Vtipný dotek zlatých let dvacátých aneb Tři přání z Ostravy v Praze

Pravidelná hostování operního souboru Národního divadla moravskoslezského z Ostravy jsou významným dramaturgickým obohacením operního života nejen pro pražského diváka, ale i pro řadu dalších diváků z Čech, kteří na tato hostování do metropole přijíždějí. Několik dní po oslavách 125. výročí narození Bohuslava Martinů ostravský soubor uvedl jeho operu Tři přání aneb Vrtkavosti života, kterou mělo možnost poznat pražské obecenstvo před čtvrtstoletím jako součást cyklu provedení všech skladatelových oper při stém výročí jeho narození.

Opera komponovaná v letech 1928–1929 není jednoduchým ani snadno inscenovatelným dílem. Je to opus silně inspirovaný dobovou estetikou i výrazným propojením s dalším médiem – filmem. Jeho záměrná polystylová hudební i literární forma silně obráží meziválečnou dobu s řadou existujících avantgardních i zábavních divadelních, hudebních i literárních žánrů, které se příležitostně setkávaly, prostupovaly a navzájem ovlivňovaly. V případě opery Tři přání je připomínán významný vliv surrealistického literárního hnutí, jehož byl libretista Georges Ribemont-Dessaignes předním představitelem, a také dobově omezeného žánru Zeitoper, tedy časové opery, hudebně-dramatického útvaru využívajícího civilistních námětů s použitím hudebních technik zábavní hudby. To ovšem platí pro Tři přání jen z poloviny, protože jde o kombinaci parafráze pohádky a příběhu z filmování, který funguje jako vnější rámec a má také zcizovací, byť parodický efekt. Surrealismus se inspiroval nejen oblastí snů, ale také často pohádkami i archetypálními pohádkovými situacemi.

Často využíval námětové dekonstrukce pohádkového sujetu, což je patrné i v tomto díle. Podle mého názoru ale největším inspiračním zdrojem pro formu této opery byla francouzská výpravná revue a zároveň možnosti její parodie. Francouzská výpravná revue a revuální opereta často se svým rámcovým, velmi volným příběhem, který umožňoval zařazení různorodých hudebních i mluvených, tanečních nebo baletních čísel vcelku jen volně souvisejících se základním dějem, je specifickým žánrem, který navazuje na anglický vaudeville. Tvar revue ctili i ostravští inscenátoři, a opravdu se jim to podařilo. Zbytečně nehledali jednotící myšlenku či ideu pro představení (která možná ani v libretu není), ale inscenovali jednotlivé scény jako v podstatě samostatné efektní vypointované výstupy.

Zásadní oporou pro režiséra Jiřího Nekvasila jsou v projektu tvůrci vizuální stránky inscenace. Výtvarník scény Daniel Dvořák vtipně využil řadu výpůjček ze světového výtvarného odkazu v rozsahu od Mana Raye přes Dalího až ke Knížákovým trpaslíkům, aby posílil dojem dobové polystylovosti. Výborně scénu kombinuje s dotáčkami i jedním z vrcholů filmu – promítáním natočeného filmu i symfonickou částí Odjezd, ve které opera náhle zvážní. Videoprojekce, “němý” film i animovaný doprovod k Odjezdu přes jednoduchost zvolené výtvarné techniky (v posledním případě převážně warholovské konturování) jsou vizuálními vrcholy zdařilé inscenace. Dalším výrazným kladem jsou kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové, reagující na módu francouzských operetních div.

Její slabost pro třpytivé materiály a především imitace zlatého lamé nacházejí výborný kontrast s černobílou realizací výsledného filmu. A hlavně scéně, kostýmům a filmové složce nechybí vtip. A je to vtip, který se nevyčerpává v jednotlivých nápadech, ale prochází kontinuálně celým večerem. Kvalita nastudování náročné partitury pod taktovkou Jakuba Kleckera vynikne především v symfonických částech opery, jež znějí opravdu velkolepě. Snad by některým číslům opery pomohl důraz na výraznější taneční rytmizaci, aby se tak posílila skladatelova inspirace tehdejšími módními tanci. Ale to je věc názoru, jak udržet partituru pohromadě s jednotným zvukem. Orchestr hrál velmi kvalitně a neustále se zlepšoval, aby právě v symfonické části dovedl dílo do hudebně-dramatického přesahu, který není v původním díle na první pohled ani přítomen. Před sólisty postavilo toto nastudování opravdu těžké úkoly. Party v této inscenaci nejsou postaveny tak, že je otázkou, zda je jen uzpíváme, ale zda je zazpíváme, uhrajeme a utančíme, a navíc většina partů obsahuje značnou dávku mluveného slova, což bývá někdy pro operní zpěváky problém. Musím uvést, že naprostá většina sólistů se se všemi uvedenými složkami vypořádala se ctí, i když charakter projevu nebyl vždy stylově jednotný, což ale u díla tak mnohostylového není vůbec na překážku.

Lucie Kašpárková v dvojroli Niny a Indolendy inklinuje v mluveném slovu k operetnímu výrazu, Peter Račko jako Serge a sladký Adolfek pak využívá výrazové prostředky frašky a tak dále.

Přes drobné výtky například k menší srozumitelnosti zpívaného slova u Josefa Škarky (dvojrole Artur/Juste) pěvecký soubor neměl slabšího místa. Interpretačně nejvíce diváky zaujala Veronika Holbová ve svém vděčném kanibalském songu černošky Dinah a také jazzový vokální kvartet, který přes drobnou intonační rozkolísanost v úvodu patřil k hudebním favoritům večera.

Jedinou slabinou představení je stejně jako u předchozího hostování Mirandoliny chabé a neinvenční choreografické pojetí. Chápu, že při náročnosti sólistických partů je potřeba stanovit určité limity, ale práce s externisty jako tanečním souborem působila dojmem vánoční besídky, na které je třeba požít punč ještě před vlastní produkcí. Hrálo se v dobře padnoucím překladu Václava Renče s vybranými zábavnými archaismy a s velkou vervou všech zúčastněných.

A to bylo na celém představení také vidět – Praha zažila mimořádně vtipný operní večer (to není protimluv) s energií, která zasáhla určitě celé publikum. Jen škoda, že hlediště nebylo zcela plné. P. S. V řadě přede mnou seděly tři děti mladšího školního věku, což vždy u delších oper sleduji s určitými obavami, ale představení je zaujalo, smály se a reagovaly často mnohem pohotověji a upřímněji než dospělí diváci. Tak to snad nebude s tím operním publikem tak špatné.

Hodnocení autora glosy: 90 %

Bohuslav Martinů:
Tři přání
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigent: Jakub Klecker
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Videoprojekce: Marika Haklová-Bumbálková, Otakar Mlčoch, Tomáš Picka, Zuzana Studená
Pohybová spolupráce: Lenka Dřímalová, Jana Tomsová
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského
Premiéra 15. října 2015 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
(psáno z reprízy 15. 12. 2015 Národní divadlo Praha)

Arthur de Sainte Barbe / Juste – Josef Škarka
Nina Valencia / Indolenda – Lucie Kašpárková
Serge Eliacin / Adolf – Peter Račko
Eblouie Barbichette / Žebračka – Eva Dřízgová-Jirušová
Adelaida – Lucie Hilscherová
Lilian Nevermore / Víla Nulle – Lenka Čermáková
Majordomus / Barman – Václav Morys
Kapitán – Roman Vlkovič
Generál – Aleš Burda
Černoška Dinah – Veronika Holbová
Ministr – Michal Onufer
Hlídka / Hlas – Jiří Halama
Argentinský zpěvák – Tomáš Savka
Telefonistka – Miroslava Georgievová
Režisér – Přemysl Bureš
Jazzový vokální kvartet – Lukáš Červenka, Jaroslav Kotyk, Ondřej Sikora, Jan Zieleznik
Dáma – Bohdana Šindlerová
Klavírní sólo – Michal Bárta

www.ndm.cz