Operní panorama Heleny Havlíkové (288)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Sedmý ročník operního a hudebního festivalu Janáček Brno, který si získal mezinárodní renomé, mj. prestižní The International Opera Awards za nejlepší festival roku 2018, zahájila premiéra Janáčkovy rané opery Osud v hudebním nastudování Marka Ivanoviće a režii Roberta Carsena.
Janáček Brno 2020, Osud: Philip Sheffield (zdroj NdB)

Získat takového režiséra, k jakým dnes patří Robert Carsen, nikoli pro remake, jako tomu bylo v brněnském Národním divadle v roce 2016 v případě Káti Kabanové, ale pro původní inscenaci, a dokonce pro dílo, kterým se Carsen během své rozsáhlé kariéry dosud nikdy nezabýval, a vytvořit mu podmínky pro přípravu, svědčí o schopnostech vedení brněnského Národního divadla směřovat k metám nejvyšším skutky, nikoli pouhými proklamacemi. Bez ohledu na výsledek, který tentokrát nebyl jednoznačný – přes Carsenovu bohatou divadelní obrazotvornost a umění soustředěným a detailně promyšleným přístupem k dílům s východiskem v hudbě přesvědčit diváky o nových vrstvách inscenovaných oper tak, aby rezonovaly s našimi zkušenostmi.

Nad Osudem se vznáší „osudové“ prokletí: mnozí této opeře vyčítají slabé libreto s „ženskými verši“ Fedory Bartošové, přítelkyně Janáčkovy zemřelé dcery Olgy, v té době mladičké učitelky bez literárních zkušeností, která přičinlivě zpracovávala Janáčkovy podklady a požadavky. A považují ho za Janáčkův nevydařený raný pokus, za dílo tvůrčí nemohoucnosti, do které podle vzpomínek jeho manželky Zdenky Janáček v roce 1903 upadl po smrti jejich dcery Olgy a po odmítnutí Její pastorkyně Národním divadlem. Děj opery se přitom nijak nevymyká dobové literární produkci s více či méně přímými inspiracemi v románu Josefa Merhauta Andělská sonáta, opeře Ludvíka Vítězslava Čelanského Kamilla nebo dramatu Jaroslava Hilberta Vina, jak na ně zasvěceně poukazuje janáčkovský znalec Jiří Zahrádka. Tematické analogie lze také najít i v opeře ze stejné doby jako OsudVzdáleném zvuku Franze Schrekera o skladateli, který kvůli touze nalézt hudební motiv opustí svou lásku.

Ačkoli se Janáček s Osudem hodně natrápil a divadla začala čím dál častěji hrát jeho pozdější opery, přes přísliby několika divadel nebyl za Janáčkova života nikdy proveden. Vzniká tak otázka, nakolik by do něj skladatel, který svá díla tak často dodatečně korigoval, zasáhl.

Dnes může být jazyk libreta naopak dráždivou inspirací s atmosférou secesní dekadence přelomu století v příběhu skladatele Živného, který se zamiluje do krásné Míly. Její matka však považuje takový vztah s žebráckým umělcem za společensky nepřijatelný, i když se z něj narodilo dítě. Vlastní děj opery začíná ve chvíli, kdy se Živný a Míla už po narození syna znovu setkávají v luhačovických lázních, žijí pak společně navzdory odporu duševně nemocné matky a Živný se snaží dokončit svou autobiografickou operu. Do jeho osudu však zasáhne smrt Míly, kterou šílená matka při skoku z balkonu strhne s sebou. Když se po jedenácti letech chystá premiéra Živného opery, stále chybí poslední akt. Během zkoušky se strhne bouře, vnitřně rozervaný skladatel omdlévá, v záři blesků jakoby viděl mrtvou Mílu, zaslechl žalostné tóny jejího pláče a pochopí, že hudba posledního dějství jeho opery jest v rukou božích a zůstane tam!.

Janáček Brno 2020, Osud (zdroj NdB)

Carsen má s operami Leoše Janáčka bohaté zkušenosti a vyznal se z hlubokého obdivu k osobitosti tohoto skladatele, na kterém si cení jeho smyslu pro intenzitu hudebního dramatu. V případě Osudu vyšel z principu vzpomínkové retrospektivy. Nikoli však tak, že by změnil sled dějství a to třetí s Živného rozkrytím okolností vzniku opery předřadil ostatním s líčením dřívějších, patnáct a jedenáct let starých událostí, jak to udělal při prvním scénickém provedení Osudu v Brně v roce 1958 Václav Nosek a jak ostatně sám Janáček dlouho zamýšlel, takže by opera končila dramaticky tragickým skokem Míliny matky z balkonu, při kterém s sebou strhne i Mílu, a dětským zvoláním malého Doubka po mamince. Carsen rozdvojil titulní postavu tak, že se „starému“ Živnému během komponování opery v aule konzervatoře s koncertním křídlem na pódiu začnou vracet a zhmotňovat útržky vzpomínek, včetně jeho samého za mlada – některým jen přihlíží, jiné se snaží zapudit, jiným napomoci, jiné přesměrovat a horečně vše zapisuje do not.

K vrstvám Osudu jako opery v opeře přidal Robert Carsen ještě další, třetí, autobiografickou rovinu: Živnému dal podobu Leoše Janáčka, padesátníka s bohatou šedovlasou hřívou, který si zapisuje nápěvky mluvy a hekticky komponuje (operu Osud o skladateli Živném), který právě komponuje operu (o skladateli Lenském). A to nepoužil další, s operou také spjatý, autobiografický Janáčkův motiv inspirace k Osudu: „romantické“ luhačovické setkání s první „osudovou“ Kamilou jeho života, v tomto případě atraktivní, krásnou, mladou, ovšem vdanou Kamilou Urválkovou, které se zdál být podivínský, nicméně elegantní lázeňský host Janáček smutný a osamělý, poslala mu tři ohnivě rudé růže a vyprávěla mu milostný „román“ svého mládí se skladatelem a dirigentem Ludvíkem Vítězslavem Čelanským: Když na nátlak svých (bohatých) rodičů musela chudého bohéma opustit, Čelanský o ní napsal operu Kamilla, v níž tuto postavu pojal jako přelétavou koketu se spoustou milenců. To ovšem nyní již vážená paní fořtová Urválková vnímala ze strany Čelanského jako pomstychtivé znectění a dvorný Janáček, kterého také uhranula, chtěl svou operou čest své nové múzy očistit, jak lze dovodit z motivu rozchodu dívky s chudým milencem – skladatelem na nátlak rodičů i z parafráze jmen – Čelanský -> Lenský, Kamila Urválková -> Míla Válková. Čelanského Kamilla byla v Národním divadle v roce 1897 skutečně uvedená a patří k paradoxům historie, že to byl právě Čelanský, se kterým Janáček coby šéfem opery Městského divadla na Královských Vinohradech vyjednával o uvedení Osudu ve Vinohradském divadle. Marně nikoli však z důvodů osobní nevraživosti, protože Čelanský se prý v této Janáčkově opeře nepoznal.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments