Vychází nová biografie zapomenutého tenoristy Richarda Kubly

Opera PLUS před časem informovala o předání pozůstalosti operního pěvce Richarda Kubly do Ostravského muzea. Nyní na knižní trh přichází rozsáhlá biografie tohoto vynikající pěvce z pera muzikologa Viktora Velka. Informace o tomto díle vám přinášíme formou krátkého rozhovoru s autorem.
Richard Kubla (zdroj Ostravské muzeum)
Richard Kubla (zdroj Ostravské muzeum)

Jak byste svou knižní novinku stručně představil?
Je psána paralelně česky a německy, ostatně jako předchozí dva díly mé řady Hudební umělci mezi Ostravou a Vídní. Rozsahem jde o 650 stran vyplněných textem a bohatým fotografickým materiálem. Z hlediska formy jsem vytvořil klasickou biografii typu „život a dílo“. A obsah je věnován Richardu Kublovi (1890-1964), jehož životní příběh mě zaujal natolik, že jsem se ho rozhodl zrekonstruovat.

Jméno Richard Kubla není tak známé jako třeba Karel Burian, Leo Slezak či Enrico Caruso. Mohu poprosit o malý „profil“?
Richard Kubla by se asi představil takto: profesionální operní zpěvák a příležitostný houslista a filmový herec, v mládí nadšený a obětavý ochotnický herec, hrdý Ostravák a „šlonzák“ (Slezan), zapřisáhlý vlastenec, věčný provokatér a šprýmař, milovník žen a společnosti, vášnivý sportovec, tramp a automobilista… zkrátka, jeho život si uměl užít. Ale trochu vážněji: bezesporu byl jedním z předních evropských tenorů v období 1915-1945.

Jak se vyvíjela jeho hudební kariéra?
V rodné Ostravě získával od mládí hudební vzdělání (housle, zpěv na kúru), hudbu uplatnil v ochotnickém divadle, po absolvování českého gymnázia odešel do Prahy na práva, ale studií zanechal a šel do Vídně za svou družkou. Lída Mašková, též z Ostravy, ve Vídni studovala zpěv na Akademii, kterou Richard se svým talentem doslova proletěl a po vypuknutí 1. světové války natrvalo zakotvil v Lidové opeře. Zde byl jedním z kmenových pěvců a vynikl v řadě oper, zejména v těch z pera Richarda Wagnera.

Richard Kubla jako Siegfried (zdroj Ostravské muzeum)
Richard Kubla jako Siegfried (zdroj Ostravské muzeum)

Po válce chtěl přejít do Národního divadla v Praze, a tak se i po kratším účinkování v Novém německém divadle stalo, byť jeho spolupráce s Otakarem Ostrčilem a později s Václavem Talichem nebyla bez problémů – Kubla se nechtěl učit opery českých soudobých skladatelů, odmítal zpívat Wagnerovy opery česky a podobně. Po skončení 2. světové války „byl odejit“, což snášel velmi těžce. Na kariéru vyplněnou zpěvem na řadě evropských scén a dalších třech kontinentech, mnoha nahrávkami a vystoupeními v rozhlase, koncertní činností a dalšími atributy operní hvězdy navázalo období, kdy musel vzít zavděk vystupováním při obřadech v krematoriu, na brigádách socialistické mládeže či v zotavovnách ROH apod.

Lze si to vykládat jako určitý trest? A pokud ano, z čí strany?
Trest… tak bych to nedefinoval. Za války nekolaboroval ani nespadá do kategorie „Vlasta Burian-Václav Talich“. Zkrátka, vedení Národního divadla se po válce ujala nová garnitura a pro ni byl Richard Kubla mužem minulosti. Oficiálně musel odejít proto, že z repertoáru zmizí jeho repertoární kusy. To byla samozřejmě lež, Prodaná nevěsta, Carmen, Hoffmannovy povídky a další opery se hrají stále.  Naprostá změna prostředí a publika souvisela se změnou režimu. Byť byl nositelem Řádu práce, tak komunistický režim kritizoval: byl totiž bytostným demokratem a kosmopolitou. Neminulo ho vyšetřování StB, která zachytila jeho „závadnou korespondenci“. Zaměřilo se na jeho styky, příjmy, kontakty, rodinu a tak dále. V mé knize dávám odpověď na otázku, proč vlastně před rokem 1948 neodešel spolu se svou třetí manželkou (Nectar de Flondor) a její skvělou žačkou (Eva Prchlíková-Liková) „na Západ“ – ale to nechci prozrazovat. Určitou satisfakcí bylo až umístění jeho ostatků na pražském Slavíně.

Jak je kniha vlastně koncipována?
V podstatě tradičně: chronologicky jsem sledoval jeho život. Jak rodinný, tak profesní. Hodně jsem čerpal z jeho vlastní pozůstalosti, korespondence, fotografického materiálu, programů, plakátů, samozřejmě i z recenzí a denního a časopiseckého tisku obecně, ale také z literatury o operních scénách a institucích obecně. Prostě jsem jako detektiv nashromáždil co nejvíce poznatků a pak je utřídil, vyhodnotil a přetlumočil přehledně čtenáři. Závěr knihy patří tematickým celkům typu Kubla a ženy, Kublova pozůstalost, Kubla skladatelem… Zkrátka jsou to kapitolky, které se tak nějak bránily chronologickému zpracování.

Kniha na první pohled zaujme osobitým grafickým zpracováním grafičky Elišky Ostruškové.
Ano, odvedla na tom velký kus jak rutinní, tak i kreativní práce. A především trpělivosti, protože já pořád chodil s určitými grafickými nápady, měnil jsem snímky v závislosti na objevení nových a vhodnějších… Kniha je bezesporu i „pastvou pro oko.“ Měl jsem velké štěstí: objevil jsem Kublovu pozůstalost nejen v Těrlicku (tam zůstalo to, co Richard věnoval sestře Marii), ale i v Českém muzeu hudby, tedy ve fondu jeho poslední životní partnerky zpěvačky Marie Šponarové. Měl jsem tedy k dispozici unikátní fotografický fond a na knize je to vidět.


V. Velek: Richard Kubla - Český Caruso - Obálka (zdroj Viktor Velek)
V. Velek: Richard Kubla – Český Caruso – Obálka (zdroj Viktor Velek)

Co byste v knize označil za čtenářsky „nejatraktivnější“?
Nechci, aby to vyznělo bulvárně, ale asi osobní život. Komplikované vztahy s vlastním otcem, peripetie tří manželství, bohémský život, intriky… Velkým překvapením pro mě bylo to, co chybí ve skvělé talichovské monografii Milana Kuny: boj s Václavem Talichem o to, co bude či nebude zpívat. Kdo vyhrál? Opět neprozradím. Doslova dobrodružně působí (a je to logické) líčení toho, jak Kublu potrápila StB. Myslím si, že by kniha mohla být dobrým podkladem pro zajímavý životopisný film.

Podařilo se vám zůstat objektivním pozorovatelem, ubránil jste se pokušení vytvářet legendu, něco zamlčovat?
Snad ano, ale to musí posoudit čtenář. Přesto… o objektivitu se snažím tím, že k jednotlivým „kauzám“ přináším komparaci postojů různých stran, citacemi nechávám hovořit původní zdroje a utváření názoru nechávám na čtenáři. Nic mi „nezůstalo v šuplíku“, takže … snad jsem zůstal objektivní, vždy jsem se snažil dopátrat toho, proč se to či ono vyvíjelo tak či onak. Richard Kubla v knize nepůsobí vždy kladně.

Zmínil jste rozsah 650 stran a dva jazyky, intenzivní spolupráci s grafičkou… Máte něco jako „svůj tým“ spolupracovníků?
Mám. S německým překladem a korekturou mi pomohli Hanka Pfalzová, Pavel Koutník a Ulrich Theißen, s češtinou Markéta Pišková. Ale slovo „tým“ můžeme chápat šířeji: ochotní knihovníci a archiváři, Kublovu pozůstalost darující rodina Svobodových z Těrlicka, vydání finančně podpořila nejen Nadace Český hudební fond, ale také senátorka za Třebíčsko paní Hana Žákova a rodina Herlova. Všem a mnoha dalším patří můj velký dík.

Prozradíte své další plány?
V letošním roce chci k vydání připravit memoáry Richarda Kubly. Je to velmi poutavé, někdy vtipné a jindy dost drsné čtení, tak trochu druhý Švejk. A pak je tu úkol účelně vynaložit peníze získané odprodejem Kublovy pozůstalosti do Ostravského muzea. V úvaze je pamětní deska upomínající na Richarda Kublu a jeho sestru Marii, patrně půjde o dílo některého ze šikovných studentů sochařství na Fakultě umění. Přemýšlím i o podpůrném stipendiu pro nějakého talentovaného mladého pěvce z Ukrajiny či Běloruska. Možná zbyde i něco na spolufinancování vydání zmíněných memoárů.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


5 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments