samostatném koncertě představil s velmi náročným pořadem, dodržel tuto odvážnou zásadu i nyní a provádí kromě Sonatiny K. Risingera a Tesklivých snů V. Štěpána všech deset Českých tanců od B. Smetany. Na celkovém zvládnutí obtížného cyklu imponovala především takřka dokonalá suverenita a technická brilance, pro Jiránka charakteristická. Jiránek má dobře znějící úhoz a dovede také vypracovat dynamické kontrasty. V jeho projevu je mnoho hudební vitality a vervy, avšak místy postrádáme cítění lyrické a tím také detailnější proniknutí k podstatě některých, zejména pomalých částí Smetanovy hudby. Pražské kvarteto ukončilo svůj letošní abonentní cyklus provedením tří význačných děl soudobé komorní literatury: Kvartetem O. Respighiho, pátým Kvartetem B. Bartóka a druhým Kvartetem Janáčkovým. V provedení převládalo příznačné vypracování složek zvukových, někde snad i na újmu stavebné a lineární jasnosti. Hlavně Bartókův kvartet dal po této stránce souboru neobyčejné možnosti rozvinout technickou virtuositu jednotlivců i zvukovou bohatost celku. Drobné rytmické nedostatky v souhře nemohly nikterak vážně ohrozit celkový dojem z bravurního provedení tohoto díla. Janáčkův druhý Kvartet je pro soubor pravidelným repertoirovým číslem a jeho reprodukce se proto vyznačovala naprostou suverenitou.
(Práce – 3. 5. 1947)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy