Výměny na ředitelských postech

Mojmír Weimann, 25.09.2013 12:00

Začínající divadelní sezona přinesla a přináší hodně vzruchu do tří ze čtyř největších divadelních organismů v České republice. V pražském i brněnském Národním divadle došlo k výměně ředitele, v plzeňském Divadle J. K. Tyla se usilovně hledá nástupce Jana Buriana. Pro pořádek budiž konstatováno, že k výměně došlo i v dalším významném vícesouborovém divadle, v Moravském divadle v Olomouci, ale tato změna proběhla jaksi potichu, v klidu a nevzbudila zájem jako tři výše jmenované.

Poté, co se ocitlo Národní divadlo Brno na podzim roku 2012 bez ředitele, jsem napsal text „Quo vadis, teatrum brunensis?“, v němž jsem na danou situaci reagoval. Článek byl posléze publikován na Opeře Plus (zde). V personálním mumraji, který v Brně a souběžně v Praze a v Plzni nastal a který ze všeho nejvíc připomíná čekání na Mesiáše či ještě spíše na Godota, se bohužel vytratila podstata problému, na který jsem se snažil upozornit. Mým záměrem bylo přispět do diskuse o nalezení koncepčního řešení složitého problému, kterak řešit komplikovaný problém zřizování, řízení a fungování divadel, zejména jeho jednoho středoevropského fenoménu – divadel vícesouborových. Tento problém má navíc v našich podmínkách z řady důvodů obecnějšího charakteru i charakteru individuálního vzhledem ke specifické situaci v jednotlivých městech různou podobu a charakter. Ve svém textu jsem v žádném případě nechtěl podat recept na léčbu, chtěl jsem jen dát námět k hledání možného koncepčního řešení.

Zatím ale vše nasvědčuje tomu, že v divadelní sféře, podobně jako ve většině oblastí našeho veřejného života je hledání a nalézání koncepčního řešení až na posledním místě. A to i přesto, že nás k němu mimo jiné výrazně nutí ekonomická situace, a přestože Ministerstvo kultury mělo až dosud v držení politické uskupení, jehož faktický šéf zastával funkci ministra financí, který de facto rozhodoval o ekonomické politice vlády. A také si příliš neuvědomujeme, že kromě Národního divadla v Praze jsou všechna ostatní veřejnoprávní divadla zřizována a provozována jako příspěvkové organizace radnicemi či magistráty a představa jakékoli změny v dohlédnutelném časovém horizontu je jen snění z říše královny Mab.

Ať chceme nebo nechceme, v našich podmínkách má mimořádný význam, jak je a bude řešen problém pražského Národního divadla – tedy jediného skutečně „národního“ divadla v této zemi, které je jím nikoli podle přijatého názvu, ale podle faktické funkce, kterou v historii naší národní emancipace zastávalo a kterou, jak ukázaly nedávné události, zaujímá do jisté míry dodnes.Jmenování Jana Buriana do vedoucí funkce v Národním divadle považuji za mimořádně pozitivní čin. V dané chvíli je dle mého názoru Jan Burian asi jediným člověkem, který má dostatek erudice, zkušenosti, sil, energie a elánu tuto funkci zastávat. Navíc současný obyvatel Maltézského paláce Jiří Balvín svým rozhodnutím, jež nelze kvalifikovat jinak než citací proslulé Talleyrandovy věty Je to horší než zločin, je to hloupost!, výrazně jeho pozici posílil. Nechtěnou třešničkou na dortu páně ministrova neuváženého rozhodnutí (nebo snad po debatě s odboráři velmi dobře uváženého, ale nedomyšleného do důsledků) byly realizované výpovědi některých činoherních protagonistů, kterým pan ministr pomohl zkompletovat důvody pro řešení, pro něž se rozhodli. Tato věta není míněna jako výtka těmto skutečným osobnostem našeho uměleckého života. Jejich rozhodnutí jenom dokumentuje současnou realitu a také realitu postavení Národního divadla, které už dávno, zejména v činohře, není vytouženou a vysněnou metou českých herců, ale zcela v souladu se současnou funkcí divadla je anebo by mělo být jedním z čelných špičkových souborů, který k sobě přitahuje ty nejlepší síly nikoli proto, že je „zlatou kapličkou“, ale proto, že se v něm „dělá“ kvalitní divadlo přinášející jeho tvůrcům řadu podnětů pro jejich vlastní tvůrčí růst a uspokojení.

Personální otázky a jejich řešení odpoutaly pozornost od toho nejpodstatnějšího: jakou funkci má Národní divadlo dnes plnit a především, protože tam je problém nejpalčivější, jak má fungovat opera v Praze. Protože, nic si nenamlouvejme, současné spory o Národní jsou především spory o budoucnost operního žánru v tomto městě.

Bohužel, zde jsme permanentními svědky mnohomluvných prohlášení, v nichž se v mnoha slovech neříká téměř nic. Snažím se sledovat dlouhodobě celou kauzu, ale prozatím jsem zaregistroval jediný návrh, který se zabýval komplexním pohledem na problém a jeho možné (byť samozřejmě kontroverzní) řešení. A tím byl tak zvaný Hermanův návrh, kvůli němuž si na čas Josef Herman vysloužil málem obecné opovržení.

Pokud je mi známo, k řešení problematiky Národního divadla a Státní opery se přistoupilo proto, aby byl nalezen mobilnější, akceschopnější a levnější model fungování této instituce, respektive, abychom pojmenovávali problémy správně, fungování opery v Praze. Výsledkem je, že vznikl kolos ještě mnohem mohutnější, který neexistuje „nikde na světě, ani na žádné jiné planetě“, jak se zpívalo v jedné stařičké operetě. Jako člověk, který se velkou část života aktivně zabýval řídicí činností ve velkých divadelních kolosech, zodpovědně prohlašuji, že jde o kolos prakticky neřiditelný.Téměř denně jsme přesvědčováni o tom, že nové vedení zeštíhlilo a zracionalizovalo řízení Národního divadla. Nevím, jestli čtyři šéfové opery jsou tím zeštíhlením a racionalizací, ale nechme se překvapit. Možná, že přijde kouzelník. A již dnes víme, že provoz Národního divadla se výrazně prodraží. A v tom, že byl jako perspektivní model v podstatě zvolen návrat k řešení Zdeňka Nejedlého z roku 1948, také nevidím zrovna nejzářivější perspektivu, byť v realitě svého letitého fungování tento model prokázal celkem úspěšnou dlouholetou životnost.

Nicméně, opakuji, v dané chvíli je Jan Burian jediným člověkem v tomto státě, který díky své erudici, letitým zkušenostem uměleckým i manažerským stejně jako své důkladnosti a úřednické pečlivosti se může s tím zapeklitým problémem poprat. Ovšem musí vědět, co se po něm vlastně chce. A zde si nejsem jistý, že mu to někdo sdělil a sdělí, ale třeba se mýlím. A kde je záruka, že po zběsilém reformátorovi MUDr. Besserovi, nadšené nastavovatelce procesů Hanákové a nešťastném chudáčkovi Balvínovi nepřijde další panoptikální postava, jaké bude mít záměry a ve jménu čeho či lépe řečeno koho bude jednat.

A ještě jedna drobnost. Několika svým přátelům, ať už přímo z divadelního světa anebo z okruhu lidí živě se o divadlo zajímajících, jsem položil otázku, kdo byl v roce 1933 (to datum jsem zvolil náhodně, bylo první, které mne napadlo) ředitelem Národního divadla. Nikdo to nevěděl a koneckonců i já sám jsem se pro jistotu dopředu ujistil, že to opravdu byl Stanislav Mojžíš Lom. Umělecký profil souborů naší první scény vždy určovaly výrazné šéfovské osobnosti, jež v nich působily. Ředitel byl vždy víceméně tím, kdo jim pro jejich činnost vytvářel prostor. Zesnulý docent Miloš Hynšt, jeden z nejpozoruhodnějších, nejčestnějších, umělecky i osobně nejkonzistentnějších divadelníků, které jsem v životě poznal, označil existenci vícesouborových komplexů, které jsme zdědili z minulosti, už v roce 1968 za anachronismus (viz Miloš Hynšt: Brněnské divadelní bojování, vydala JAMU Brno 1997).

V Brně byl po ročním úsilí konečně nalezen ředitel. Shůry bylo rozhodnuto, že by v čele měla stát výrazná umělecká osobnost. Není mi sice zcela jasné, jak z důvodů uvedených výše, tak z vlastní šest a půlleté zkušenosti v této funkci proč? V Brně dodnes vzpomínáme na éru Sachsovu, Chalabalovu či Jílkovu v opeře, Psotovu či Ogounovu v baletu. Vzpomínáme na ředitelskou éru Jiřikovského, ale nikoli protože by se Jiřikovský prosadil jako výrazný umělec, ale proto, že byl vynikající manažer, byť se toho slova tehdy nepoužívalo. A z evropské současnosti si připomeňme vynikající manažerské osobnosti v čele špičkových divadel jako Ioana Holendera ve Vídni, sira Petera Jonase v Londýně a posléze v Curychu či Alexandra Perreiru v Curychu (uvádím v abecedním pořadí). A jedním z největších současných problémů Národního divadla Brno je nedokončená rekonstrukce Janáčkova divadla a také havarijní stav jedné z nejkrásnějších budov, které postavila dvojce Fellner a Helmer, Mahenova divadla. Pro ty ze čtenářů, kteří snad nechápou, proč o tom píši, bych chtěl dodat, že tyto problémy, k nimž v době mého působení ještě patřila rekonstrukce Reduty, mně zabíraly zhruba padesát procent mých nejnaléhavějších ředitelských aktivit. A mnozí moji bývalí kolegové by mě v tomto směru mohli doplnit o své zkušenosti. A může je potvrdit i každý ředitel školy, jenž byl či je nucen v době svého působení rekonstruovat školní budovu!Brněnský problém je v mnohém analogický s Prahou, přičemž na rozdíl od Prahy, kde tradice a význam Národního divadla mnohonásobně převyšující význam divadla jako takového výrazně znesnadňují možnost přijetí takového řešení, které nějakým způsobem tuto tradici naruší, v Brně takové zábrany neexistují. Divadlo během své existence od 6. prosince roku 1884 (nikoli od roku 1881, jak se dnes předstírá, abychom byli starší než v Praze), změnilo svůj název, jestli se nepletu, sedmkrát. Národní divadlo Brno je dnes stejně tak divadlem městským jako bývalé Divadlo bratří Mrštíků, které se k tomuto názvu přihlásilo v roce 1995.

Situaci v Brně navíc velmi komplikuje fakt, že v padesátých letech se úporně pokračovalo ve snaze o vybudování reprezentativního českého operního divadla. Nelze to zase až tak moc nikomu vyčítat, okupační zkušenost, kdy Němci zabrali budovu divadla Na hradbách, byla ještě příliš čerstvá a atmosféra studené války těmto tendencím výrazně nahrávala. Důsledky rozhodnutí, díky kterému dnes máme v Brně de facto dvě operní budovy, jsou takové, že městu pyšnícímu se janáčkovskou tradicí chybí, a nejspíš ještě hodně dlouho bude chybět pořádný koncertní sál. Navíc tím došlo k vygradování zcela zbytečných animozit mezi zastánci urychlené výstavby koncertního sálu a těmi, kteří jako pisatel těchto řádků uznávají jeho nutnost, ale upozorňovali a upozorňují na mimořádnou finanční náročnost stavby, ale především provozu této budovy v daných podmínkách.

Akutním problémem brněnského divadelního života je zbavit se nostalgie a racionálně vyhodnotit brněnskou divadelní současnost z hlediska jejího fungování, potřeb co nejefektivnějšího rozvoje a ekonomických možností, které reálně existují, a podle toho definovat potřeby brněnské divadelní sítě. Pokusil jsem se to jako materiál k diskusi definovat ve svém textu Quo vadis? Neděje se ovšem nic. Místo toho hledáme Mesiáše, Kouzelníka či Godota, který nám i při sníženém rozpočtu zcela nesrovnatelném s Národním divadlem Praha promění Národní divadlo Brno v moderní metropolitní scénu. Na tomto místě si neodpustím drobný doplněk ke svému někdejšímu textu. Nový umělecký šéf curyšské opery Fabio Luisi, který do funkce nastoupil minulý rok, dospěl k rozhodnutí změnit název operního orchestru na název Philharmonia Zürich, což ovšem znamená, že toto stodesetičlenné těleso kromě svých téměř dvěstěpadesáti divadelních představení, které v sezoně odehraje (opera 11 premiér, celkem 30 titulů na repertoáru, balet 2 premiéry, celkem 7 titulů na repertoáru), odehraje ještě sedm symfonických koncertů a participuje na dalším bohatém koncertním repertoáru.

V Brně se ovšem stále před potřebou věcného řešení ustupuje z obav před možnými negativními reakcemi. Je pozoruhodné, jak na obranu statusu quo se zformovala mimořádně různorodá společnost, v níž se vedle nepochybně vysoce zasloužilých kulturních a uměleckých osobností, jež ze svého hlubokého přesvědčení a v dobré víře hájí některé principy, které dnes už bohužel neplatí (nemůžeme se na ně proto zlobit, ani jim to vyčítat), vyskytují někteří odborářští funkcionáři hájící své úzké partikulární zájmy (známe to z Prahy) a v Janáčkově městě zvláště početní tradicionalisté v divácké obci, pro něž nedostižným vrcholem operního umění je Verdiho raná opera Nabucco.

Ředitele divadla hledají i v Plzni, ve městě spjatém se jménem Josefa Kajetána Tyla a Vendelína Budila. A jako by se plzeňští konšelé a konšelky inspirovali v Brně, hledají ho po etapách. Na tom by nemuselo být nic divného, protože plzeňské hledání je ovlivněno několika specifickými faktory. Burianovo povolání do čela Národního divadlo sice nepřišlo až tak zcela nečekaně, ale po osmnácti letech jeho úspěšného ředitelování není tak snadné hledat nástupce, navíc v situaci, kdy město má na krku organizaci Evropského hlavního města kultury 2015 a hlavně do značné míry s ním spjatou výstavbu nové divadelní budovy.

Důkladné hledání je namístě, kdyby ovšem nebylo provázeno sérií spletitých a mnohdy naprosto nepochopitelných kroků, pod kterými je vesměs podepsaná náměstkyně primátora paní Herinková, dáma, která evidentně o co méně toho o dané problematice ví, o to suverénněji a autoritativněji vystupuje. A bohužel i jedná.Nikdo nepochybuje o nutnosti výstavby nové divadelní budovy jako náhrady za Komorní divadlo, které už v dané podobě nemělo fungovat více jak pětadvacet let. Je ovšem diskutabilní, zda projekt převzatý z portugalské Almady, satelitního města Lisabonu, kde úspěšně slouží jako kulturní a společenské centrum neboli převedeno do plebejské češtiny jako „kulturák“, je tím nejvhodnějším řešením. V každém případě je to projekt, který provozování divadla prodraží a je nezbytné vymyslet a hlavně posléze realizovat koncepci jeho využití. Lze ovšem předpokládat, že ti, kdo rozhodli o jeho výstavbě, věděli dobře, co činí, a bylo jim známo to, co muselo být jasné každému, kdo se jen trochu ochomýtl kolem problematiky provozování divadel, že výstavba se proti původním záměrům prodraží (není to nic nového, už výstavba historické Balšánkovy budovy z roku 1902 se tehdejším otcům města asi o pětinu prodražila) a zejména provoz této budovy bude výrazně dražší než provoz stávajícího Komorního divadla. Podivně tedy působí některé výroky čelných představitelů koalice vládnoucí ve městě na toto téma, když s projektem sami jednomyslně v této podobě souhlasili. Ještě podivněji a hlavně zmateně pak působí rozhodnutí, že provozovatelem budovy bude bytové družstvo Sylván a nikoli divadlo, jak to bylo od začátku deklarováno.

Navíc jako by se i v tomto bodě Plzeňáci inspirovali v Brně, když ve městě, které se oprávněně chlubí podobně významnou hudební tradicí jako v Brně (zde tedy především smetanovskou a dvořákovskou), rezignovali na výstavbu koncertního sálu a argumentují tím, že jeho funkci bude úspěšně plnit hlavní sál nové víceúčelové budovy. Nelze než si povzdechnout: Sancta simplicitas!Když jsem připravoval tento text, běžela mi jako podkres na Radiožurnálu diskuse k výsledkům voleb ve Spolkové republice Německo. A v předtuše toho, co nás za měsíc čeká, mi nezbývalo než Němcům velmi závidět.