Vymazlená premiéra v Brně: Gilgameš a Dido, zvláštní dvojice

  1. 1
  2. 2

Opravdu zvláštní dvojice. Vzbuzuje mnoho otázek a velkou zvědavost. Kde hledat spojnice mezi těmi dvěma postavami, jak se spolu setkají Bohuslav Martinů a Henry Purcell? Epos, mýtus, základní otázky lidské existence. Jak dvě tak odlišná díla propojit – závažné oratorium Epos o Gilgamešovi, které mělo svou koncertní premiéru v roce 1958 a ještě nikdy nebylo uvedeno scénicky, a tu malou operu Dido a Aeneas hranou kdysi v dívčí škole v Chelsea roku 1689 v patrně kompletně dívčí interpretaci? Hodně otazníků.

Uvést Epos o Gilgamešovi na jevišti – to byl jeden z geniálních nápadů rozeného dramatika Bohuslava Martinů, až proteovsky proměnlivého skladatele, jehož opery se od sebe vzájemně neuvěřitelně liší asi jako sbírka šperků, z nichž každý je výjimečný. Od diamantů až po obyčejné kamínky z polní cesty, od rozverných komedií po velké tragédie, od inspirací jazzem po barokní sazbu. Epos o Gilgamešovi jako scénické oratorium? O tom nechtěl nic slyšet ani skladatelův přítel a podporovatel nejvelkorysejší – dirigent Paul Sacher, jehož ženě Maje Martinů dílo věnoval. Je krásné pokusit se splnit skladatelovo dávné přání po více než padesáti letech. Šéf opery režisér Jiří Heřman a šéfdirigent Marko Ivanović se pustili do díla s neobyčejným zaujetím…

Purcellova opera Dido a Aeneas, nádherný starožitný klenot, který jako by měl v sobě zakódovanou shakespearovskou dramatickou jednotu tragické a až skurilní síly antických bohů i groteskní svět čarodějnic. Spojit Epos o Gilgamešovi s Didonou a Aeneem? Postavit je do kontrastu proti sobě? Nemožno. Pak tedy spojit. Konfrontovat klínové písmo mezopotámských hliněných tabulek se starořímským vergiliovským mýtem, propojit geniální muzikálnost obou tak časově vzdálených skladeb, jejichž autora však poznáme už po několika taktech.

Bohuslav Martinů: Epos o Gilgamešovi/Henry Purcell: Dido a Aeneas - ND Brno 2016 (foto ND Brno)
Bohuslav Martinů: Epos o Gilgamešovi/Henry Purcell: Dido a Aeneas – ND Brno 2016 (foto ND Brno)

Velké, otevřené, široké jeviště Janáčkova divadla, rozlehlá scénografie (Dragan Stojčevski). Láska, přátelství, nesmrtelnost božská a smrtelnost lidská. Stálé kolísání kladného a záporného, radosti a zoufalství, přemýšlení nad smyslem života, nad tím, co je nepodstatné a bez čeho život nemůže existovat. Konkrétní podoba hracího pole vetknutého do zcela konkrétní architektury Janáčkova divadla. Scénografie – propojený prostor pro hru, orchestřiště, které je přístupné z jeviště a pozvednuté vzhůru k němu. Dominuje bílá, vlevo a v pozadí jeviště další tušený prostor. Vlevo vchody do místností patrové shakespearovské scény, vzadu široké schodiště ústící do uzavřené poloprůhledné stěny.

V levém portálu harfa, vpravo koncertní křídlo. Skleněné vitríny se dvěma nehybnými ležícími muži i se zástupnými archivovanými předměty (vizuální návrat k Monteverdiho Orfeovi ve Stavovském divadle 2007). Sugestivně propracovaná modelace světlem ústící až do siluet (Daniel Tesař), nad jevištěm levitující rošt stropu částečně pokrytého poloprůhlednými obdélníky. Ty chybějící mají v rukou postavy, pohybující se po jevišti. Lidé, kteří svůj život, svůj osud, doslova drží ve vlastních rukou a setkávají i střetávají se s těmi dalšími okolo nich. Stropní rošt se díky jejich akci nakonec bezezbytku zaplní. Vzápětí se zvedá zadní prospekt a odkryje palubu lodi se spíše tušenými mořskými vlnami. Kam loď pluje? Bouře, rozfázování zvuku od piana po ohlušující hromy a blesky, které jsou pro obě inscenovaná díla vlastně také společné.

Černě oděný sbor a orchestr s šedě oblečeným dirigentem Markem Ivanovićem (kostýmy Alexandra Grusková), který vede hudební složku Eposu o Gilgamešovi kongeniálně s mluvou skladatelovou. Ivanovićův Martinů zní svěže, hutně, dramaticky, vášnivě, tragicky, v čistém, až lineárním, plném zvuku orchestru, sboru, sólistů. Postava charismatického Gilgameše v podání Jiřího Hájka s podmanivou barvou jeho barytonu, znělý bas Davida Nykla, Enkidu basový i tenorový (David Nykl, Václav Čížek), lyrický hlas Andrey Široké. Vyladěný, hudebně a výrazově sdělný sbor (Pavel Koňárek). A všichni v jednotné pohybové tvaroslovně i temporytmicky přesně rozfázované stylizaci (Jan Kodet).

Po přestávce začíná Purcellova barokní opera Dido a Aeneas podobně jako Epos o Gilgamešovi již zabydleným prostředím řekněme jakési výletní lodě, vezoucí slunící se a bavící se pestrobarevnou společnost, uprostřed scény se pevně objímá a líbá dvojice – Dido a Aeneas. Představení začíná, Dido ve smutečních černých šatech přijíždí zprava doleva na ostrůvku zabydleném jako pokojový interiér. Sděluje, že zůstane věrná svému zavražděnému manželovi.

Bohuslav Martinů: Epos o Gilgamešovi/Henry Purcell: Dido a Aeneas - Jiří Brückler (Aeneas), Markéta Cukrová (Dido) - ND Brno 2016 (foto ND Brno)
Bohuslav Martinů: Epos o Gilgamešovi/Henry Purcell: Dido a Aeneas – Jiří Brückler (Aeneas), Markéta Cukrová (Dido) – ND Brno 2016 (foto ND Brno)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Epos o Gilgamešovi/Purcell: Dido a Aeneas (ND Brno)

[Celkem: 84    Průměr: 3.5/5]

Související články


Komentáře “Vymazlená premiéra v Brně: Gilgameš a Dido, zvláštní dvojice

Napsat komentář

Reklama