Výzkumný projekt HAMU: Prostor v prostoru

Kreativní zvuková projekce má v naší historii mezinárodně oceněného „předskokana“ Rudolfa Růžičku se skladbou Gurges (1968). Kompozice tehdy využila novinky – kvadrofonie k cirkulaci zvuku kolem publika, což bylo velmi novátorské. Později vývoj nebo šíření inovativních technologií a softwaru pro hudební praxi tímto směrem v Čechách poněkud ustrnul.

Zvláštní pojem „akusmatik“ (z řečtiny) je spjat s Pythagorovou praxí poslechu, kdy se údajně skrýval za zástěnou, aby se žáci lépe soustředili na samotný hlas, jeho obsah a přednes. K této praxi odkázal zakladatel tzv. konkrétní hudby v 50. letech Pierre Schaeffer (GRM – Groupe de Recherches Musicales), který zdůraznil potřebu soustředit se na kvalitu zvuku samotného, odděleného od vizuální kontroly zvukového zdroje. Zákonitě tento podnět vzešel mj. z rozhlasového prostředí. S vývojem technologií se přidalo rozvíjení prostorovosti zvuku rozmístěním osmi, šestnácti a více nejprve pevných, později i částečně pohyblivých reproduktorů (ať už nakloněním, natočením, nebo na delším rameni, podobně jako u kamer) v poslechovém sále, a to nejen v jedné horizontální rovině, ale později ve více např. i ve tvaru polokoule, jako je tomu u projektu HAMU. První všeobecně známé užití akusmonia v roce 1974 bylo právě v GRM. Tzv. „kino pro ucho“ se rozvíjelo i v dalších zemích – především v Británii (např. Jonty Harrison a jeho BEAST – Birminghamské zvukové divadlo), Kanadě (např. Francis Dhomont) a v Belgii, v níž Annette Vande Gorne (1946) založila uznávaný festival akusmatiky “L‘espace du son“ (tj. Prostor zvuku, v r. 1984). Pro zajímavost – Annette je opakovanou účastnicí mezinárodní soutěže zvukové tvorby Musica nova, pořádané v Praze, stejně jako žáci Jontyho Harrisona nebo Francise Dhomonta. Tento směr je ostatně v Čechách poměrně populární. V současné době technologie i rozvoj softwaru umožňuje modelovat prostorovou projekci zvuku v reálném čase. Řeší zčásti i problém relativně rovnocenné zvukové projekce pro rozsazené publikum, právě tak jako projekt HAMU.

Skladatelé Slavomír Hořínka, Michal Rataj a Jan Trojan se hlásí spíše k tzv. post-akusmatické praxi, tj. k rozšíření konceptu modelované projekce zvuku zejména o opětovné začlenění živého interpreta do zvukového procesu, díky softwaru ovšem více propojeného do zvukového dění v tzv. live electronics, často s možností částečné improvizace.

Předností mobilního akusmonia HAMU má být podle autorů „snadná přenositelnost“, „stabilní ovládací systém“, „vysoká kvalita zvuku“, „jednoduše nastavitelný zvukový interface.“ (in: Zvukoprostor-Prostorozvuk, s. 198). Řekněme, že v případě „mobilního akusmonia“ je předností ona „snadná přenositelnost“ a testování (využitelnost) v různých prostorách. Vše ostatní by bylo i předností, pokud bychom měli takto stabilně vybavený sál, o který usilujeme už více než třicet let (myslím tím sebe a kolegy, kterým je zvuková tvorba blízká). Odpadla by dlouhá, takřka celodenní příprava instalace např. právě i v Anežském klášteře. Doufejme, že se ho dočkáme v projektu tzv. „Vltavské filharmonie“.

Název koncertu „Prostor v prostoru“ odkazuje k situaci, v níž je zvuk modelován jak kopulovitě instalovanými reproduktory a pohybem zvuku v jejich konfiguraci, tak přirozeným prostorem Anežského kláštera. Zřejmě odkazuje i k tomu, že „prostorový“ aspekt by měl být už zakomponován do samotné skladby, jako je tomu v klasické hudbě pomocí orchestrace a dynamiky.

Posluchači byli rozsazeni do kruhu kolem interpretů s reproduktory za zády, nad sebou i z centra. Interpreti nezůstali skryti po vzoru akusmatiky, ale někteří se v kruzích pohybovali po prostoru (zpěvák, pozounista). Jestliže není akusmatická instalace realizována v suché akustice, posluchač nemá de facto šanci rozlišit odkud kam se zvuk pohybuje. Kvalita zvukových nuancí vynikne dobře při zvucích spíše tichých a vrstvených. K takovým patřily Murmurings (2020). Autor Slavomír Hořínka se snažil zvukomalebně vystihnout všechny možné odstíny pojmu (šepotání, bzučení „hmyzu“, klokotání „vody“, mumlání…) s emočními odstíny uvolnění i zneklidnění. Bajan (Roman Zabelov) vstupoval v různých, většinou krátkých, výrazově rozmanitých gestech. Nástroj je pro své rozličné zajímavé zvukové možnosti často v tomto typu hudby využíván.

Premiérovaná skladba Michala Rataje pro violoncello sólo (Tomáš Jamník) a live electronics odkazuje svým názvem Cellacusmata k nástroji a akusmatické praxi. Jak píše autor, mezi sólistou a elektronikou je vztah napětí i propojenosti, které symbolicky představuje vztah mezi individualitou (sólista) a jeho prostředím (LE). Nástroj je v reálném čase potencován, zvukově obohacován, elektronika někdy zrcadlí, někdy komunikuje, jindy spíš neladí. Tomáš Jamník (*1985) je všestranným umělcem se zájmy překračujícími interpretační praxi, věnuje se vzdělávání, ještě před hygienickými restrikcemi v r. 2020 šířil i u nás tzv. domácí koncerty apod. Jeho repertoár je široký – od barokní tvorby po současnost. Vyrovnal se skvěle i s koordinací a výrazovými nároky v rámci live electronics.

Třetí kompozicí večera byly Trojanovy Nepatrné zázraky (2020). Zvuková tvorba Jana Trojana inklinuje k radioartu a soundscape. Nepatrné zázraky v sobě sloučily různé dojmy – jeden posvátný, ztělesněný gregoriánským zpěvem v daném historickém prostoru skvěle znějícím (Jiří Hodina), dalším „posvátným“ v rámci každodennosti (žvatlání a prozpěvování malého dítěte). Ocenila jsem zvukovou rozmanitost a zajímavost modifikovaného pozounu (Jan Jirucha). V rámci takřka třicetileté zkušenosti s mezinárodní zvukovou tvorbou se s využitím tohoto nástroje takřka nesetkávám a přitom má zajímavé zvukové možnosti od nápodoby lidských emočních vzdechů a křiku až industriálně působící vzruchy a „poruchy“ nebo hrozivě působící nadpozemské zvuky (ostatně v ikonografii k tomu najdeme odkazy). Osobně mám trochu problém s takto divergentním zvukovým materiálem, byť tam byly velmi zajímavé momenty jejich zvukové „syntézy“.

Pro většinou mladé publikum byl koncert určitě oživující zkušeností. Z mého pohledu má tato praxe před sebou ještě poměrně značný vývoj, co se týče hladkého a významově čitelného propojení tvorby s technologiemi v kvalitě, která by byla tvůrčí a přitom přitažlivá pro širší publikum. K tomu by přispělo, kdyby hudební život v Praze byl více stylově rozmanitý a otevřený současné tvorbě.

Prostor v prostoru
Klášter sv. Anežky České
30. září 2020, 19:00

• Slavomír Hořínka: Murmurings (2020)
• Michal Rataj: Cellacusmata (2020)
• Jan Trojan: Nepatrné zázraky (2020)

Interpreti: Roman Zabelov – bajan, Slavomír Hořínka – fixed media, Tomáš Jamník – violoncello, Michal Rataj – live electronics, Jiří Hodina – gregoriánský zpěv, Jan Jirucha – pozoun, Jan Trojan akusmonium (live electronics & fixed media).