(The Guardian – 7. 12. 2015 – Martin Kettle)
Je to čtyřiačtyřicet let, kdy německá sopranistka Elisabeth Schwarzkopf naposledy odešla z operního jeviště. Bylo to vystoupení v Růžovém kavalírovi v Bruselu. Šestatřicet let uplynulo od jejího posledního koncertního recitálu v Curychu. Tento měsíc si připomínáme sté výročí narození Elisabeth Schwarzkopf. Ti, kdo ji nikdy neslyšeli naživo, k nimž patřím i já, anebo ti, kdo nesbírají nahrávky klasické hudby, což není můj případ, neboť vlastním většinu jejích nahrávek, budou o ní vědět pouze dvě známé skutečnosti. Ani jedna z nich ji nestaví do dobrého světla. Nezasvěcený by dokonce mohl pochybovat o tom, jestli je všechen ten rozruch kolem Schwarzkopf oprávněný.
První nechvalně známou věcí o Elisabeth Schwarzkopf je její členství v nacistické straně. Je jisté, že byla členkou od roku 1940, a není vyloučeno, že vstoupila mnohem dřív. Schwarzkopf popírala své členství až do roku 1981, kdy se prokázalo, že měla členský průkaz s číslem 7548960. Když se zpráva roznesla, vysvětlovala své členství tím, že šlo o profesionální nutnost. Dnes už je jasné, že její nacistická minulost byla minulostí aktivní členky. V období před rokem 2006, kdy ve svých devadesáti letech zemřela, to nenapravitelně pošpinilo její reputaci.
Druhá věc, kterou lidé o Schwarzkopf vědí, alespoň v této zemi, je méně závažná, ale prozrazuje o pěvkyni také mnohé. V roce 1958 byla hostem pořadu BBC Desert Island Discs. Ve vysílání vybrala pro posluchače sedm vlastních nahrávek spolu s předehrou k další nahrávce, v níž také účinkovala. Byl to egocentrický výběr, jejž překonal pouze filmový režisér Otto Preminger, když o dvaadvacet let později vybral osm hudebních témat z vlastních filmů.
Obě dvě tyto skutečnosti představují pěvkyni jako dosti nepříjemnou osobu a egocentrickou divu. Málokdo si vzpomene na její další, nehudební volby v pořadu Desert Island Discs. Byla to francouzská kuchařka a její „luxus“ – opalovací oleje, což ji předvádí z lidské stránky (říká se o ní, že byla vynikající kuchařka a hostitelka). Znamená to ovšem, že se Schwarzkopf dnes těžko prodává.
Podívejme se, co o ní a o jejím významu prohlásili skuteční znalci. „Možná nejlepší pěvkyně ve střední Evropě“ – s tímto hodnocením se Herbert von Karajan svěřil v roce 1946 Walteru Leggovi. Za tohoto legendárního producenta, který utvářel její kariéru, se později provdala. Když zpívala ve Fideliovi, vzpomínala Kirsten Flagstad: „V životě jsem neslyšela vycházet z lidského hrdla krásnější tóny.“ Svjatoslav Richter, který si nikdy nebral servítky, prohlásil: „Kdykoliv tato velká umělkyně zpívá, podává vždy špičkový výkon.“ „Vše bylo dokonalé,“ napsal Philip Hope-Wallace, kritik Guardianu, o recitálu Schwarzkopf na konci její kariéry v roce 1972 v londýnské St. Pancras Town Hall. A pokračoval: „Schwarzkopf v roli Maršálky si je vědoma ubíhajícího času. V průběhu celého večera jsem měl pocit, že pro skutečného umělce to nehraje žádnou roli.“ „Jedna z nejlepších zpěvaček století,“ zněl stručný verdikt kritika Johna Steana.
Není pochyb o tom, že jen málokterá pěvkyně byla tak pracovitá a měla tak vysoké standardy. „V životě jsem se nesetkal se zpěvačkou, která by měla stejné pracovní nasazení jako Elisabeth,“ vzpomínal její dlouholetý spolupracovník klavírista Gerald Moore, s nímž nahrála pásma písňového repertoáru. Byla perfekcionistka, někdy až krutá, ale jak Moore napsal ve svém životopise: „Se Schwarzkopf se pracovalo bez komplikací.“
O vlivu Waltera Legga na Schwarzkopf se toho vždy hodně napovídalo. Her Master’s Voice byl jedním z mírnějších posměšků, sám Legge ho použil jako první. „Pro samou interpretaci není slyšet hudbu,“ byl jeden z dalších. V případě Schwarzkopf to nebylo spravedlivé, ale člověk tuší, co tím bylo míněno. Společně s učitelkou zpěvu Marií Ivogün proměnil Legge sopranistku Schwarzkopf s průměrným, ale příjemně znějícím hlasem ve velkou pěvkyni zvláště mozartovského a straussovského repertoáru, ale také děl Huga Wolfa a vídeňské operety.
Na Leggovu žádost omezila svůj repertoár na několik málo rolí: Mozartovu Fiordiligi, Donnu Elvíru a hraběnku Almavivu, Straussovu Maršálku, hraběnku v Capricciu a také Alici Ford ve Verdiho Falstaffovi. Zpívala ale také Händela, Webera, Smetanu a už od počátku také Wagnerovu Evu a Debussyho Mélissandu. V roce 1951 byla první Anne Trulovou ve Stravinského opeře Život prostopášníka, a když William Walton psal svou operu Troilus a Cressida, myslel na Elisabeth Schwarzkopf (nahrála pouze části opery). Na nahrávkách je její repertoár rozsáhlejší: Jeníček a Mařenka, Hoffmannovy povídky a Veselá vdova.
V písňovém repertoáru ji ve své době překonal jedině Dietrich Fischer-Dieskau. Písně Huga Wolfa nezpívá nikdo lépe. Její schopnost vyjádřit nálady i detaily, přizpůsobit sílu hlasu a měnit tón dosud nikdo nepřekonal. Hodnocení nahrávky Wolfovy písně Schlafendes Jesuskind z pera Johna Steana, s nikým menším než Wilhelmem Furtwänglerem u klavíru, je jen jedním z mnoha a vystihuje její umění dodnes platnými slovy:
„Slyšíme jedno z nejkrásnějších legat, nádherně lehkou a citlivou interpretaci bez zbytečného zdobení. Hudební myšlení i umění je natolik přesné, že se zdá být vykalkulované, což okamžitě navozuje představu něčeho necitlivého a neupřímného. To je ovšem zjevně absurdní, protože neupřímnost, stejně jako sentimentalita, se odhalují nepřesností a zkreslením. Schwarzkopf předvádí vysoký stupeň vnímavosti pro barvu a styly a je si vědoma možnosti volby.“
Každá nahrávka, kterou Elisabeth Schwarzkopf realizovala, svědčí o pravdivosti tohoto hodnocení. Ať byl její život mimo pěveckou kariéru jakýkoliv, zůstává jednou z nejlepších umělkyň dvacátého století.
Pět nejvýznamnějších nahrávek Elisabeth Schwarzkopf
Mozart: Così fan tutte, řídí Herbert von Karajan
Schwarzkopf dokázala z role Fiordiligi udělat v této klasické nahrávce z roku 1954 víc než kterákoliv jiná zpěvačka od té doby. Produkce: Walter Legge
Recitál Schubertových písní s klavírním doprovodem Edwina Fischera
Schwarzkopf měla vždy velké štěstí na klavíristy, kteří ji doprovázeli. Zvláště, zde v této ukázce dokonalého muzikantství z roku 1952.
Strauss: Růžový kavalír, řídí Herbert von Karajan
Maršálka byla její charakteristickou jevištní rolí. Tato nahrávka z roku 1956 je častou volbou z recenzního pořadu BBC 3 Building a Library.
Strauss: Čtyři poslední písně, řídí George Szell
Tato berlínská nahrávka z roku 1956 se stala velmi prodávaným albem. Zprostředkovala Straussovy písně širokému publiku. Schwarzkopf ve své nejlepší formě.
Hugo Wolf: Goethovy písně, na klavír doprovází Gerald Moore
Nahrávka byla pořízena ve studiích Abbey Road v letech 1956 a 1957. Žádná jiná nahrávka nezachycuje lépe její písňové mistrovství.
Přeložil Ondřej Lábr
