Výročí: Sergej Prokofjev jako operní a baletní skladatel

Sergej Prokofjev studoval na petrohradské konzervatoři, ale nejcennější podněty pro vlastní tvorbu čerpal z Večerů soudobé hudby v Petrohradě a ze samostatného studia a poznávání světové i domácí hudby. Byl oslňujícím klavírním virtuosem a v mládí dával přednost klavírním skladbám. Po revoluci v roce 1917 opustil Rusko a koncertoval v USA, v Anglii a jinde, delší dobu pobýval v Německu a pak hlavně ve Francii. Po několika krátkých návštěvách Sovětského svazu se v roce 1936 vrátil do vlasti definitivně. Vrátil se v době nejhrůznějších komunistických represí a největšího omezování tvůrčí svobody umělců. Protože však zásadně neodmítal oficiálně prosazovanou metodu socialistického realismu, domácí propaganda ho přivítala jako ztraceného syna a politický útlak se ho zprvu nedotkl. V roce 1948 však byl spolu s dalšími umělci obviněn z formalistických tendencí a nešetrné kritiky jen zhoršovaly Prokofjevovo chatrné zdraví. Zemřel ve stejný den jako sovětský diktátor J. V. Stalin. Smrt slavného skladatele tak zůstala zcela ve stínu Stalinova úmrtí. Po tři dny, kdy probíhalo oplakávání Stalina, nemohlo být skladatelovo mrtvé tělo ani vyneseno z jeho bytu nedaleko Rudého náměstí. Nejdůležitější sovětský muzikologický časopis informoval o Prokofjevově smrti v krátké zprávě na straně 116; prvních 115 stran bylo věnováno Stalinovi.

Ve své autobiografii rozlišoval Prokofjev pět linií vlastní tvorby. Jsou to linie klasická, novátorská, lyrická, groteskní a toccatová nazývaná též motorická. „Prokofjev je spolutvůrcem moderního klavírního stylu nejvyšší technické náročnosti vedle Bartóka, Stravinského a Ravela. Náleží k nejlepším melodikům všech dob a skloubením zmíněných složek a stránek své hudby popsaných v jeho ,liniích‘ prokázal naprostou původnost vlastního osobitého stylu,“ napsal o něm Miloš Schnierer v publikaci Hudba 20. století.

Podle Harolda C. Schonberga (Životy velkých skladatelů) patří mezi kvality Prokofjevovy hudby, kterými se jako silná osobnost odlišoval od ostatních, „bryskní energie, lesk, sebedůvěra a enormní kult fyzické síly.“ Prokofjev nebyl podle Schonberga „skladatelem velkých hloubek, ale jeho bystrá, dravá, jasná, vypointovaná hudba má v sobě obrovskou schopnost posílit a osvěžit ducha. Dokázal vymyslet krásné melodie, když chtěl. Melodie ovšem není ústředním bodem Prokofjevovy hudby. Prokofjev reprezentoval ostrý, zuřivý, nevybíravý útok na romantické hudební konvence. Pokud se s odstupem času jeho hudba nejeví dnes tak revoluční, jak se mnohým lidem zdálo, podržela si přesto svoji sílu a muskulární kvalitu a přežila většinu své doby.“

Prokofjev je autorem sedmi symfonií, řady orchestrálních svit z vlastních oper a baletů, filmové hudby (mimo jiné k filmům Sergeje Ejzenštejna Alexandr Něvský a Ivan Hrozný), pěti klavírních koncertů, dvou houslových koncertů, Symfonie-koncertu pro violoncello a orchestr, vokálních děl a písní, devíti klavírních sonát, komorních děl a mnoha dalších.

Balety Sergeje Prokofjeva

Hudbě k baletům se Prokofjev začal věnovat, když se seznámil se Sergejem Ďagilevem. První balet Ala a Lollij (1914) však Ďagilev odmítl, takže Prokofjev z něj vytvořil Skytskou svitu, na kterou se někdy také tančí. Balet Šašek z roku 1915 se už Ďagilevovi líbil, premiéry se ale dočkal až v roce 1921 v Paříži v provedení Ballets Russes. Za skladatelova evropského pobytu vznikly dále balety Hrazda (1924), Ocelový krok (1927), Marnotratný syn (1929) a Na Dněpru (1932). Po návratu do vlasti vznikly tři slavné celovečerní balety Romeo a Julie, Popelka a Kamenný kvítek.

Balet Romeo a Julie podle tragédie Williama Shakespeara složil Prokofjev v roce 1935, ale Velké divadlo v Moskvě shledalo hudbu jako netaneční. Pro koncertní síně Prokofjev vytvořil dvě svity, každou o sedmi částech. Premiéru baletu uvedlo 30. prosince 1938 Zemské divadlo v Brně v choreografii Iva Váni Psoty. Sovětská premiéra se nakonec uskutečnila až 11. ledna 1940 v Kirovově divadle v Leningradě, a to s úpravami partitury. Dnes je toto dílo pevnou součástí repertoáru baletních scén na celém světě a mezi diváky je velmi oblíbené nejen díky slavnému námětu tragické lásky veronských milenců ze znepřátelených rodů, ale také díky Prokofjevově nádherné hudbě.

Popelka podle známého pohádkového příběhu měla premiéru ve Velkém divadle v Moskvě 21. listopadu 1945; i ona se těší značné oblibě jak u diváků, tak u choreografů. V jejich stínu stojí Kamenný kvítek, inspirovaný Bažovovými Uralskými pohádkami. Poslední dokončené Prokofjevovo jevištní dílo vznikalo v letech 1948–1951 a premiéru mělo až téměř rok po skladatelově smrti, 12. února 1954 ve Velkém divadle v Moskvě.