Vyhoďme ho z kola ven – originální divadlo plné humoru s působivým závěrečným apelem

  1. 1
  2. 2
Divadlo J. K. Tyla v Plzni má za sebou z minulého týdne již několik představení, které mohli navštívit první diváci. A v sobotu 29. května uvedlo na Malé scéně nový baletní titul, který byl nastudován v době uzavřených divadel. V tomto komorním prostoru se už v minulých sezónách uskutečnila řada netradičních tanečních představení v různorodých choreografiích – za všechny jmenujme Obraz Doriana Graye (Richard Ševčík), Svěcení jara (Alena Pešková), Slečna Julie (Libor Vaculík) či Proměna (DEKKADANCERS). Nyní zde do taneční podoby převedl slavný příběh Kena Keseyho One Flew Over the Cuckoos´ Nest (Přelet nad kukaččím hnízdem) z roku 1962 do češtiny překládaný jako Vyhoďme ho z kola ven mladý oceňovaný německý choreograf Dustin Klein. Inscenaci připravil přímo pro DJKT, a to ji uvádí ve světové premiéře.

Richard Ševčík, Vyhoďme ho z kola ven (foto Irena Štěrbová)

Na základě Keseyho románu napsal stejnojmennou hru Dale Wasserman a Miloš Forman natočil v roce 1975 svoji dnes již kultovní filmovou adaptaci s Jackem Nicholsonem, která získala pět Oscarů. Nápad převést dílo do taneční podoby byl podle slov šéfa plzeňského baletu Jiřího Pokorného spontánní a oboustranný, ze strany divadla byl veden snahou o nový choreografický směr a tvar pro Malou scénu.

Do jejího prostoru přicházeli v sobotu diváci za přísných bezpečnostních opatření, Malá scéna, jen zpola zaplněná tak, jak dovolovaly předpisy, působila zvláštním tichým dojmem. Lidé se do divadla vraceli po dlouhých osmi měsících, tváře skryté za respirátory, jen oči mohly prozradit jejich pocity. A byla to zvláštní směsice – radost, jistý druh nevěřícnosti, že to je skutečně možné, a snad i určitá míra nejistoty. Ale nejistota z návratu do dobře známého prostředí se rychle rozplynula.

Dustin Klein má za sebou taneční kariéru v Düsseldorfu a v Bavorském státním baletu v Mnichově, za své choreografie, jimž se věnuje od roku 2012, získal už několik ocenění, mimo jiné na 33. ročníku mezinárodní choreografické soutěže v Hannoveru. Převést dramatem, a především filmem proslavenou předlohu do taneční podoby byla pro Dustina Kleina velká výzva. K nesnadnému tématu přistoupil s obdivuhodnou invencí a na Malé scéně vytvořil unikátní taneční představení, které v jedné hodině vystihuje podstatu původního díla současnými vysoce sdělnými a vysoce divadelními prostředky. Tak, jako si on zaslouží velké uznání za přístup k dílu a za originalitu inscenace, tak si takové uznání zaslouží i výborné taneční a herecké výkony všech účinkujících v čele s Richardem Ševčíkem v hlavní roli McMurphyho.

Dustin Klein je autorem libreta k inscenaci, jejím režisérem i choreografem, navrhl scénu a podílel se rovněž společně s Louise Flanagan na podobě kostýmů, které zdařile charakterizují postavy, a to i v detailech. Jeho všestrannost dala důsledně prokomponovanému a promyšlenému celku žádoucí výrazovou jednotu, stylovou čistotu, kompaktnost a provázanost všech složek. 

Richard Ševčík, Sara Aurora Antikainen, Vyhoďme ho z kola ven (foto Irena Štěrbová)

Klein neinscenuje balet v očekávaném slova smyslu – původní elektronická hudba Simona Lovermanna není také nijak výrazná, spíše vytváří atmosféru a určuje při výstupech rytmus, navíc není permanentním doprovodem. Celé představení začíná v tichu – na scénu přichází sestra Ratchedová a sestra Pilbowová, posléze chovanci psychiatrické léčebny. Z nahrávky slyšíme jejich dech, výkřiky, zvuky, kvílení v přesně daných momentech. Charakterizují přísný řád léčebny i ocelovou tvrdost sestry Ratcheadové, vyjadřují duševní stavy chovanců a současně určují pohyb tanečníků na scéně a jeho temporytmus. Právě kontrasty mezi tichem, hudebními vstupy, zvuky, vokály a ruchy jsou určující pro dění na scéně. A to je zcela překvapivé a originální.

Choreografie nese především zpočátku znaky pantomimy, najdeme v ní až činoherní rysy, to vše se snoubí s tancem a ne právě snadnými choreografickými prvky až akrobatického charakteru. Například efektní útěk McMurphyho, k jehož koncipování Klein nápaditě využil vlastní prostředí Malé scény, když se Richard Ševčík vyhoupne až k tyči u horní lávky osvětlovačů. Komediálnost v sobě má jeho následný běh městem, kdy pouhé přeskupování nemocničních paravánů vytváří iluzi ulic, uliček, rohů a zákoutí, jimiž se McMurphy proplétá. Choreografie má v sobě humor, vtip, nadhled, pod povrchem však tušíte tragédii, která vygraduje v sugestivním závěru. Dramatičnost scény McMurphyho konce vystavěl Dustin Klein jako sérii kratičkých živých obrazů. Jako bychom vedle sebe poskládali jednotlivá filmová políčka natočené sekvence. Odděluje je jen střihová temnota v sále. Gradace tragédie je dokonalá. Zcela osamocen pak na podlaze zůstává ležet bezvládný McMurphy, střihový efekt režie použitý ve vypjaté scéně mizí. Přichází Bromden, aby svého přítele probudil. Nedaří se mu to. Z McMurphyho už je živý mrtvý. A Bromden mu poskytuje smrt z milosti. Zůstává s ním na scéně jako jistá metamorfóza Piety. Jako symbol utrpení, bolesti i zvláštního milosrdenství. Jako symbol vzdoru. Kýžená svoboda v závěru nepřišla a ani Bromden ji v plzeňské inscenaci nezískává.

Richard Ševčík, Thierry Lynn Jaquemet, Vyhoďme ho z kola ven (foto Irena Štěrbová)

Scénografie je řešena nápaditě, dává prostor tvořivé hravosti a zároveň má v sobě zakódovánu trvalou přítomnost nekompromisního řádu. Její hlavní prostor zůstává volný, v zadní části vidíme skrze velká skla do zcela realistické sesterny s patřičným nábytkem, kartotékou, věšákem. Po stranách volného prostoru jsou umístěny tři dobové projektory, jejichž prostřednictvím se promítají na stranách jeviště ilustrativní snímky charakterizující místo, v němž se ten který výstup odehrává. Paravány jednoduchými posuny vytvářejí prostředí nemocnice, čekárny, ordinace. Jejich prosvícením vidíme stíny pacientů podstupujících krutou léčbu a elektrošoky, je to syrové, mrazivé a bolestné. Naopak volnost a pokus o vymaňování se z řádu v sobě nesou židle, na nichž chovanci zprvu pouze sedí při nekonečných terapiích. Příchodem McMurpyho se mění jejich smysl. Začíná se s nimi zacházet volně a dostávají nové význam. Jejich téměř nepostřehnutelné seřazení vytvoří iluzi sedadel v autobusu, do nějž McMurphy usazuje své přátele z léčebny; vyrážejí na výlet, všichni se natřásají za jízdy na neviditelných výmolech, vystupují; z židlí se v okamžiku stává loďka, na ní plují, nabírají vodu do dlaní, z reproduktoru zní šplouchání vln a ona bezstarostnost a volnost se automaticky přelévá do hlediště, propadáte iluzi, cítíte vítr ve vlasech a slanou chuť moře. Docela tomu propadnete, skvěle se bavíte, protože se stáváte součástí tohohle senzačního výletu. A jeho součástí zůstáváte i tehdy, když účastníci nesou jeho následky. Stejně působí velkolepý mejdan ve stěnách léčebny, jehož humor se v mžiku překlopí v krutý konec.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments