Výročí, které je dobré připomenout

Tehdy, před pětapadesáti lety, od 12. do 31. října 1958, se konal v Brně Mezinárodní festival Leoše Janáčka. V rozmezí tří týdnů zde bylo (s výjimkou několika nejdrobnějších skladeb) provedeno kompletní mistrovo dílo symfonické, komorní, písňové a zejména operní. V rámci festivalu byla v tehdejším Janáčkově (dnes Mahenově) divadle poprvé jevištně provedena jeho čtvrtá opera Osud, o níž se do té doby tvrdilo, že je jevištně nerealizovatelná.V rámci festivalu se ve dnech 19.–26. října konal mezinárodní muzikologický kongres věnovaný dílu Leoše Janáčka, jehož se zúčastnilo 67 delegátů z Československa a 68 delegátů ze zahraničí. Pořadatelé tehdy využili faktu, že v blízkém termínu se konal ve Varšavě prestižní festival Varšavský podzim, který se díky větší pružnosti polské kulturní politiky v té době těšil značné pozornosti hudebního světa západní Evropy, a řada hostí spojila svou návštěvu Varšavy s Brnem. Mezi hosty této konference figurovali tehdy jak přední janáčkovští badatelé z východní Evropy, především z NDR a SSSR, ale také významní janáčkovští badatelé z Evropy západní (Spolková republika Německo, Rakousko, Velká Británie a další země). Kongresu se zúčastnili delegáti z osmnácti států. Na kongresu zaznělo celkem 60 referátů a diskusních příspěvků, svůj příspěvek přednesl rovněž ředitel Komické opery z Berlína Walter Felsenstein, jenž v té době slavil celosvětové úspěchy svou průkopnickou inscenací Příhod lišky Bystroušky (Das schlaue Füchslein), kterou uvedl pod taktovkou Václava Neumanna s Rudolfem Asmusem v roli Revírníka.

Festival byl slavnostně zahájen v neděli 12. října slavnostním otevřením Památníku Leoše Janáčka. Téhož dne večer se v tehdejším Janáčkově divadle hrála Její pastorkyňa. Jednalo se o představení, které mělo svou premiéru v červenci 1952 a vešlo do historie jako jedna z nejvýznamnějších inscenací této opery na brněnské scéně. Dirigentem představení byl jako u téměř všech oper František Jílek, režisérem Oskar Linhart a výtvarníkem Miloš Tomek. Ozdobou inscenace byly především pěvecké i herecké výkony představitelů ústředního kvarteta – Libuše Domanínské, Marie Steinerové, Antonína Jurečky a Jaroslava Ulrycha. V tomto složení včetně Libuše Domanínské, jež v té době už byla členkou opery Národního divadla, se představili i festivalovému publiku.Poté, prakticky denně od úterý 14. října, kdy byly pod taktovkou Jiřího Pinkase uvedeny Lašské tance a Janáčkova operní prvotina Šárka, pokračoval nabitý program. Ze symfonických večerů si připomeňme alespoň koncert ze dne 25. října, na němž byla provedena Balada blanická, Taras Bulba a Glagolská mše. Protože jeden z nejvýznamnějších iniciátorů festivalu, Janáčkův žák a znamenitý interpret jeho díla Břetislav Bakala nečekaně 30. dubna 1958 zesnul, nahradil jej jeho nástupce v šéfovské funkci brněnské filharmonie, další vynikající znalec Janáčkovy tvorby Jaroslav Vogel. Připomeňme si dále komorní koncert, na kterém zazněly v interpretaci Vlachova kvarteta obě Janáčkovy skladby. S mimořádným úspěchem se setkaly Janáčkovy sbory v interpretaci tehdejších reprezentativních sborových těles – Moravana, Pěveckého sdružení moravských učitelů a Vachova sboru moravských učitelek pod taktovkou Josefa Veselky, Jana Šoupala a Zbyňka Mrkose.

