Výkon Milana Paľy na závěrečném koncertě Moravského podzimu zvedl posluchače ze židlí

Dramaturgie koncertu vznikla podle ředitelky Filharmonie Brno Marie Kučerové na objednávku festivalu Moravský podzim. Představila ji Poznaňská filharmonie, která v Česku nevystoupila poprvé. Byla u nás už angažována, podle brožury koncertu, festivaly Janáčkův máj a Smetanova Litomyšl. Filharmonii řídil operní a koncertní dirigent Łukasz Borowicz (1977). Do jeho repertoáru patří i Dvořákova Rusalka, kterou nastudoval mimo jiné v roce 2017 v Národním divadle v Praze. Spolupracuje s předními evropskými orchestry, z našich uveďme Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, PKF – Prague Philharmonia, Janáčkovu filharmonii Ostrava a Filharmonii Bohuslava Martinů ve Zlíně.

První polovina večera byla věnována Krzystofu Pendereckému (1933–2020). Jeho nahrávky jsme za socialismu sháněli a sdíleli. Doma jsme měli na vinylu například jeho Pašije sv. Lukáše, které vyšly v roce 1970 v Gramofonovém klubu Supraphonu nebo jeho Obětem Hirošimy z počátku 60. let a další, byť moji rodiče nepatřili do intelektuálních kruhů. O jeho tvorbu i edici Gramofonového klubu Supraphonu existoval totiž široký zájem veřejnosti. Zájem o klubové tituly všech druhů umění byl fenoménem doby. Pendereckého hudba byla nová, zvukově působivá, přemýšlivá, lidsky angažovaná, a přitom zřetelně opřená o osvojení řemeslných tradic oboru. Zkrátka smysluplně v širokém rejstříku zacházející s výrazovými prostředky podle daného tématu nebo záměru.

Z tohoto úhlu pohledu byla sestavena i dramaturgie první poloviny večera. První titul doložil, že Penderecki ovládal suverénně barokní styl i dobovou praxi. Možná kdyby někdo i relativně zkušený nevěděl, že autorem je skladatel dvacátého století, připsal by jeho Tři kusy ve starém slohu nějakému italskému mistrovi „staré hudby“. Zároveň jsou to skladby, které jsou navázány na jeho praxi filmového skladatele. Výrazově vyniká kratičká melancholická Árie, původně zkomponovaná pro umělecký dokument Zbigniewa Bochenka Passacaglia pro Zikmundovu kapli z roku 1966. Dva následné půvabné menuety byly složeny pro film Wojciecha Jerzyho Hase Rukopis nalezený v Zaragoze z roku 1964. Titul je interpretován obvykle dohromady, vyznívá tak jako „dobová suita“ a bývá hrán i v různém obsazení, což je v souladu i s dobovou praxí „starého slohu“. Poznaňský orchestr ji bez problémů přednesl adekvátně v redukovaném obsazení.

Následovalo Adagietto z roku 1979, původně spjaté s operou Pendereckého Ztracený ráj, později přepsané ve verzi anglického rohu a smyčcového orchestru. Tato krátká pomalá mezihra druhého dějství opery je natolik svébytná, že bývá provozována samostatně. Kompozici za řízení samotného autora si můžeme poslechnout na YouTube:

Už vstupní tóny s náročným hornovým sólem evokují emotivní atmosféru hudebního jazyka pozdního romantismu a symfonického expresionismu. Pletivo smyčců, ze kterého vystupují dechová sóla (ne vždy v orchestru suverénní), nese plynoucí chromatizovanou melodii v atmosféře tušení ztráty ráje.

První část koncertu uzavíral Pendereckého Koncert pro violu a orchestr z roku 1983 v podání Milana Paľy. Koncert je jakýmsi „příběhem“ subjektu nástroje. Začíná sólovými vzdechy, které se spojují v gradující „výkřik“. Orchestr tento výraz podpírá do vrcholu pléna. Nástroj se po utichnutí orchestru opět vrací do hlubin a vyvíjí se další vlna subjektivní výpovědi. Tento koncept lze vztáhnout k motivaci vzniku skladby uplynutím dvou set let od narození vůdce bolivijského osvobozeného hnutí Simóna Bolívara, které si skladatel symbolicky vztáhl k smyslu jemu blízkého hnutí Solidarita.

