Texty Ivana Medka (146)
Únor 1948 znamenal nejen zánik Talichova Českého komorního orchestru, ale také konec Hudební mládeže, kterou Václav Talich inicioval (podle belgického vzoru). Když nový ministr kultury Nejedlý odmítl doplatit Českému komornímu orchestru subvenci, podařilo se – jak vzpomínal Ivan Medek v rozhlasovém rozhovoru z roku 2003 – získat finance husarským kouskem s pomocí kanceláře prezidenta Edvarda Beneše.
Talich na tom byl v dalších letech existenčně špatně a především ho deptalo, že nemůže pracovat – v českých zemích měl zákaz dirigovat. S radostí proto přijal nabídku z Bratislavy, aby spoluzakládal Slovenskou filharmonii. A Supraphon začal nakonec s Talichem a Českou filharmonií nahrávat řadu snímků, které jsou dodnes ve zlatém fondu. „Pak se Talich dostal do situace, že z Bratislavy odešel. Protože se tam už s nimi nemohl dohodnout. A hledalo se pro něho nějaké východisko. To bylo v roce 1953. Já byl v té době zaměstnán v České filharmonii jako koncertní jednatel.“
Pokračujeme ve sledování rozhovoru o Václavu Talichovi z roku 2003, pořízeném v Českém rozhlase Janou Vašatovou.
***
IVAN MEDEK:
V roce 1948 odešel Rafael Kubelík. Nastoupil nejdřív Václav Neumann, pak tam byl kratičce Karel Šejna. A pak Karel Ančerl, který byl šéfem filharmonie až do konce šedesátých let.
Já byl přijat v roce 1952. Bylo to docela zajímavé. Už jsem byl taky starší, bylo mně osmadvacet a byl jsem považován za svým způsobem kompetentního člověka, což nechápu. Od Talicha jsem dostal dost zoufalý dopis, ve kterém si stěžoval na beznadějnou situaci, především finanční, ale také psychologickou, protože nemá co dělat, je na tom špatně a tak dále. Já tehdy udělal zase takovou bláznovinu a napsal jsem osobní dopis ministrovi Kopeckému, že Talich je v takové a takové situaci a že bych s ním potřeboval mluvit. Kopecký mě nepřijal, přijal mě Taufer, který byl jeho náměstkem.
Po velmi krátkém jednání jmenovali Talicha uměleckým poradcem České filharmonie s nějakým takovým základním, slušným platem. A mně v důsledku této sólo akce navrhli výpověď z České filharmonie. S odůvodněním, že příliš ovlivňuji Václava Talicha. Já jim říkal:
„Podívejte se, dejte mně to písemně, protože člověk, který sedí v České filharmonii a je obviněn z toho, že ovlivňuje Václava Talicha, takový tady nikdy nebyl. Talich je zaprvé těžko ovlivnitelný a za druhé: až dosud se ho všichni ve filharmonii báli nebo skoro báli. Takže kdybych měl takový papír, budu na něj pyšný.“
Ale oni mi samozřejmě nic takového nedali. Dali mi výpověď.
Já potom procházel různými jinými útvary v Čechách. S Talichem jsem spolupracoval pořád, víceméně soukromě. Psali jsme si dopisy, chodili spolu na návštěvy, na procházky v Berouně. Bylo to pak už jenom velmi, velmi osobní, velmi důvěrné. Talich stárnul, a ne že by ztrácel vědomí nebo pocit sounáležitosti se světem, ale přece jen byl už nemocný. Někdy mě překvapil věcmi, které mně připadaly velice typické.
Když už nemohl a ani nechtěl dirigovat, jednou jsem k němu přijel a on měl na pianinu partituru Novosvětské. A já říkám: „Pane profesore, vy tady máte na pultě Novosvětskou symfonii?“ A on říkal: „No, já ji studuju.“ – „Ale kolikrát v životě už jste ji přece dělal?“ – „To já nevím, ale přišel jsem na to, že kdybych teď ještě mohl dirigovat, že bych to dělal všecko jinak. Víte? Úplně prostě, jednoduše, zbavil bych to všech nánosů mého romantického mládí, hledání a výbušnosti. Udělal bych to úplně klasicky. A to mě strašně zajímá. Tak proto to studuju.“
A já si říkal: člověk, který ví, že už nikdy nebude dirigovat, že už před sebou má jenom krátký čas života a má před sebou symfonii, kterou tak důvěrně zná a tak často se jí zabýval, a přesto ji znovu studuje! S takovým pocitem, že musí znovu přijít k podstatě hudby a najít tam něco prostého, něco základního. Něco, co mu do té doby jakoby unikalo.
A pak tam byly ovšem ještě osobní věci, chodili jsme spolu na procházky, samozřejmě jsme spolu pili víno, no a nakonec…
JANA VAŠATOVÁ:
Jaké víno? Bílé? Červené?
IVAN MEDEK:
Většinou bílé. Talich měl takovou jednoduchou teorii, že v létě se pije bílé víno a v zimě červené. Protože v létě se pije to studenější. On vždycky dostal nějaké víno ze Slovenska, rozuměl tomu a věděl, co to je pít dobré víno.
Skončilo to tak, že upadl v Berouně, zlomil si nohu v krčku, ale zároveň dostal zápal plic, takže ho nemohli dost dobře položit. Musel sedět, aby byl ten zápal plic léčitelný. Noha mu samozřejmě srostla v té podivné, takové sedící poloze, takže zbytek života strávil v křesle. Už přestával mluvit, jenom se koukal. Ale já tam přesto jezdil a vždycky jsem viděl, že on pozoruje svět kolem sebe, i když to vypadá, jako když se na ten svět dívá z dálky… Ale asi to tak bylo, víte. No a pak umřel.
JANA VAŠATOVÁ:
A celou dobu vnímal?
IVAN MEDEK:
Já myslím, že ano. I když samozřejmě na tohle se názory i lékařů velice různí. Jednou jsem o tom mluvil s vynikajícím lékařem, který říkal:
„Nikdy před člověkem, který třeba nemluví a jenom pozoruje, jenom se dívá, nikdy před ním nemluv, jako kdyby byl hlupák nebo jako kdyby tě neslyšel. Protože to nikdo z nás neví. Nikdo nevíme, kolik z toho, co říkáme, ten nemocný člověk vnímá, jak to vnímá a co to v něm dělá. Jestli ho to trápí, ponižuje, nebo jestli z toho má radost. Protože to může jenom těžko vyjádřit, ta skleróza už je silná, vyjadřovací schopnost velmi omezená nebo skoro nulová. Ale to ještě neznamená, že oči jsou mrtvé a že mysl je úplně pryč, vzdálená. Vzdaluje se pomalu, až do toho okamžiku, kdy se odevzdá…“
(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy
