Dětství v pruské rodině
Elisabeth Schwarzkopf se narodila 9. prosince 1915 ve městě Jarocin v provincii Poznaň v Prusku, tehdejším Německu, dnes na území Polska. Jejími rodiči byli Friedrich Schwarzkopf, učitel klasických jazyků, a Elisabeth Schwarzkopf, rozená Fröhling. Oba její rodiče i všichni čtyři prarodiče byli Prusové. Neměla žádné sourozence. Elisabeth Schwarzkopf si se svou matkou byly podle pamětníků v několika ohledech velmi podobné. Měly stejnou nápadnou mezírku mezi předními zuby, stejný tvar obličeje, výraz i tutéž pevnou vůli a rozhodnost. Matka byla tou ráznější osobností v domácnosti, což v Německu bývalo obvyklé, zvláště když doktor Friedrich byl laskavý, nenáročný intelektuál, který měl rád klidný život. Svou dceru zbožňoval a postaral se, aby vyrůstala v tradičním prostředí střední třídy, kde se rodina hlásila k evangelické víře. Hudba a umění hrály důležitou roli a materiální pohodlí bylo považováno za samozřejmost, a to i během útrap první světové války a následné hospodářské krize. O otázkách kariéry Elisabeth Schwarzkopf však rozhodovala její matka. Rodina se kvůli práci Friedricha Schwarzkopfa často stěhovala.
Elisabeth se od dětství učila hrát na klavír, kytaru, violu a varhany, snad jako protiváhu k přírodovědnému zaměření reálného gymnázia. Hudbu milovala, musela si ji však provozovat sama, rodina nevlastnila ani gramofon. Její první operní zkušeností bylo školní představení Orfeus a Eurydika Christopha Willibalda Glucka v německém Magdeburgu, kde ztvárnila ve svých třinácti letech titulní roli.
Berlínská studia a hledání vlastního hlasu
V roce 1933, krátce poté, co se nacisté dostali k moci, byl Friedrich Schwarzkopf, ředitel místní školy, novými úřady propuštěn ze svého místa, protože odmítl povolit konání schůze nacistické strany ve škole. Zároveň mu bylo zakázáno přijmout jakékoli nové učitelské místo. Do jeho propuštění se předpokládalo, že sedmnáctiletá Elisabeth bude po složení maturity studovat medicínu. Jako dcera učitele, kterému bylo zakázáno vykonávat povolání, však na univerzitu nastoupit nesměla .
Při posledním rodinném stěhování, tentokrát do samotného pruského hlavního města v březnu 1933, bylo Schwarzkopf sedmnáct let. Rodina se usadila v domě číslo 8 v Opitzstrasse ve čtvrti Dahlem-Steglitz v jihozápadním Berlíně. Elisabeth nastoupila na berlínskou Královskou školu císařovny Augusty a konečně získala výhodnou možnost navštěvovat koncerty. Školní vzdělání zakončila maturitou v roce 1934 a okamžitě si podala přihlášku na berlínskou Hochschule für Musik, plným názvem Die Staatliche Akademie Hochschule für Musik in Berlin. Díky svému čistému a silnému hlasu, klavírní zdatnosti, zkušenostem s violou a varhanami, znalostem hudební teorie, přitažlivě otevřené povaze a rozhodné podpoře své matky, byla přijata do třídy německé kontraaltistky a mezzosopranistky Luly Mysz-Gmeiner.
O velikonočních prázdninách roku 1934, ještě před zahájením hudebního studia, odjela s podporou Svazu nacionálněsocialistických studentů na cyklistickou a stanovou dovolenou do Leicesteru, jejímž hlavním cílem bylo naučit se anglický jazyk. V té době začaly skupiny německých studentů cestovat do zahraničí, často do škol, jako součást „gest dobré vůle“.
Schwarzkopf měla na Hochschule für Musik zpěv jako hlavní obor a klavír jako vedlejší. Ačkoli byla vybavena vysokým hlasem, Lula Mysz-Gmeiner usoudila, že nejlepší cestou Schwarzkopf bude dráha mezzosopranistky. Naštěstí tento přístup její hlas nepoškodil. Zatímco v klavíru prospívala, s pěveckými hodinami to bylo zcela jiné. Pokud šlo o interpretaci a tvarování frází, dokázala Mysz-Gmeiner vehnat posluchačům slzy do očí. Při hodinách však slavná diva často doháněla svou žákyni k slzám zoufalství.
V roce 1935, kdy jí bylo téměř dvacet let, vstoupila na berlínské Hochschule do studentského sdružení nacistické strany. Na jeden semestr se stala führerkou, vedoucí funkcionářkou Nacionálněsocialistického německého studentského svazu, a povzbuzovala své kolegy k velkorysým příspěvkům na Winterhilfe, jednu z oblíbených a trvalých charitativních akcí strany pod záštitou Červeného kříže. Další povinností führerky bylo dohlížet na ostatní studenty, aby řádně plnili své úkoly a neříkali nic hanlivého o Hitlerovi či straně. Její matka tento krok schválila, poněvadž se domnívala, že politické klima přeje oddaným stoupencům strany. Přestože její otec osobně nesouhlasil s tím, aby se dcera zapojila, byl nucen přistoupit na rozhodnutí své manželky.
Kariéra ve stínu nacistického režimu
Schwarzkopf profesionálně debutovala 15. dubna 1938 v berlínské Deutsche Oper, tehdy nazývané Deutsches Opernhaus, jako Druhá květinová dívka z první skupiny ve Wagnerově Parsifalovi. V roce 1940 získala v Deutsches Opernhaus stálou smlouvu, jejíž podmínkou bylo, že musí vstoupit do národně socialistické strany. Otázka vztahu Elisabeth Schwarzkopf k nacistické straně byla opakovaně diskutována v médiích i odborné literatuře. Schwarzkopf nejen v prvních letech po válce, ale také v reakci na odhalení zveřejněná v 80. a 90. letech podávala rozporuplná vyjádření.
Jako slibná sólistka upoutala pozornost maďarské sopranistky Marie Ivogün, která ji učila interpretaci písňového repertoáru. Jako koncertní pěvkyně debutovala Schwarzkopf v Berlíně v roce 1942. V témže roce nastoupila na žádost rakouského dirigenta Karla Böhma do Vídeňské státní opery, kde v letech 1944 až 1950 působila jako přední koloraturní sopranistka. Mezi její role zde patřily Konstance v Mozartově Únosu ze serailu, Musetta a později Mimì v Pucciniho Bohémě a Violetta ve Verdiho Traviatě. V roce 1947 získala rakouské občanství, aby mohla s Vídeňskou státní operou vystupovat v zahraničí.
Osudové setkání s Walterem Leggem
V březnu 1946 byla pozvána na předzpívání k Walteru Leggeovi, vlivnému britskému producentovi nahrávek klasické hudby. Legge ji požádal, aby zazpívala píseň Huga Wolfa Wer rief dich denn? Její výkon na něj zapůsobil, uzavřel s ní exkluzivní smlouvu pro společnost EMI. Legge se později stal jejím manažerem i životním partnerem. Dne 19. října 1953 se vzali v Epsomu v hrabství Surrey, čímž získala britské občanství. Ve spolupráci se svým manželem natočila významné Mozartovy opery, písně Richarda Strausse a díla Johanna Sebastiana Bacha, Johannesa Brahmse, Gustava Mahlera a Huga Wolfa.
Dne 16. září 1947 vystoupila v londýnské Královské opeře Covent Garden jako Donna Elvira v Mozartově Donu Giovannim a 28. prosince 1948 v milánské La Scale jako Hraběnka v Mozartově Figarově svatbě, která se stala jednou z jejích nejvýznamnějších rolí. Oficiálně debutovala v Královské opeře 16. ledna 1948 jako Pamina v Mozartově Kouzelné flétně, uváděné v angličtině a v La Scale 29. června 1950 jako sólistka v Beethovenově Misse solemnis. Její spolupráce s milánským operním domem na počátku padesátých let jí umožnila ztvárnit role, které během své kariéry zpívala na jevišti pouze jednou. Patřily k nim Mélisanda v Debussyho Pelléovi a Mélisandě, Iole v Händelově Herkulovi, Markétka v Gounodově Faustovi a Elsa ve Wagnerově Lohengrinovi. V Miláně poprvé vystoupila jako Maršálka v Růžovém kavalírovi Richarda Strausse a jako Fiordiligi v Mozartově Così fan tutte v divadle Piccola Scala. V letech 1949 až 1964 vystupovala také na Salcburském festivalu.
Dne 11. září 1951 ztvárnila Anne Trulove ve světové premiéře Stravinského Života prostopášníka. Ve Spojených státech koncertně debutovala 28. a 29. října 1954 s Chicagským symfonickým orchestrem. Pod vedením Fritze Reinera zazpívala Straussovy Čtyři poslední písně a závěrečnou scénu z opery Capriccio. Její americký operní debut se uskutečnil 20. září 1955 v Sanfranciské opeře v roli Maršálky a následně po dobu jednoho roku ve Spojených státech vystupovala koncertně. V roli Maršálky poprvé vystoupila 13. října 1964 také v Metropolitní opeře, kde v následujících dvou sezonách dále účinkovala. V Carnegie Hall debutovala 25. listopadu 1956 písňovým recitálem.
Objevila se ve filmovém záznamu salcburské inscenace Růžového kavalíra z roku 1961. Ztvárnila také čtyři krátké epizodní role ve filmech produkovaných říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem.
Poslední recitál a osobní tragédie
Naposledy vystoupila na operním jevišti 31. prosince 1971 jako Maršálka v bruselském divadle La Monnaie. O čtyři roky později absolvovala rozlučkové koncertní turné po Spojených státech a v roce 1979 ukončila uměleckou kariéru. Dne 17. března 1979 utrpěl Walter Legge těžký infarkt. Navzdory doporučení lékařů, aby odpočíval, se o dva dny později zúčastnil závěrečného recitálu své ženy v Curychu. O tři dny později zemřel.
Po ukončení kariéry vyučovala a vedla mistrovské kurzy po celém světě, mimo jiné na Juilliard School v New Yorku. Po mnoha letech strávených ve švýcarské Asconě se usadila v Rakousku. V roce 1976 jí Cambridgeská univerzita udělila čestný doktorát z hudby a v roce 1992 byla jmenována dámou-komandérkou Řádu britského impéria. Její hlas byl silný, ale zároveň pružný, a vyznačoval se vřelým zabarvením. Ve spojení s jejím interpretačním talentem jí tyto vlastnosti umožnily úspěšně ztvárňovat rozdílné role.
Elisabeth Schwarzkopf zemřela ve spánku v noci z 2. na 3. srpna 2006 ve svém domě ve Schrunsu v rakouském Vorarlbersku ve věku 90 let. Její popel i popel Waltera Leggea byly uloženy vedle jejích rodičů v Zumikonu nedaleko Curychu, kde žila v letech 1982 až 2003.