Věnujme svou pozornost ale především tvorbě operní. 16. října proběhlo představení Příhod lišky Bystroušky, v němž kritika vyzvedla především výkony Cecílie Strádalové a Jadwigy Wysoczanské v rolích Bystroušky a Zlatohřbítka, Zdeňka Kroupu v roli Revírníka a nezapomenutelného Vlastimila Šímu v roli Harašty.V sobotu 18. října se u příležitosti zahájení mezinárodního muzikologického kongresu konala v Uměleckoprůmyslovém muzeu  vernisáž výstavy Leoš Janáček na světových scénách a další den byli účastníci festivalu svědky jednoho z vrcholů festivalu – Jílkovy, Wasserbauerovy a Trösterovy inscenace Janáčkova operního epilogu Z mrtvého domu. Kritika jednomyslně vyzvedla mimořádné kvality Jílkova hudebného nastudování stejně jako jedinečnou Wasserbauerovu a Trösterovu režijní a výtvarnou koncepci. Nejpregnantněji to vyjádřil recenzent František Hrabal: „Režisér použil v inscenaci minimálních dekoračních prostředků, tím intenzivněji se však soustředil na detailní práci s hercem a se sborem.“ V další části své recenze vysoce oceňuje, že režisér a výtvarník s velkou dávkou jevištní invence a fantazie využívají technických možností divadla, především v práci se světlem. Recenzent bratislavské Pravdy z 1. listopadu 1958 Marián Podlachovský nazývá toto představení „zlatým klincom festivalu“. Všichni recenzenti se shodují v názoru nejlépe vyjádřeném v kritice v Hudebních rozhledech, že režisér vedl herce k výkonům přímo překvapivým. Vysoce byly rovněž hodnoceny pěvecké a herecké výkony sólistů i v těch nejmenších rolích. Za všechny jmenujme alespoň skvělého Vladimíra Bauera v roli Šiškova, Hrubešova Gorjančikova, Ulrychova Skuratova, Jurečkova Filku Morozova. Halířova Placmajora a Malého vězně Františka Kunce. Za nejsilnější zážitek festivalu označil toto představení Walter Felsenstein.V představení Věci Makropulos kritika nejvýše hodnotila Jílkovo hudební nastudování a výkony hostující Marie Podvalové v roli Emilie Marty, Jurečkova Alberta Gregora, Halířova doktora Kolenatého a solicitátora Vítka v podání Zdeňka Souška. Velkou pozornost rovněž vzbudilo Voglovo nastudování Káti Kabanové, který dílo pojal jako „lyrické drama a vypracoval zejména orchestrální složku s udivující jemností a plastičností“. Ze sólistů zaujala především Kveta Belanová v roli Káti, hostující Beno Blachut v postavě Borise a sugestivní Kabanicha Jarmily Palivcové. V průběhu festivalu byla provedena pod taktovkou Františka Jílka i starší inscenace Výletů páně Broučkových a v provedení posluchačů JAMU zazněla pod taktovkou Zdeňka Mácala i Janáčkova v pořadí druhá opera Počátek románu.

V pátek 25. října se zvedla opona nad dlouho očekávanou světovou premiérou Osudu. Z dnešního pohledu je zajímavé, jak dílo, které, i když nepatří k základnímu janáčkovskému repertoáru, je dnes poměrně často uváděno, bylo přijímáno s určitými rozpaky. Jeden z recenzentů (nepodařilo se mi zjistit, kdo text psal a kde byl zveřejněn) píše: „Představení Osudu ukázalo, že jde o operu ve svém celku nesouměřitelnou s vrcholnými díly, ale přece hudební složkou velmi pozoruhodnou a ve vhodné scénické úpravě ještě šťastnější, než bylo Noskovo, i divadelně životnou.“Většina recenzí Noskovu úpravu přijala kladně stejně jako hudební  nastudování Františka Jílka a režijní pojetí mladého Václava Věžníka, pro nějž  byl Osud jeho šestou inscenací v Janáčkově opeře. A budoucí skvělý tvůrce přemnohých vynikajících (nejen janáčkovských) inscenací, režisér známý svou důkladnou znalostí partitury, svým mimořádně pečlivým přístupem k sepjetí pěvecké a herecké složky role a detailním propracováním hereckého výrazu, v této inscenaci velmi výrazně prokázal své tvůrčí schopnosti a. odvahu. V hlavních rolích při světové premiéře účinkovali Jan Hlavsa (skladatel Živný), Jindra Pokorná (Míla), Jarmila Palivcová (matka) a Zdeněk Soušek (dr. Suda). Den po brněnské premiéře byl Osud uveden v německé verzi v opeře ve Stuttgartu.

Závěrečný koncert se konal v neděli 30. října a zazněly na něm Janáčkovy skladby Amarus, Suita op. 3 a Sinfonietta.

Šlo o akci po všech stránkách opravdu velkolepou, jež značně napomohla popularizaci Janáčkova díla. Uvědomme si, že festival se rodil ve velice skrovných podmínkách. Tehdy neexistovaly žádné velké přípravné štáby. Hlavními organizátory byly Státní divadlo, Státní filharmonie, Moravské zemské muzeum, JAMU a katedra hudební vědy Masarykovy university. Na ní tehdy působil jeden profesor, jeden docent a tři asistenti. Počet posluchačů, kteří studovali vesměs dva obory, stěží přesáhl dvě desítky. Srovnejme s tím dnešní početní stavy. Rovněž informační možnosti byly tehdy jak z důvodů tehdejších technologií, tak především z důvodů politické izolovanosti značně nižší než dnes.

Zajímavou myšlenku tehdy vyslovil hudební publicista a kritik Ivan Vojtěch. V Literárních novinách ze dne 8. listopadu 1958 navrhoval, aby vedle Pražského jara byl v Brně pravidelně pořádán další  festival: „Vybudujte zde nový festival soudobé hudby, jenž by na podzim doplnil Pražské jaro.“

Patrně nejvýraznější uměleckou osobností festivalu se stal šéf Janáčkovy opery František Jílek, jenž zcela jasně prokázal svou dokonalou znalost Janáčkova díla a svou svébytnou interpretaci Janáčkova odkazu. Letos jsme vzpomněli dvojího výročí tohoto mimořádného umělce – sté výročí narození a dvacáté výročí úmrtí. Je dobře, že Janáčkova opera připomenula svého dlouholetého šéfa výstavou ve foyer Janáčkova divadla, velmi pečlivě (jako konec konců vždy) připravenou výtečnou nástupkyní dlouholeté strážkyně paměti brněnského divadla Evženie Dufkové, Jitkou Novákovou.

Škoda, že při zahájení této výstavy, jež proběhlo po premiéře Bludného Holanďana dne 27. září, nepožádalo vedení Janáčkovy opery o stručné fundované úvodní slovo některého z brněnských muzikologů či nedalo příležitost, aby význam Jílkovy osobnosti připomenul někdo z jeho dlouholetých spolupracovníků, například profesor Václav Věžník nebo Richard Novák.

Co můžeme dnes akci, která se konala před pětapadesáti léty, opravdu upřímně závidět, je velká pozornost, které se jí dostalo v médiích. Nejenže byly všude publikovány odborně fundované věcné recenze divadelních představení i koncertů, denní tisk dokonce přinášel pravidelné zprávy o janáčkovské konferenci. V Rovnosti ze dne 26. října 1958 například informoval Jiří Fukač velmi podrobně o průběhu diskuse a názorech jejích účastníků.Dnes je zázrak, když se o divadelním představení či koncertu objeví krátká zmínka. Ve městě, ve kterém působí JAMU a silně obsazená muzikologická katedra, kde dokonce muzikolog je rektorem Masarykovy univerzity, píší operní recenze redaktoři, jejichž novinářské kvality jsou namnoze vysoké, ale v žádném případě nejsou hudebními či divadelními odborníky. A vím, že i své příspěvky musí často velmi těžce obhajovat.

Když jsem se na příčiny tohoto stavu tázal v květnu 2012 po premiéře Elektry Richarda Strausse, tedy díla, jež rozhodně není běžnou repertoárovou operou, dostalo se mi z ústřední redakce MF Dnes následující odpovědi: „…samostatné kulturní redakce v regionech byly z ekonomických důvodů zrušeny… Každé téma, ať je z jakéhokoli oboru, musí být hlavně zajímavé a důležité pro naše čtenáře, jejich život. To je to kritérium, podle kterého vybíráme, o čem budeme, či nebudeme psát… MF Dnes nemůže plnit roli odborného periodika pro jakýkoli obor. Naší snahou je informovat o klíčovém dění a dávat ho do důležitých souvislostí.“

Mám za to, že si tehdy mohli ve vedení redakce ušetřit práci se složitým formulováním odpovědi a použít krátké věty: K lidu blíž, s lidem níž! Je to smutné, ale bylo by to naprosto pravdivé.

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně