Opravdu zvláštní dvojice. Vzbuzuje mnoho otázek a velkou zvědavost. Kde hledat spojnice mezi těmi dvěma postavami, jak se spolu setkají Bohuslav Martinů a Henry Purcell? Epos, mýtus, základní otázky lidské existence. Jak dvě tak odlišná díla propojit – závažné oratorium Epos o Gilgamešovi, které mělo svou koncertní premiéru v roce 1958 a ještě nikdy nebylo uvedeno scénicky, a tu malou operu Dido a Aeneas hranou kdysi v dívčí škole v Chelsea roku 1689 v patrně kompletně dívčí interpretaci? Hodně otazníků.
Uvést Epos o Gilgamešovi na jevišti – to byl jeden z geniálních nápadů rozeného dramatika Bohuslava Martinů, až proteovsky proměnlivého skladatele, jehož opery se od sebe vzájemně neuvěřitelně liší asi jako sbírka šperků, z nichž každý je výjimečný. Od diamantů až po obyčejné kamínky z polní cesty, od rozverných komedií po velké tragédie, od inspirací jazzem po barokní sazbu. Epos o Gilgamešovi jako scénické oratorium? O tom nechtěl nic slyšet ani skladatelův přítel a podporovatel nejvelkorysejší – dirigent Paul Sacher, jehož ženě Maje Martinů dílo věnoval. Je krásné pokusit se splnit skladatelovo dávné přání po více než padesáti letech. Šéf opery režisér Jiří Heřman a šéfdirigent Marko Ivanović se pustili do díla s neobyčejným zaujetím…
Purcellova opera Dido a Aeneas, nádherný starožitný klenot, který jako by měl v sobě zakódovanou shakespearovskou dramatickou jednotu tragické a až skurilní síly antických bohů i groteskní svět čarodějnic. Spojit Epos o Gilgamešovi s Didonou a Aeneem? Postavit je do kontrastu proti sobě? Nemožno. Pak tedy spojit. Konfrontovat klínové písmo mezopotámských hliněných tabulek se starořímským vergiliovským mýtem, propojit geniální muzikálnost obou tak časově vzdálených skladeb, jejichž autora však poznáme už po několika taktech.
Velké, otevřené, široké jeviště Janáčkova divadla, rozlehlá scénografie (Dragan Stojčevski). Láska, přátelství, nesmrtelnost božská a smrtelnost lidská. Stálé kolísání kladného a záporného, radosti a zoufalství, přemýšlení nad smyslem života, nad tím, co je nepodstatné a bez čeho život nemůže existovat. Konkrétní podoba hracího pole vetknutého do zcela konkrétní architektury Janáčkova divadla. Scénografie – propojený prostor pro hru, orchestřiště, které je přístupné z jeviště a pozvednuté vzhůru k němu. Dominuje bílá, vlevo a v pozadí jeviště další tušený prostor. Vlevo vchody do místností patrové shakespearovské scény, vzadu široké schodiště ústící do uzavřené poloprůhledné stěny.
V levém portálu harfa, vpravo koncertní křídlo. Skleněné vitríny se dvěma nehybnými ležícími muži i se zástupnými archivovanými předměty (vizuální návrat k Monteverdiho Orfeovi ve Stavovském divadle 2007). Sugestivně propracovaná modelace světlem ústící až do siluet (Daniel Tesař), nad jevištěm levitující rošt stropu částečně pokrytého poloprůhlednými obdélníky. Ty chybějící mají v rukou postavy, pohybující se po jevišti. Lidé, kteří svůj život, svůj osud, doslova drží ve vlastních rukou a setkávají i střetávají se s těmi dalšími okolo nich. Stropní rošt se díky jejich akci nakonec bezezbytku zaplní. Vzápětí se zvedá zadní prospekt a odkryje palubu lodi se spíše tušenými mořskými vlnami. Kam loď pluje? Bouře, rozfázování zvuku od piana po ohlušující hromy a blesky, které jsou pro obě inscenovaná díla vlastně také společné.
Černě oděný sbor a orchestr s šedě oblečeným dirigentem Markem Ivanovićem (kostýmy Alexandra Grusková), který vede hudební složku Eposu o Gilgamešovi kongeniálně s mluvou skladatelovou. Ivanovićův Martinů zní svěže, hutně, dramaticky, vášnivě, tragicky, v čistém, až lineárním, plném zvuku orchestru, sboru, sólistů. Postava charismatického Gilgameše v podání Jiřího Hájka s podmanivou barvou jeho barytonu, znělý bas Davida Nykla, Enkidu basový i tenorový (David Nykl, Václav Čížek), lyrický hlas Andrey Široké. Vyladěný, hudebně a výrazově sdělný sbor (Pavel Koňárek). A všichni v jednotné pohybové tvaroslovně i temporytmicky přesně rozfázované stylizaci (Jan Kodet).
Po přestávce začíná Purcellova barokní opera Dido a Aeneas podobně jako Epos o Gilgamešovi již zabydleným prostředím řekněme jakési výletní lodě, vezoucí slunící se a bavící se pestrobarevnou společnost, uprostřed scény se pevně objímá a líbá dvojice – Dido a Aeneas. Představení začíná, Dido ve smutečních černých šatech přijíždí zprava doleva na ostrůvku zabydleném jako pokojový interiér. Sděluje, že zůstane věrná svému zavražděnému manželovi.
