Výjimečný koncert ve výjimečném prostoru se neobešel bez nadšených ovací

Prostor kostela sv. Václava je úchvatný. Starobylý klášter dominikánů, založený již v roce 1291 opavským knížetem Mikulášem I., si v minulosti prošel těžkými zkouškami a doslova očistným ohněm. Od reforem Josefa II., kdy byl jako klášter zrušen, se mu až v novém tisíciletí dostalo náležité péče jako kulturní památce a byl rekonstruován pro potřeby kulturního života města Opavy. Je zde Dům umění a konají se tu významné kulturní akce, koncerty nevyjímaje. Není divu, neboť prostor je úchvatný. Zachovalé gotické zdi jsou obnažené a na klenbě jsou restaurované barokní fresky, které citlivě doplňuje obraz Zavraždění sv. Václava od vídeňského malíře Antona Pettera, který malíř namaloval v roce 1844 původně pro olomouckou katedrálu. Byl však odložen do depozitáře v Kroměříži a teprve nyní se mu dostalo čestného místa v Opavě a působí zde velmi autenticky.

Prostor má skvělou akustiku. Dlouhá loď má dvě boční lodě a zvuk se zde nese přirozeně, aniž by se zpožďoval či sléval. Poslech je velmi čistý, puristický a překvapivě kompaktní a čitelný. Účinkoval zde Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR), který je rezidenčním orchestrem festivalu. Proto také koncert přenášely dvě rozhlasové stanice, Vltava a D-dur a pořadem zasvěceně provázel jako moderátor šéfredaktor Lukáš Hurník.

První skladbou, která zazněla, byla světová premiéra symfonické verze skladby Kapesní průvodce letem ptáků od skladatele Slavomíra Hořínky. Skladatel byl přítomen a prozradil, že se inspiroval „kraťoučkým zvukem mávnutí ptačích křídel“ analýzou zvukové nahrávky kolibříka a že „odráží jeho způsob slyšení.“ Jednalo se původně o komorní skladbu, kterou přepracoval do symfonické podoby poté, co skladba získala v roce 2015 cenu v soutěži České filharmonie od předsedy poroty Miroslava Srnky. Proto se odehrála první premiéra až nyní.

Jde o velmi zajímavou, originální a velmi poslouchatelnou skladbu charakteru world music, přestože nevychází z etnických motivů, ale z vibrací letu kolibříka. Nesoustřeďuje se jen na tento výchozí materiál, ale rozvádí ho do aleatorických postupů a nevyhýbá se ani melodičnosti postupně zapojovaných nástrojů v následné gradaci, až po náhlé utnutí a ztišení, doprovázené jen tichou trubkou a kapáním vody. Publikum skladbu přijalo nadšeně a s ovacemi.

Druhým číslem byla pocta Ludwigu van Beethovenovi, které se mu v minulém, jubilejním roce nedostalo. Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 61 spolu s orchestrem provedl fenomenální houslista Kristóf Baráti. Maďarský umělec, který účinkoval po celém světě s prestižními orchestry, se představil jako mistr dynamiky, zejména hry v pianu a jako mistr flažoletů. Jeho výraz je emotivní, jeho hra v nízké dynamice je nadpozemsky jemná a nosná a dokáže dát skladbě niterný náboj i expresivní výraz. Jeho souhra s orchestrem byla dokonalá, na čemž jistě měl podíl především mladý litevský dirigent Ainārs Rubiķis. V první větě Allegro ma non troppo nastolil rozvážné, klidné tempo, které dalo vyznít dlouhým tónům v kantiléně i přesným kadencím, tón houslisty jiskřil především ve výškách, které se díky o něco vyššímu ladění zdály být nadpozemské. Ve virtuosní části sólista stále zachovával lehkost tónu, který působil jako pohlazení. Věta Larghetto zněla nadýchaně a spirituálně, i když byla narušována klapáním bot pozdě příchozí starší paní, která obcházela celý prostor kostela, než našla své místo. Vpád věty Rondo attacca přineslo energii i melodické zpěvné části, kterým lahodily čisté a pevné horny a jemné tóny fagotu, následovaný flétnou a dřevěnými nástroji, aby uvedly v Allegru celý orchestr a opět přinesly virtuózní část pro housle. Závěr skladby byl přijat s nadšením a ovacemi, které neustávaly.

Po přestávce zazněla Symfonie č. 5 B dur op. 100 ruského skladatele Sergeje Prokofjeva. Skladba, kterou psal ke konci války a která byla provedena v Moskvě za dirigování autora 13. ledna 1945. Již tehdy byla přijata s nadšením a přinesla mu uznání a triumf. Nutno říci, že rozlehlý prostor kostela unesl i provedení tak akusticky náročné skladby, což bylo obdivuhodné. Skladatel přináší i velmi exponované části, s náročnou a mnohovrstevnou instrumentací, umocněnou nejen fortissimem žesťů, ale i všech bicích nástrojů, které imitují kanonádu. Přesto nebyla akustika zahlcená a předimenzovaná a bylo i tak možné sledovat souhru orchestru. Dirigent Ainārs Rubiķis zde dostal hlavní slovo a provedení koncertu ho vyloženě těšilo, vedl orchestr krásnými zřetelnými gesty a hlídal každou nuanci zvuku. První věta Andante přináší tesknou, širokou ruskou melodii, široké disonantní plochy orchestru a plnou instrumentální plasticitu při gradaci do kanonády. Allegro marcato přineslo hravost, přecházející ve spěch a poté do napětí se silnou rytmizací. Třetí věta Adagio se nesla v houpavém rytmu v prolínání vln nástrojových skupin do ztracena, aby přešla v závěrečné Finale a Allegro, kde se ozývala jasná ruská melodika i plénum s disonancemi ve fortissimu a v postupném accelerandu. Vznikl tak plný plastický zvuk s neobvyklou barevností instrumentace a nápaditými harmonickými postupy, které publikum překvapily. Odměnou za skvělou interpretaci byly hudebníkům nadšené ovace. Byl to koncert, který se jistě zařadí ke špičkovým produkcím festivalu.

Symfonický koncert – Klasická díla klasiků
3. června 2021, v 19:00 hodin
Kostel Sv. Václava, Opava

Program:
Slavomír Hořínka – Kapesní průvodce letem ptáků (světová premiéra symfonické verze)
Ludwig van Beethoven – Koncert pro housle a orchestr D dur op. 61
Sergej Prokofjev – Symfonie č. 5 B dur op. 100

Účinkující:
Kristóf Baráti – housle
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Ainãrs Rubiķis – dirigent

Lukáš Hurník – úvodní slovo