Koncert je ukázkou Pendereckého syntetického mistrovství, které si získává umělce i publikum. Ač se zvukové drama odehrává na základu sonátové formy s pozitivním harmonickým vyzněním v závěru, je průběh skladby ve zvuku, jeho tvorbě a formulaci, zvukových gestech a epizodách osobitý a proměnlivý. Jsou zde i sónické plochy, které se jeví až náhodně. Celý příběh se odehrává v různých náladových vznětech a reakcích na škálu nečekaných situací, které jsou symbolicky spjaty s tématem. Je tu i náročná extatická kadence, kterou následuje dramatická responze pléna. Sólista a soubor se spojují. Znovu se děj pozastavuje, přichází repríza, ale nálada je oproti úvodní expozici perspektivní, projasňuje se a končí souladem. Možná kdyby skladba vznikla v současnosti, neměla by takový závěr, ale to už je součástí Pendereckého celkového naladění podepřeného vírou. I proto je skladba součástí kmenového repertoáru řady interpretů. Premiéra kompozice se konala v Caracasu 24. července 1983. Sólový part hrál José Vázquez, stálým interpretem se stal Grigorij Žislin, který interpretoval i další verzi skladby z roku 1985. To je pro Pendereckého také typické, že své skladby stále promýšlí dál a vytváří další verze, často i díky své produkční flexibilitě, která umožní, aby se mohla hrát skladba častěji. I když existují záznamy skvělých provedení, například Tabeou Zimmermannovou, je pro mne zážitkem vidět na pódiu Milana Paľu, který hraje celým svým tělem. Je interpretem i bezděčným performerem, současně velmi ponořeným a zároveň široce empatickým.

Přiznám se, že skladby Vítězslavy Kaprálové (1915–1940) mi nejsou blízké. Zdá se mi, že skladatelka neměla čas dospět k nějakému integrovanému osobnímu stylu. Její Suita rustica, op. 19 je rozsáhlejší šestnáctiminutovou kompozicí zpracovávající lidové písně (Přeletěl slavíček přes javorníček, Čia je to rolička nezoraná, Měla jsem holúbka, Furiant, Ešče mě nemáš, Vysoko zornička). Není divu, vzhledem k době vzniku i politickému kontextu. Skladatelka dokonce ani nestihla kompozici provést. Premiéra se konala 16. dubna1939 v brněnském rozhlase pod řízením Břetislava Bakaly. Byla to jistě vzhledem k národnostně laděné koncepci skladby událost. Ve skladbě je pro autorku dost typický kontrast, po staru řečeno, mezi mužskou a ženskou hudební dikcí, které u ní vnímám jako dosud rozpojené. Celá kompozice končí ráznou „tečkou“. Je určitě záslužné, že orchestr málo prováděnou skladbu s porozuměním uvedl.

Koncert vyvrcholil Druhým houslovým koncertem, op. 35 z roku 1916 skladatele Karola Szymanowského. Szymanowski byl dalším v Československu oblíbeným skladatelem. Tehdy mě fascinoval například jeho impresivně-expresivní styl Stabat mater. I když mi koncert Pendereckého připadá koncepčně ucelenější, Szymanowského dílo, věnované houslistovi Pawłu Kochańskému, je pro nástroj skvěle napsané a v podání Milana Paľy je to opravdu zpěv „z duše“ interpreta i jeho krásně znějícího nástroje. Vyniklo i jeho přirozené frázování plynoucí z porozumění skladbě. Milan Paľa je umělcem z podstaty, ne z profese. Publikum ho opodstatněně pro jeho umělecký projev i osobní autenticitu miluje.

Moravský podzim: Závěrečný koncert – Partnerská Poznaň
22. října 2023, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo Brno

Program
Krzystof Penderecki
Tři kusy ve starém slohu: 1. Aria – lento, 2. Menuetto I, 3. Menuetto II
Adagietto z opery Ztracený ráj
Violový koncert: 1. Lento, 2. Vivace, 3. Tempo I (Lento), 4. Vivo, 5. Lento (Tempo 1)

Vítězslava Kaprálová
Suita rustica, op.19: 1. Allegro rustico, 2. Lento – Vivo – Lento, 3. Allegro ma non troppo

Karol Szymanowski
Houslový koncert č. 2, op. 61: 1. Modrato molto tranquilo. Andante sostenuto. Cadenza, 2. Allegromente molto energico. Ritmo ben marcato. Andantino molto tranquillo. Tempo I. allegromente, animato.

Účinkující
Milan Paľa – housle
Poznaňská filharmonie
Łukasz Borowicz – dirigent