Výtečná Káťa Kabanová v německém Meiningenu

Südthüringisches Staatstheater v německém Meiningenu sáhl v dramaturgii své letošní operní sezony k titulu, u nějž řada šéfů tuzemských souborů (zvláště oblastních divadel) váhá. Byť je to titul známý a jeho autor světově proslulý – Leoš Janáček a jeho Káťa Kabanová. V Meiningenu jej uvedli v premiéře 19. října 2014 v češtině, v režii intendanta Ansgara Haaga a v hudebním nastudování generálního hudebního ředitele Philippe Bacha. A odvážná dramaturgie, v Německu zvlášť, se vyplatila. Inscenace měla velký ohlas a následující představení si na nezájem diváků rozhodně stěžovat nemohla. Repríza 15. ledna letošního roku, kterou jsem navštívila, byla téměř vyprodaná a inscenace sklidila u publika bouřlivý aplaus. Káťa Kabanová na meiningenské scéně vítězí. Není divu. Je mimořádná. Hudebně na velmi vysoké úrovni a s výbornými pěveckými výkony a výtečným herectvím vycházejícím z hlubokého pochopení rolí. A unikátní je tato Káťa po stránce režijní a inscenační. Snoubí se v ní tradice s moderním originálním přístupem, vše zasazeno v působivém výtvarném rámci. Celek se vyznačuje jakousi poetickou syrovostí, na niž není naše publikum zvyklé, která nás ale zasahuje od prvního momentu. Stejně jako přesvědčivě provedená Janáčkova hudba.Meininger Hofkapelle je výborný orchestr a s melodikou Leoše Janáčka neměl nejmenší problém. Mladý dirigent Phillippe Bach vedl hudebníky s plným pochopením Janáčkovy partitury. Při pečlivém vypracování dynamických odstínů je jeho hudební nastudování překvapivě jemné, neburácí zbytečně, o to více vynikají lyrické momenty a poetika. A stejné pochopení pro Leoše Janáčka a dílo samo prokázal ve své režii Ansgar Haag. Děj nepřesouvá v čase, nemění jeho místo, přesto je tato tedy klasická režie překvapivě netradiční a až nečekaně provokativní. Objevná a inspirující. Zbavuje Káťu povrchního sentimentu a tím více jde do hloubky, odkrývá bez nadsázky hlubiny lidské duše. Haag totiž zcela mimořádným způsobem vede pěvce k přirozenému, pravdivému herectví, které pramení z hlubokého pochopení role. Žádné teatrální pózy. Přesně volená gesta, dokonalý výraz, mimika, pečlivě vypracované dramatické scény. Vše koncipováno tak, aby podporovalo zpěv a hudbu. Dociluje tím mimořádně působivého hudebního divadla, aniž by odváděl pozornost od zpěvu a hudby. Předkládá publiku pravdivý, strhující příběh. S tímto divadlem se ztotožníte během několika okamžiků. Publikum je svědkem výtečně vypracovaných režijních scén, překvapivých i snad šokujících, ale jedinečně ilustrujících atmosféru, která dílu vládne.Vše podporuje unikátní scénické řešení Dietera Richtera. Celé první i druhé dějství je situováno do suterénu domu Kabanových, koupelny a prádelny. Nejde ale o očekávané sídlo, Kabanovi bydlí v přestavěné církevní stavbě. Má zbytky nezbytné štukové výzdoby, půlkruhový půdorys s několika dveřmi, elipsou těsně u stropu, kudy probleskuje světlo, s velkými vraty, za nimiž šumí rákosí a šplouchají poklidné hladiny Volhy, aby se v dálce spojily s nebesy. Těžko bychom vytvořili lepší symbol vězení. Paprsky deroucí se dovnitř, Volha mizící v dálce jako plané přísliby. Působivé nasvícení scény tento moment jen umocňuje.V tomto prostoru Kabanicha před zraky Káti i Varvary myje Tichona ve vaně, než jej vypraví na cestu, sem přichází Dikoj a zde se Boris svěřuje Kudrjášovi se svojí láskou ke Kátě. Zde Káťa svěřuje Varvaře své trápení, zde zpívá svoji píseň o touze po volnosti, když zpoza otevřených vrat pronikají jitřní sluneční paprsky. Zde se svíjí ve svém slabošství Tichon, neschopný se vymanit z matčina područí. Výborně volené kostýmy Kerstin Jacobssen charakterizující zcela přirozeně charaktery postav, zdařile podtrhují kontrast mezi syrovostí prostředí a lidmi, kteří v něm musejí žít. Koncepce scény třetího dějství je v našich poměrech zcela nevídaná. Meiningenští diváci již při otevření opony scéně třetího dějství zcela spontánně aplaudovali. Před jejich zraky se totiž otevírá pohled na Volhu rámovaný klášterními zdmi s nezbytnou freskou, voda Volhy je skutečná stejně jako déšť, který se snáší z výšin a bubnuje do pravé hladiny vytvořené díky moderní technice meiningenského divadla. Rákosí se vlní, nebe ztěžklo temnými mraky. A zde tragédie vrcholí, Káťa zdrcená bouří a výčitkami svědomí, odmítnutá Borisem, končí svůj život v hlubinách řeky. Vkročí do jejích vod, zvolna se noří do Volhy a před zraky diváků se v jejích hlubinách zcela ztrácí.Sopranistka Camila Ribero-Souza tak měla před sebou nejen náročný pěvecký, ale i herecký výkon. A byla vynikající Káťou po všech stránkách. Její krásný sametový soprán zněl plně v celém rozsahu s výbornými pianissimy. Potěšující je, že její češtině bylo dobře rozumět. Meiningenští měli šťastnou ruku i v obsazování dalších rolí. Borise, Kátina milence, zde výtečně ztvárňuje talentovaný slovenský tenorista známý našemu publiku z brněnské scény, Ondrej Šaling. Má krásný hlas, rovněž znělý v celém rozsahu, jeho projev je zcela přirozený a po pěvecké stránce si s Borisem poradil bravurně včetně zářivého vysokého cé. Má rovněž výbornou artikulaci, kterou ocení samozřejmě především čeští posluchači. A velmi přesvědčivý je i po herecké stránce, lehkomyslného Borise, který neunese tíhu odpovědnosti, zahrál zcela přirozeně, přičemž jsme od počátku mohli sledovat onen spodní tón vražedné Borisovy nezodpovědnosti. S Camilou Ribero-Souzou byli na jevišti skvělými partnery.Tichona, kterému režie předepsala vskutku netradiční scény a kladla na něj nečekaně vysoké herecké nároky v dramatických scénách i ve scénách s Kabanichou a Káťou, ztvárnil strhujícím způsobem i pěvecky zcela jistý Hans-Georg Priese.Dikoje zpívá v Meiningenu s velkým úspěchem český basista Luděk Vele, na repríze 15. ledna však alternoval Mario Klein z Regensburgu a své postavě nezůstal nic dlužen. Výrazně na sebe na scéně upozornila jako Varvara Carolina Krogius znělým hlasem a sympatickým hereckým projevem stejně jako Stan Meus v roli Kudrjáše.Kabanicha Anny Marie Dur byla po výrazové stránce výborná. Pěvkyně disponuje krásným hlasem znělým především ve vysokých polohách, nedokázala si však dobře poradit s češtinou. Přitom pěvci v menších rolích si dávali na správné výslovnosti zjevně záležet a celkově je po jazykové stránce inscenace velmi pečlivě připravena.

Meiningenská Káťa je představení, které diváky hluboce zasáhne, které se dotýká jejich srdcí, jde až na dřeň. Které má co říci. A ke kterému se rádi vrátíte. Pro jeho drama, křehké kouzlo, pro poezii i závěrečnou katarzi. Pro jeho čistotu. Tak jak čistá, průzračná je hudba Janáčkova, tak stylově čistá je tato inscenace. Bouřlivé ovace a hlasité volání bravo, které Káťa Kabanová v Meiningenu sklidila, jsou toho nejlepším důkazem. A jen dovětek – po skončení představení zůstává scéna otevřená, opona neklesá. Potlesk dozní, umělci odcházejí, ale publikum zůstává. Dívá se na otevřenou scénu a nechává na sebe ještě působit atmosféru, představení zvolna doznívá. Ansgar Haag dobře předvídal reakce publika. Lidem se nechce odcházet. A získávají tak ještě bonus navíc – mohou sledovat, jak technici scénu rozebírají kus po kuse, vypouštějí vodu z jeviště a jak mizí divadelní iluze. Mnozí z diváků si nenechali tento moment ujít. Až poté odcházejí. Proto, aby mohli přijít znovu. Káťa Kabanová je v Meiningenu pojmem.

Návštěvníci z Čech mají příležitost vypravit se do Meiningenu v neděli 12. dubna na odpolední představení, které začíná v 15 hodin.

Hodnocení autorky recenze: 85 %

Leoš Janáček:
Katja Kabanova
(Káťa Kabanová)
Hudební nastudování a dirigent: Philippe Bach
Režie: Ansgar Haag
Scéna: Dieter Richter
Kostýmy: Kerstin Jacobssen
Sbormistr: Sierd Quarré
Dramaturgie: Diane Ackermann            
Meininger Hofkapelle 
Chor des Meininger Theaters
Premiéra 19. října 2014 Grosses Haus Südthüringisches Staatstheater Meiningen
(psáno z reprízy 15. 1. 2015)

Savjol Prokofjevitsch Dikoj – Mario Klein
Boris Grigorjevitsch – Ondrej Šaling
Marfa Ignatjevna Kabanova – Anna Maria Dur
Tichon Ivanytsch Kabanov – Hans-Georg Priese
Katerina – Camila Ribero-Souza            
Vanja Kudrjasch – Stan Meus
Vavara – Carolina Krogius
Kuligin – Mikko Järviluoto
Glascha – Dana Hinz
Fekluscha – Christiane Schröter
Eine Frau aus dem Volk – Sylvia Hofmann

www.das-meininger-theater.de 

Foto ed .de