Zápisník Jindřicha Bálka (32)
Pražské jaro nabídlo do podzimní sezony Klavírní festival Rudolfa Firkušného, a rozhodně ne bez rozmyslu. Významných klavíristů jezdí do Prahy jistě méně než významných pěvců. Klavír má skoro tak široký repertoár jako orchestry. Je to nejvšestrannější nástroj, a kdyby se tak neříkalo varhanám, je to svým způsobem nástroj královský. Jinak je to ale nástroj nejdemokratičtější, protože láká nejvíc adeptů – a dostat se opravdu na špičku je možná o to těžší.
Zatím to budou čtyři klavíristé ve čtyřech klasických programech. Nejslavnější z nich je nenápadný a noblesní Emanuel Ax v programu s Beethovenem a Brahmsem, který zahraje v neděli. 
A podobně vkusně a noblesně zatím působí celá programová sestava – i když i čtveřice koncertů by mohla mít trochu čitelnější dramaturgickou koncepci. Klavíristů slavných jmen, kteří k nám nejezdí, je v čele s Krystianem Zimermanem, pořád dost. A zajímavých mladých, jejichž jména jsme dosud neslyšeli, ještě víc. A pokud jde o české klavíristy, v druhé polovině dvacátého století dosáhli na světovou špičku pravděpodobně jen dva. Vedle Firkušného samozřejmě Ivan Moravec. Uvidíme, jestli to bude v dalších generacích jinak – nebo alespoň takto.
A pak tu je ještě jeden moment. Už jen připomenout významného českého emigranta jinak než pietně, nějakou aktuální kulturní akcí, je sympatické. Podobně jako u dirigenta Rafaela Kubelíka, se u Firkušného připomíná jen to, co odehrál doma – na začátku své dráhy a na konci, samozřejmě na Pražských jarech. A mnohem méně víme o všem tom podstatném, co bylo mezi tím… Firkušný má ale oproti Kubelíkovi tu výhodu, že o něj v Brně pečují. Až tak, že se to v Praze dobře ví a pořadatelé nového festivalu rádi využili sebraných dokumentů k malé životopisné výstavě. Každý „interpretační umělec“ se po ukončení aktivní dráhy velmi rychle vytrácí z obzoru a střídají ho mladí a ctižádostiví… A přitom je více takových, kteří by si v roce stého narození zasloužili takovou seminářově-koncertně-společenskou akci jako Firkušný vloni v Brně… 
Když bychom ovšem hledali nějaké hodně vysoké mety a vzory pro nový český klavírní festival, doporučil bych podívat se na Klavier-Festival Ruhr (webové stránky zde). Porůří, známá nejprůmyslovější část Německa, si postupně začalo pěstovat nová kulturní centra. Jedno z festivalových center je Jahrhunderthalle v Bochumi, přestavěná bývalá tovární hala. Srovnání by samozřejmě dopadlo podobně, jako když člověk každoročně listuje programem festivalu v Salcburku. Dva měsíce trvající Klavírní festival v Porůří právě v čase Pražského jara vždycky nabídne přehlídku všech důležitých klavíristů všech generací. Tak prostě doporučuji si ten program prostudovat. V pražských poměrech by se z jediného ročníku tohoto festivalu daly udělat ročníky čtyři. To se zajisté nestane, najít vlastní cestu ale nebude snadné.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto: Lisa Marie Mazzucco, archiv
