Vynikající Filarmonica della Scala a Riccardo Chailly na Pražském jaru

Večer přinesl nezapomenutelné zážitky v oblasti interpretace skladeb a také záslužný návrat k pozoruhodné symfonii, která přináší sice spektakulární obsah, ale i ostře disonující hudbu. Večerem procházela jako červená nit oslňující interpretační kvalita orchestru Filarmonica della Scala, který dokonale připravil Riccardo Chailly. Interpretační hodnota nespočívala jen v úplné souhře a jednotě ladění, ale v transparentní zřetelnosti všech linií a zúčastněných partů. Ta šla do takových nuancí, že hráči na dřevěné dechové nástroje dosahovali zvukově vyrovnaných a hlavně slyšitelných kreací i v polohách, které přinášejí velké problémy pro dosažení zřetelnosti hry. Týká se to především nízkých poloh většiny dřevěných dechových nástrojů. Právě sdělnost a obsažnost partií dřevěných nástrojů se nesla večerem jako nečekaný benefit při poslechu všech skladeb. I když se uvedená vlastnost prostírala ve všech kompozicích, partitury Čajkovského a Janáčka ji však věnovaly dar samostatné výmluvnosti. Velký příspěvek k interpretační unikátnosti večera přinesly smyčce. Jejich fráze byly budované do detailu od prvního do posledního tónu. Došlo zde k pozoruhodnému jevu – zvuk smyčcové skupiny se při poslechu nesléval pod vlivem dozvuku sálu, ale zůstal srozumitelný. Kolikrát jsem byl na symfonickém koncertě ve Smetanově síni, vždy se smyčce slily do neidentifikovatelné „koule“. Zde ne. Nepochopitelné. V podobných intencích přípravy výkonu lze hovořit i v případě žesťů či bicích. Filarmonica la Scalla je napojena na slavné milánské divadlo, avšak není určena primárně ke hře v orchestřišti. Bylo to slyšitelné z každého taktu.

Popsané interpretační charakteristiky se staly základnou, na které dirigent Riccardo Chailly vybudoval své interpretační koncepce. V Čajkovském dal průchod romantické rozevlátosti první věty, jinak se spíše pokorně staral o to, aby v interpretaci vyrostla komponovaná struktura skladby. V pojetí Koncertu pro klavír a orchestr b moll ruského velikána mu byl ideálním partnerem mladý pianista Alexandr Malofejev. Spojení sólisty, dirigenta a orchestru přineslo takový myšlenkový  konsensus, kde jsme především my, kteří máme doma ještě obehrané LP legendární nahrávky Svjatoslava Richtěra s Vídeňskými filharmoniky a Herbertem von Karajanem, zaznamenali, k jakým posunům došlo ve zkoumání interpretačních možností tohoto díla v průběhu desetiletí. Především se v nové interpretaci ukázalo, že první část kombinované formy 1. věty, charakterizované slavnou melodií s entrée lesních rohů, snese agogický vzruch. Tím se výrazově oddělí od pravidelně pulzujícího pokračování následující stěžejní části, kde probíhá sonátový proces. Mladý ruský pianista podal sólový part Čajkovského ikonického opusu v naprosté čistotě a ještě přidal mnoha samostatným výstupům okouzlující mladický capricciosní odstín. Také u něj bylo možné zachytit nové roviny při interpretaci skladatelovy partitury. Odvíjely se nečekaně i v pasážových partiích. Malofejev poměrně dost pedalizoval, ale vždy to odpovídalo potřebám aktuální dynamiky i barvy skladby. Po ohlušujícím aplausu přidával ještě skladbu pro levou ruku (patrně aranžmá Rachmaninovy Elegie) s plasticitou provedení běžnou při hře obouruční. Vzbudil tím též nemalý obdiv publika.

Druhá polovina večera se nesla v duchu klasiků moderní hudby. Zvuk Janáčkovy koncertní předehry Žárlivost se opět rozkošatěl nenadálou existencí již zapomenutých linií. Jak známo, dílo bylo autorem zamýšleno jako předehra k opeře Její pastorkyňa, ale svůj záměr později opustil a ponechal jen stručný úvod. V předvedené intepretaci se objevil nečekaný aspekt, který skladatel mohl brát též v úvahu. Bohatá faktura Žárlivosti totiž nemá návaznost v dalším průběhu opery, a to mohlo Janáčkovi vadit. Jednoduše řečeno –  italští interpreti opět přinesli dokonalostí svého provedení nové obsahové roviny do díla, o kterém panovalo přesvědčení, že bylo zde již vše vyposloucháno.

Závěr večera patřil posluchačsky nejnáročnějšímu dílu – Symfonii č. 3 c moll od Sergeje Prokofjeva. Skladba vznikla v roce 1928, tedy v roce Janáčkovy smrti. Stojí na obrazech ze symbolistického románu Valerije Brujsova Ohnivý anděl. Hudební materiál symfonie byl pak využit ve stejnojmenné autorově opeře, jejíž premiéry se bohužel již nedožil (proběhla v Paříži v roce 1955). Obsah je situován do 16. stol., kdy dívka Renata horečně hledá v pozemském zhmotnění svůj erotický idol, ohnivého anděla Madiela, ale nenachází jej. Je však do ní zamilován rytíř Ruprecht, který se marně snaží ji z horečného snění vytrhnout. Zasahuje exorcista a Renata končí jako kacířka na hranici. Zde se konečně, i když bolestně setkává s náznakem své modly – s ohněm. Jak vidno, obsah díla se příliš nehodil ani do carského Ruska, ani do Ruska stalinského. Prokofjevova volba tématu však poukazuje k nutkavým potřebám člověka, tedy k oblasti, která byla dlouhodobě Prokofjevovi bytostně blízká. Autor tak hudební materiál vtělil nejdříve do Symfonie č. 3. Nevytvořil však fantaskní kompozici, nýbrž naplnil do značné míry kadlub sonátového cyklu. Vzhledem k výrazně vyhraněnému obsahu literární předlohy bylo jasné, jaké pasáže románu jsou aktuálně zhudebňovány. Děsivé obrazy knihy jsou nezřídka zobrazeny polytonálními, často zvukově příkrými homofonními či polyfonními pasážemi. Tematický materiál však vždy vykazoval přímočarou jednoduchou myšlenku. V místech, kde se popisuje Ruprechtova láska, naopak Prokofjev volí romantizující hudební vyjádření. Příkladem toho může být zvukově měkký začátek volné věty Andante. Symfonie nad to využívá mnoha barevných efektů, ideálních pro realizaci orchestrální brilancí. Asi nejzřetelněji se to zrcadlilo na začátku třetí věty, kdy kombinací smyčcových běhů a jejich glissand byla zobrazena iluze ohně.

Dirigent Riccardo Chailly se v modelaci zvuku opřel o záměr skladatele dát partituře převážně homogenní celek. Ten vzniká bohatými nástrojovými kombinacemi. Chailly nezpochybnil stavbu sonátového cyklu a dal všem větám standardní základní výrazovou výbavu – sonátové věty první, lyrické věty volné, scherza na místě části třetí a finální věty s rysy pochodu. Tím naznačil vazbu s Fantastickou symfonií Hectora Berlioze, která  síly ze záhrobí ilustruje též a ve své struktuře také převážně neopustila formát programní symfonie. V podání Prokofjevovy Symfonie č. 3 je třeba výsostně ocenit jeho komplexnost. Závěrečný spoj clusterového souzvuku s unisonním „c“ vyzněl jako dominanta k tónice. Bez popsané komplexnosti interpretace by uvedený závěr vyzněl přesvědčivě jen ztěžka.

Koncert milánských filharmoniků se stal nevšedním zážitkem a obohatil Pražské jaro o další vysokou uměleckou hodnotu.

Pražské jaro: Návrat legendy

20. května 2024, 20:00 hodin
Obecní dům – Smetanova síň, Praha

Program:
Petr Iljič Čajkovskij: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll op. 23
Leoš Janáček: Žárlivost
Sergej Prokofjev: Symfonie č. 3 c moll op. 44

Účinkující:
Filarmonica della Scala
Alexandr Malofejev – klavír
Riccardo Chailly – dirigent