Vzlety a pády a pády a vzlety

  1. 1
  2. 2
Kyliánova choreografie opět v Ostravě
Křídla z vosku: Sergio Méndez Romero, Sawa Shiratsuki (foto Martin Straka)

Jiří Kylián, náš idol, chlouba české kultury. Vlastně nám zbývá stálá výzva jeho talent a dílo pochopit. Zbývá nám snad jen mít částečně možnost tu neuvěřitelnou výšku i hloubku, hloubku či šíři díla vnímat a pochopit Kyliánovo poselství. V tom vskutku souzní i název celé ostravské premiéry. Stále to ve zmínkách (už snad vůbec ne kritikách) potvrzujeme, tu jeho trvalou tvůrčí invenci. Snad to právo máme, opakovat se, v pokoře a obdivu k jeho dílu. Bez patosu a jednoduše řečeno, Jiří Kylián přežije nás všechny!

Ale je i mnoho studentů, mladých choreografů, kteří se od Kyliánova díla odtahují, často se distancují i ho kritizují. A tak je i to důležité! Je mnohdy významné si uvědomovat spojení klasické taneční techniky s „moderními“ dávno již přežitými technikami. Vůbec není zvláštní, že se mladá generace od těch podobných způsobů uměleckého vyjádření může odvracet. Ani se k nim nemusí pořád vracet. Je však vždy důležité naučit se cenit a umět oceňovat, co bylo a jak to vznikalo i leckdy ve složitých dobách. A na to je potřeba mít čas a čas zrání.

Křídla z vosku: Shino Sakurado, Koki Nishioka (foto Anna Rasmussen)

Lenka Dřímalová, šéfka baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, ve své neobyčejné a snad i do jisté míry zarputilé vytrvalosti a schopnosti bojovat, dotáhnout svůj baletní soubor a jeho „niveau“ na světovou úroveň, znovu dokázala vyprodukovat neuvěřitelně úspěšný taneční večer. Jak jsem zmínila v úvodu, v prvním plánu je znovu a již po několikáté v Ostravě uvedena další Kyliánova choreografie. Tentokrát to byla Křídla z vosku/ Wings of Wax, původně pro Nizozemské taneční divadlo, která vznikla již v roce 1997. Předcházela jim neobvyklá studie Perfect Conception pro Tokyo Ballet na podobné hudební motivy. V České republice mají Křídla z vosku první uvedení.

Ocitáme se ve zvláštní až ponuré situaci. Na scéně visí mohutný strom, kořeny vzhůru. Už samo o sobě v černi a šedi a na osiřelé scéně nás to nutí a musí nás nutit k přemýšlení a k jisté destrukci. Strom je zasazen obráceně, takže je vše „vzhůru nohama“. Působí to divně. Kolem stromu krouží v pomalém tempu zvláštní světlo, velký reflektor. Jako planeta si putuje po sluneční soustavě proti proudu hodinových ručiček. Tento světelný kužel a jeho možná až přespříliš pomalý jednotvárný pohyb vytváří určitou ochranu nebo kontrolu nad námi všemi.

Křídla z vosku: Sawa Shiratsuki, Barbora Šulcová (foto Martin Straka)

Co to vlastně pořád chceme? A potřebujeme stále někam stoupat, vznášet se výše. Pak si zase zákonitě přejeme vracet se dolů na zem a vrátit se i domů, do místa a pevného bezpečí. Ale i tam často můžeme cítit nejistotu, při odchodu, vzletu i návratu. Vzlet a následný pád, ten zásadní Ikarův, a snad i trochu nás všech, byl podněcován i podmíněn výzkumem Daidalovým, otcem Ikara. Jiří Kylián se nechal inspirovat obrazem Pietera Brueghela Ikarův pád z let 1555–1560. Na obraze je možno sledovat klidný všední den, oráče na poli, pasáka ovcí, rybáře v lodích na moři. Až po chvilce si všimneme, že se v moři někdo topí. Z vody trčí Ikarovy nohy.

Křídla z vosku: Shino Sakurado, Koki Nishioka (foto Martin Straka)

Několik tanečních seskupení, dvojic, trojic i sólových výstupů (celkem tančí čtyři páry) se postupně objevují na scéně. Všichni ve cvičebním černém kostýmu či spíše jen v jeho smutně nudném náznaku. Jak jinak, partneřina tanečních duetů Jiřího Kyliána je jedinečná, geniální umělecká kompozice. Ale tady vztahy, roztržky či rozhořčení, ale i milostné vztahy a potkávání probíhají nějak zvlášť studeně a bez silnějšího vyjádření emocí. Kde jsou a kam se ty emoce a vzruchy poděly? Zmizely s Ikarem a s jeho propastným koncem? Pádem nahoru či vzletem dolů? Ale proč? Vždyť ta zásadní dramatická situace se přece dotýká nás lidí. Pak nám chybí v této choreografii nějaké vysvětlení. Když není emocí, kterými v minulé tvorbě pan Kylián býval až přesycen, tak pohyb zaniká v určité nudě, scénické šedi a tmavých kostýmech. I hudební výběr ze skladeb Johna Cage, Philipa Glasse, Heinricha von Bibera a Johanna Sebestiana Bacha nás nechává v temné náladě. Anebo to tak asi má být. Nejen Brueghel, ale i Kylián chtěli poukázat na lhostejnost lidí nad osudy druhých.

Noví tvůrci v Ostravě, Denis Untila a Michelle Yamamoto

Na téma Alenky v říši divů vytvořili nově pozvaní choreografové premiéry Alice. Denis Untila pochází z Moldávie, ale skoro celý profesionální život působí v Německu. Michelle Yamamoto z Brazílie a také se etablovala v Německu u Maria Schrὅdera. Oba delší dobu působili v německém Essenu, kde, jak je známo, se nachází centrum pro tanec expresivní, vynořivší se v dobách meziválečných. Mnoho tvůrců z této oblasti se inspiruje či následuje díla Mary Wigmanové, Kurta Josse, a následně Piny Bauschové. Premiéra Alice byla vytvořena pro Aalto Ballet v Essenu v roce 2011.

Shino Sakurado (Alice) (foto Anna Rasussen)
Reklama
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na