Jak známo, Leoš Janáček byl nejen hudebním skladatelem, ale také pilným glosátorem dění, často nikoli jen čistě hudebního. Psal nápadité a čtivé fejetony pro Lidové noviny, jeden takový najdete v ročníku XXXVI, číslo 256, vyšel dne 20. května 1928, což je zároveň rok Janáčkova úmrtí.
K výročí jsem chtěl cosi poznamenat, ale dostávám se k tomu až dnes. Pro svůj text si vypůjčím Janáčkův název fejetonu Zvoní na poplach a několik citací z něj. Autor psal o zrezivělém zvonku v Bertramce:
„Rez prolezla i rukojeť; teď se nám i ulomila. Zvonečku z let kolem 1780! Zvávals ku stolu, teď zvoníš na poplach. Po schodišti vylámaném, zaskleněnou chodbou k pokojům, v nichž bydlel, hoštěn rodinou Duškovou, Wolfgang Amadeus Mozart roku 1787….”
Janáčkův text je krásně starobylý, dojemně poetický, hlavně ovšem měl vyburcovat svědomí lidí:
„Strop by se byl provalil, vody zaplavují světnice, okenice zteřelé. Darem od paní Emy Popelkové vzácný majetek přešel do rukou Mozartea solnohradského. Tři léta v jeho správě a blízko rozvalině je památná budova!”
Zdá se, že Bertramce hrozila koncem dvacátých let minulého století zkáza! A že to Janáčkovi nebylo jedno. Jistě ani mnohým jiným jeho současníkům, vždyť jak jinak bychom si vysvětlili, že kvůli doličné nemovitosti dokonce založili spolek, do jehož názvu si vetkli Mistrovo jméno.
„…Paní, že tu žertem zvoníval kdysi i Wolfgang Amadeus Mozart? Nadál se, že zvonek rozkřičí cosi o hanbě a chamtivosti solnohradských rodáků, kteří žádají nyní za odstup majetku Mozartovské obci v Praze (správně Mozartově obci v Praze, pozn. autora), jež ujala se záchrany památné budovy, Bertramky, 343.000,- Kč, slovy tři sta čtyřicet tři tisíce?”
Překročme plných osmaosmdesát let, jež nás dělí od roku 1928, a vydejme se na návštěvu Bertramky. Dennodenně, zvláště teď v létě, tak činí například mnozí zahraniční hosté Prahy. A nestačí se divit. Bertramka totiž chátrá. Schodiště se hroutí, zahrada pustne, salla terena už nezní hudbou…
Dodnes patří vila Mozartově obci v Praze, kterážto kdysi Bertramku zachránila. Komunistický režim si ji sice nakrátko přivlastnil, nicméně po změně poměrů a letitém soudním sporu byla opět Mozartově obci v Praze po právu navrácena. Ta však, zdá se, už bohužel není onou životodárnou silou, jakou kdysi byla.
Ovšem, že existují lidé, kterým není osud Bertramky lhostejný. Jednoho takového člověka znám. Bydlí kousek nad Bertramkou a chodívá podél její zahradní zdi, smutně postojí u nezvoucích vrat. Na kousku papíru stojí sice otevírací hodiny, ale expozice je bez vysvětlení uzavřena. I kopřivy, rozlézající se v sluncem prozářené zahradě, jen mlčí.
Občas mi pak volává a ptá se: „Jak je to možné? Vždyť už mnozí mecenáši nabízeli Bertramce pomoc. Proč vlastně Mozartova obec v Praze na žádné nabídky nereaguje?”
Ta ostatně nepřijímá ani žádné nové členy. Řízení spolku pevně třímá v rukou stávající předseda Tomislav Volek. On ale zřejmě trpí stihomamem. Bojí se asi, že mu někdo Bertramku “ukradne”. Svědčí o tom fakt, že řada známých osobností poslala v poslední době přihlášku ke členství, avšak pan předseda a jeho tajemnice tyto přihlášky posílají zpět odesílatelům nebo na ně nereagují.
Co dělat? Mozartova obec v Praze mívala kdysi stovky aktivních členů. A dnes? Jak se praví ve hře České nebe: „Babo raď!” Snad kdyby se obec zase někdy chovala podle vlastních stanov a uspořádala valnou hromadu, které by se zúčastnila nějaká ta “čerstvá krev” a nikoli jen sotva dvě desítky “zasloužilých”. Také by bylo vhodné reagovat na výzvy k podání žádostí o granty od města Prahy. Věřím pevně, že by Bertramka jistojistě nějaký získala.
Nu což. Naděje v nápravu umírá poslední…
