Vše dobré přeje Simon

Jeho jméno patří k hlavním magnetům v programech evropských i zámořských operních domů. Představovat netřeba: londýnského rodáka Simona Keenlysida zná snad každý, kdo se jen trochu o operu nejen u nás zajímá. Barytonista Simon Keenlyside, kterému právě příští týden bude třiapadesát, je držitelem řady ocenění a skvělým interpretem nejen mnoha různorodých rolí, ale i širokého písňového repertoáru, a je také podepsán pod nejednou z vysoce ceněných nahrávek. Pokud by náhodou bylo třeba vybrat jediné slovo, které by Simona Keenlysida co možná nejlépe v jeho profesi charakterizovalo, pak to první, které by člověka napadlo, by nejspíš bylo – dokonalost.Pro následující rozhovor si Simon Keenlyside udělal čas mezi zkouškami na Mnichovském operním festivalu, na který byl přizván nejen jako Vojcek a Germont, ale i s písňovým recitálem.

Na světové barytonové špici se držíte už hezky dlouho. Jak hodně těžké je to se na ní udržet?

Ne, ne, já nejsem nejlepší mezi barytonisty! Jsem rád, že společně s několika mými přáteli na špičce jsme,  ale je mnoho věcí, které někteří mí kolegové dokáží a já ne.

Svoje zabarvení hlasu ani jeho vokální možnosti nemohu ovlivnit. Některé hlasové předpoklady prostě nemám, i když bych je rád měl. Třeba takové, jako když sleduji Dona Giovanniho s Gerrym Finleyem nebo Peterem Matteiem… Baví a vzrušuje mě dívat se na umělce, kteří zpívají a hrají, prostě dělají svou profesi tak, jak já bych to nedokázal nebo neuměl.

A kromě toho už vyrůstá nová generace mladých zpěváků, kteří mě v tom, co dělají, co dělají, také překonávají!

Během své dosavadní kariéry jste prošel velkým počtem rolí. Jaký repertoár je vám nejbližší a proč? A měnilo se to nějak časem?

Jo, už jsem dělal hezkou řádku rolí… Ale není to zase tak neobvyklé, když se někdo jako já zabývá historií zpěvu a zpěváky. Zvlášť zkoumám německý systém  zvaný. „Fest“, kdy zpěváci jsou vychováváni k tomu, aby zpívali všechno… Důvody, proč i já zpívám tak široký a různorodý repertoár, jsou tedy myslím docela přirozené.

Zpěváci s různorodostí repertoárem rostou. Mnoho z nich by ale mělo dostatečně dlouho zrát, než se pustí do obtížných rolí. Ale vlastně je to docela těžké uřídit. Mnoho mladých zpěváků prostě často bere všechno, co přijde, i když na to ještě nejsou připraveni. Tak to bylo i se mnou. Měl jsem snad přitom štěstí, ale i já jsem se současně vrhal do tak odlišných kusů, jako je Monteverdiho Orfeo a nebo Strauss a jeho Capriccio, abych jmenoval jen dva z tak pro techniku zpěvu a na přípravu odlišných kusů.

Když jsem byl mladý, neměl jsem na vybranou. A později… Pak už bych si zase plně neužil tu krásu všech těch titulů! Ale na druhou stranu: Také moje desetileté „odkládání“ italského repertoáru mi umožnilo zpívat Verdiho právě až nyní.

V nové sezoně Metropolitní opery se i v New Yorku představíte jako Prosper v Adesově Bouři. Jaký vztah máte k téhle roli a k soudobé opeře vůbec?

Odpověď na tuto otázku začnu jaksi odzadu. Život každého zpěváka je spojením rutiny a umění. Nejsou to jen ambice a boj. Občas je cesta domů dlouhá!

Vzal jsem roli Prospera v opeře Thomase Adèse The Tempest bez toho, aniž bych věděl, jaká bude. Ještě nebyla dopsaná. Něco málo jsem z Adèsových kompozic už slyšel a líbilo se mi to a taky jsem si říkal, že když bude mít premiéru v Covent Garden, budu moci zase spát ve své vlastní posteli doma!

Ne, ne, nemám nějaký zvlášť pozitivně vyhraněný vztah k moderní muzice. Vlastně nedávám přednost žádnému  hudebnímu stylu před jiným. V tomhle souhlasím s Luisem Armstromgem a jeho vztahem k muzice: je jenom dobrá nebo špatná hudba. Mám rád tu dobrou a myslím, že už jsem nakoukl do mnoha zákoutí chrámu, kterému říkáme hudba.

Vlastně ale nejsem připravený na velikost a rozsah Tomových oper. Nestačí potkat génia, abyste se géniem stal i vy… A The Tempest je velké umělecké dílo… Kdo je vlastně génius?

Pojďme tedy konečně k tomu, jaký vztah k téhle opeře mám. Nemůžu říct, že by byl nějaký zvláštní, snad jen, takový, že jsem byl součástí londýnské premiéry. A že jsem měl tu čest být u řady dalších světových premiér.

Zvláště v západní Evropě se v posledních desetiletích vedou dost často spory o tom, zda to režiséři se svým moderním výkladem oper už nepřehánějí. Co o tom soudíte vy? Zpívá se vám lépe v tradiční režii nebo té moderní?

Moderní režie. Mám je opravdu rád? Je to jednoduché: mám rád dobré režie a kvalitní režiséry. Nepasuju se do role arbitra toho, co je kvalitní a co ne. Mým úkolem není posuzovat, co je kvalitně odvedená režie a co ne, a co by mělo nebo nemělo být publiku prezentováno. Přinejmenším si ale myslím, že je čas od času dobré udělat úkrok od tradičního pojetí a být trochu provokativní. Ale tím nechci říci, že tenhle úkrok vše, co se režie týče, vyřeší, to ne. Je to jenom jakási přísada, doplněk dobré režie. Však režiséři budou dobře vědět, co tím myslím.

Režiséři nemají otrocky a polopatě vyprávět příběh, ale měli by přesně a do detailu vědět, o co v něm jde. Není to fér vůči interpretům očekávat přijetí moderní nebo vlastně jakékoliv režie stvořené někým, kdo vůbec nepochopil text, příběh. Obávám se, že se to děje docela často. Stejně jako scénograf, který nám položí na prkna jeviště koberec nebo gumu, zcela jasně ignoruje to, o co v opeře jde nejvíc.

Ale dost už špatných zkušeností. Dost kritiky! S dobrým režisérem nebo scénografem, ať už situuje svou práci do jakéhokoliv období, je radost pracovat. Moderní režijní pojetí může zrcadlit současné problémy. Vlastně jakékoliv nadčasové a univerzální problémy. Ale opera bojuje o přežití každým dnem, každým představením… Publikum má takové režie rádo a já tu nejsem proto, abych se s ním o tom dohadoval!

Z těch mnoha míst po celém světě, kde zpíváte:  kam, za kterým publikum se vracíte nejraději?

Jaké publikum mám rád a kde rád zpívám? Mám rád každý koncertní sál nebo operní dům, kde jsou fajn lidé, kolegové: orchestr, dirigent, technikáři, režisér. To je pro mě nejdůležitější.

Samozřejmě mám svá vybraná místa… Kde mě těší zpívat, víc než jinde… Ale nejdůležitější je pro mě opravdu lidský rozměr daného místa.

Podle čeho si hlavně vybíráte nabídky k práci, které dostáváte? Musíte jich hodně odmítat a jak dlouho dopředu a čím máte kalendář zaplněný?

Pro mě je důležité vybalancovat práci a soukromí, domov. Pracovní kalendáře bývají zaplněné na čtyři nebo pět let dopředu. Ano, bývají v nich ale i volná místa na drobnější projekty, ovšem opera je plánovaná dlouho, dlouho dopředu. Chybí mi moje rodina. Komu z mé branže ale nechybí. A tak se snažím s nimi být, jakmile je to jen trochu možné. Naštěstí pro mne, Covent Garden – jeden  z nejprestižnějších operních domů – je vlastně mým zpátečním lístkem domů. A tak se snažím pracovat co nejpravidelněji v Londýně a odtud se vydávám do západního Walesu, kde je můj domov, jak jen to jde.

Mezi operní domy, které pro mě byly doposud hodně důležité, patří Vídeň, Mnichov, Met, Curych a Covent Garden. Pracoval jsem ale i v mnoha jiných. Mám výborné vzpomínky na La Scalu, San Francisco, Brusel, Ženevu, Lausanne, Sydney a mnoho dalších míst, které jsem měl příležitost poznat a zamilovat si tam i hory, moře, pouště, lesy… Na mnoha různých místech světa. A doufám, že se – hlavně až moje děti trochu povyrostou – na mnohá z těchto míst budu moci znovu podívat.

Nechci ale zpívat v každém operním domě, který na světě je. To bych musel mít život jednou tak dlouhý. Navíc je teď pro mě nejdůležitější být co nejvíc se svými dětmi, tedy být víc usazený, být doma. Život zpěváka vždycky byl a pořád je tak trochu cikánským životem. Jinak to nejde. Máte-li zpěv rádi a milujete ho, je život mimo domov daň, kterou za to platíte. Ale mně to vyhovuje a nestěžuju si na to.

Moje budoucí role? Toť otázka! Bude to hlavně Mozart a Italský repertoár. Stejně jako v opeře nemůžete zpívat všechno, protože na to není čas, peníze a energie, ani já už se nemůžu věnovat všemu. Myslím, že míchání jemnějších a vokálně niterných mozartovských rolí s těmi na hlas fyzicky náročnějšími je ta pravá cesta k tomu, aby vám hlas vydržel dlouho svěží.-  A pro mě to má ještě jeden aspekt. Mám to tak rád. Nikdy mě neomrzí Don Giovanni, Figarova svatba nebo Kouzelná flétna. A taky doufám, že tenhle mix mi umožní ušetřit trochu energie i na věci, které se zpěvem a divadlem nesouvisejí. A o tom je život, nebo ne?

Na co konkrétně z vašich příštích vystoupení se těšíte nejvíc?

Chtěl bych – a určitě to taky udělám –  zpívat některé moje nové role častěji. Mezi jinými například Rigoletta, Macbeth, Simona Boccanegru, Vojcka… Rád si tyhle postavy zopakuju, objevím v nich zase něco nového. Vždycky, absolutně vždycky se najdou nové valéry jejich povah. Někdy je to třeba proto, že i já se měním. A jindy je to zase proto, že konstelace věcí okolo mě mi dovolí odhalit v nich něco nového. Anebo prostě proto, že opakování mně dovolí objevit a použít nové vokální zabarvení těchto rolí. A je taky fajn pokoušet se zdolat nové fyzické výzvy, obsažené v těch rolích…

Fyzické výzvy? Při vašich vystoupeních působíte dojmem, že jste vždy nejen perfektně připravený, koncentrovaný na svůj výkon, ale také právě ve výtečné fyzické kondici. Co všechno pro to děláte? Sportujete také?

Jestli jsem fyzicky i hlasově připravený? Doufám, že jo! A pokud jde o fyzickou připravenost, moderní opera od nás očekává – ať už jde o menší věc nebo o široké plátno – něco víc než dřív. Je to mýtus, že operní zpěváci vždycky byli a budou tlustí a neohrabaní. Samozřejmě, že nejsme fotbalisté. Ale myslím si, že zpěváci na jevišti tak trochu odrážejí strukturu postav a vzhledů lidí, které potkáváte, když vyjdete na ulici. Potkáte lidi různé – hubené, tlusté, vysoké, štíhlé, malé…A není to tedy i pro nás příležitost, jak tuhle různorodost lidských typů přenést i na jeviště? V příbězích, které skrz operu vyprávíme? Myslím, že ano.

Pro některé role si myslím, že by měl zpěvák připravit hlavně sám sebe, aby v nich vůbec mohl na jevišti vystoupit. Není jich mnoho, ale jsou takové. Třeba Billy Budd. – Určitě líp vypadá, když zpěvák o své tělo trochu pečuje. Nemusí sice hned vypadat jako Swarzenegger, ale stojí za to o svou postavu přiměřeně dbát. Ovšem přílišné a namáhavé tělesné cvičení se může podepsat i na hlase.

Každý z nás chce být více či méně vhodným představitelem rolí, které ztvárňujeme, i to i po tělesné stránce… Je v tom ale samozřejmě i velká dávka ješitnosti každého z nás…

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně spokojených dnů nejen ve vaší profesi!
 

…Vlastně ještě jedna věta chybí. Stála na konci emailu, který nám z Mnichova od něj přišel: Vše dobré přeje Simon.

www.simonkeenlyside.info

Ptal se Vít Dvořák