Božstva i čarodějnice však s ní (s nimi) mají jiný záměr. Oslnivý vztah Didony s Aeneem trvá snad jen jediný den a jedinou noc stejně jako osudový vztah Ariadny a Thesea v téměř neobarokní Ariadně Bohuslava Martinů, která vznikla těsně před Eposem o Gilgamešovi před koncem jeho života. Povrchní lidičkové kolem těch dvou zamilovaných prožívají své vlastní milostné osudy a osudečky. I Belinda, nejbližší Didonina přítelkyně či sestra se svým Námořníkem s dlouhýma nohama a se stále připraveným zavazadlem. Tak jako to Purcellovo milé groteskní balábile náhle vyústí do Didoniny předsmrtné árie, láme se i jevištní obraz. Bíle námořnicky oděný orchestr posílený o pět hráčů na dobové nástroje z Luksova Collegia 1704 (cembalo, viola da gamba, harfa, housle, theorba) v čele s elegantním bílým dirigentem Václavem Luksem zůstává, vstupuje však černě oděný sbor jako by z Eposu o Gilgamešovi. Vše se totiž v duchu Purcellova osobitého hudebního jazyka přetavilo do emotivního loučení se životem. Dido umírá a sbor nad ní lká: „With drooping wings… Se skleslými křídly přicházíte Kupidové posypat růžemi její rov, měkký a něžný jako její srdce. Držte zde stráž a nikdy neodejděte.“ Smuteční zpěv zní za všechny milované zemřelé, také za Gilgamešova druha Enkidua, ale i za geniálního skladatele Henryho Purcella, který odešel z tohoto světa roku 1695 ve svých šestatřiceti letech.
Dramaturgický objev nové jevištní dvojice – pravověrného scénického oratoria Eposu o Gilgamešovi a barokní Didony a Aenea, která sama obsahuje kontrastní podobu quasikomického intermezza, jaké se vkládávalo mezi jednotlivá dějství tragických oper, avšak přetavilo se v závěrečný úžasný žalozpěv Didoniny árie a závěrečného sboru, který je tu zároveň jakoby návratem do světa tragické opery, znovu připomínkou Eposu o Gilgamešovi a neuvěřitelně citově bohatým rozloučením s někým, kdo už tady není. Dramaturgicky a inscenačně nápaditě propojeno. Heřmanovo niterné téma.
Orchestr Janáčkova divadla zní v Purcellovi pochopitelně podstatně plněji a méně vycizelovaně než Luksův specializovaný orchestr starých nástrojů Collegium 1704, také operní sbor nemá v sobě madrigalistickou průzračnost a lehkost, ale všichni se drží statečně. Markéta Cukrová je krásně tragickou Dido se zřetelně slyšitelnou praxí ve staré muzice, Jiří Brückler je pěvecky i herecky přesvědčivým Aeneem, Jana Tajovská Krajčovičová okouzluje svou rovnosopránovou První čarodějnicí, countertenor Karol Bartosiński je jejím stejně kouzelným protějškem (Phoebus, Druhá čarodějnice, Duch Merkura), Andrea Široká ztělesňuje hlasově i herecky vylehčenou Belindu, hebce zní hlas Evy Štěrbové – Venuše a Druhé ženy.
Další vymazlená premiéra operního souboru Janáčkova divadla Národního divadla Brno. Krásný večer spřízněných volbou. Jak jednoduché: Tene rem et verba sequentur.
Hodnocení autorky recenze: 90%
Bohuslav Martinů:
Epos o Gilgamešovi
Henry Purcell:
Dido a Aeneas
Hudební nastudování: Marko Ivanović, Václav Luks
Dirigent: Marko Ivanović, Václav Luks
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Daniel Tesař
Choreografie: Jan Kodet
Sbormistr: Pavel Koňárek
Dramaturgie: Patricie Částková
Orchestr a sbor Janáčkovy opery
Premiéra 13. května 2016 Janáčkovo divadlo Brno
Epos o Gilgamešovi
Baryton – Jiří Hájek (alt. Jiří Brückler)
Bas – David Nykl (alt. Ondrej Mráz)
Tenor – Václav Čížek (alt. Aleš Voráček)
Soprán – Andrea Široká (alt. Kateřina Kněžíková)
Vypravěč – Ondřej Biravský
Tanečník Gilgameš – Martin Šalanda
Tanečník Enkidu – Jakub Liška
Tanečník Lovec – Jan Březina
Dido a Aeneas
Dido – Markéta Cukrová (alt. Veronika Hajnová Fialová)
Belinda – Andrea Široká (alt. Kateřina Kněžíková)
Druhá žena – Eva Štěrbová (alt. Jana Tajovská Krajčovičová)
Aeneas – Jiří Brückler (alt. Igor Loškár)
Čaroděj – David Nykl (alt. Ondrej Mráz)
První čarodějnice – Jana Tajovská Krajčovičová (alt. Martina Králíková)
Druhá čarodějnice/Duch v podobě Mercura – Karol Bartosiński
První námořník – Václav Čížek, Aleš Voráček
Vypravěč – Ondřej Biravský
Amorové – Jakub Liška, Jan Březina
