Toto je zamyšlení vánoční, i když je lze vztáhnout také ke kterémukoli jinému ročnímu času. A na mysli mám chválu nikoli konzerv masových či podobných pochutin, nýbrž “konzerv” hudebních. Ano, mnozí z nás milovníků hudby považujeme cédéčka a ostatní nosiče jim podobné za jakési hudební konzervy. A jako takové, v určitém smyslu, je máme za pouhá šidítka či neplnohodnotné náhražky pravého koncertního zážitku. Jistě platí, že řada interpretů dokáže nahrávat své snímky nikoli naráz a s chutí, ale na mnohokrát a zpravidla i docela otráveně. Koneckonců, koho by bavilo hrát stále stejný úsek hudby pořád dokola, dokud nebude hudební režisér spokojený. Jenže co on má chudinka dělat, jsou-li tam pořád chyby a navíc je to falešně. Ponoukat ku zlepšení, samozřejmě. Trvá-li dřina déle, všeobecná únava nakonec způsobí, že výsledek může být bezchybný, ale nijak zvlášť chutný.
Jsem si vědom těchto úskalí a odedávna s režiséry nahrávek i hojně diskutuji, jsa přesvědčen, že kus čehosi živého, byť i zároveň trochu nedokonalého, má ve finálním sestřihu nahrávky spíše zůstat, než aby bylo dokonale “vysterilizováno”. Zkrátka: ten, kdo hraje, a ten, kdo sedí u nahrávacích mašin, se musejí nějak dohodnout. Nutné je obojí: perfekce i život.
Řeklo by se, že pro interpreta zůstává příležitost hrát pro živé a právě zde přítomné publikum vždycky tím nejžádanějším a nejcennějším zážitkem. Přiznám se, že pro mě už dávno ne. S daleko největší chutí se nořím do nitra hudby a všech možných zákoutí její interpretace právě v okamžicích, kdy se nahrává, kdy se tedy pokouším napěchovat tóny varhan (nebo cembala, klavichordu, kladívkového klavíru) do oné pomyslné konzervy, jejíž vize se mi v těch krásných a oblažujících okamžicích stává vším. Asi i chimérou, protože stále doufám, že se najdou tací, kteří si nepustí moje cédéčko jako zvukovou kulisu k umývání nádobí či luxování, k běhu parkem či v autě, ale zasednou do křesla a zavřou oči.
Jenže k čemu jinému své snahy upínat, jsou-li dnes veřejná vystoupení dost často pro interpreta spíše utrpením. Alespoň při koncertech varhanních, které se odehrávají v kostelích.
Není to naštěstí vždycky tak tristní, jako tomu bylo na Boží hod vánoční roku 2015. Hrál jsem v nejmenovaném pražském kostele. Návštěva byla hojná. Bohužel přišli i rodiče s dětmi, rodiče i nerodiče s mobilními telefony, turisté brouzdající okolo oltářů, dobrodinci, kteří házeli při pianissimu varhan mince do pokladniček s kývajícími hlavičkami andělíčků, přišlo i mnoho nemocných, které o svátcích nebaví usilovně kašlat jen v dopravních prostředcích, protože lépe se takové zvuky rozléhají v kostelní akustice.
Zkrátka, při koncertě bylo hlučno jak na “Václaváku”. Marná byla snaha pořadatele rodiče těch obzvlášť nespokojených dětí vyprovodit z kostela zase ven. Některými mezi sebou hlasitě rozmlouvajícími návštěvníky byl naopak osočen v tom smyslu, že když se má mlčet, tak proč tedy nemlčí sám a říká jim, že mají být zticha. Takže Vánoce, jak se nepatří. Kravál a ruch, neúcta k posvátnu, buranství a hrubost vůči těm, kteří chtěli v klidu sedět a poslouchat (nikoli však hudební motiv z Nokií a podobná vyzvánění). A k tomu znova stále dokola dětský křik a pláč. Co ale čekáme, když i o Štědrém večeru se mnozí “radovali” za pomoci zábavné pyrotechniky?
Nebylo by dobré, kdybychom zkusili tyto trendy společnými silami nějak zvrátit? Usmyslel jsem si právě, že začnu u sebe a dám si novoroční předsevzetí. Před žádným koncertem nebudu lenit, sejdu dolů k oltáři, vysvětlím lidem, proč si mají vypnout zvonění mobilů, že si mají dát ruku před ústa, když je přepadne kašel (to mě učili už když jsem byl mrňavý). A hlavně poprosím všechny rodiče, kteří se přišli pochlubit svými miminky, aby se ještě jednou naposled projeli dokola okolo oltářů a pak zavítali raději jinam.
Vás čtenáře též úpěnlivě prosím, abyste si všechno to vyrušování okolo sebe při koncertech také nenechali líbit a neostýchali se jemně a slušně ohradit se vůči všem hlučným, kteří bohužel nemají ani to základní slušné vychování. Situace se totiž stále zhoršuje. V opačném případě budete z varhanních koncertů odcházívat rozčarováni a znechuceni víc a více. Ale možná pro mě dobře: Nezbude vám pak nic jiného, než si zase začít kupovat “konzervy”. Jinak se příjemného hudebního zážitku nedočkáte….
