Vzpomínka na Annu Barovou

Ve středu 30. září se v chrámu Zvěstování Panny Marie v Brně – Tuřanech rozloučíme s paní Annou Barovou. Rádi bychom doplnili již zveřejněný nekrolog (najdete zde) této mimořádné umělecké osobnosti, která výrazně přesahovala regionální význam, a alespoň ho trochu obohatili o několik podrobnějších údajů.
Anna Barová se narodila 30. března 1932 v Plzni, studovala v Praze a léta svého uměleckého dozrávání a prvních velkých úspěchů prožila v Lipsku. V roce 1969 přišla do brněnské Janáčkovy opery již jako po všech stránkách vyzrálá sólistka. Neplatilo to pouze o jejím mistrovském zvládání všech složek jevištního projevu, počínaje dokonalou pěveckou technikou až po výbornou znalost hereckého řemesla a jeho využívání. Byla osobností po všech stránkách. Jak svými charakterovými vlastnostmi vyznačujícími se čestností a přímosti ve vystupování, hlubokou erudicí nejen v oblasti zpěvu a hudby, ale i svými pedagogickými schopnostmi, které po roce 1990 mohla konečně uplatnit i v pedagogické činnosti na JAMU, kde byla posléze jmenovaná profesorkou, tak také svým skromným vystupováním a vztahem ke svému okolí.

V Lipsku, kam přišla v roce 1959, poprvé vystoupila na jevišti tehdy nově otevřené operní budovy v roli Soni v německé premiéře Prokofjevovy opery Vojna a mír, si vybudovala rozsáhlý repertoár rolích nejrůznějšího typu a charakteru, od mozartovských po špičkové role verdiovských oper i postavy ze soudobé tvorby. Docílila také prvních úspěchů v oblasti koncertní činnosti a hostovala na významných operních scénách v Berlíně s Drážďanech.

Na tomto místě bych se chtěl zmínit o zvláštní úloze, kterou tehdy ve vztahu k našim zpěvákům znamenaly operní soubory v Německé demokratické republice. V době, kdy železná opona pevně oddělovala dva světy, bylo angažmá či hostování ve východním Německu prakticky jedinou možností, kterak se představit v zahraničí. Navíc měl tento jejich pobyt i další význam. Ve východní části rozděleného Německa se přes ideologickou sešněrovanost, jež v lecčem byla možná ještě silnější než u nás, dařilo v té době lépe než u nás k průniku moderních inscenačních stylů a směrů, což spojeno s příslovečnou německou důkladností vedlo k tomu, že se odtud vraceli domů sólisté po všech stránkách velmi dobře připraveni pro moderní inscenační styl odbourávající stařičká operní klišé.A Janáčkova opera byla v oněch časech pro tyto umělce ideálním působištěm. Bylo to především díky vynikajícímu koncepčnímu vedení ve všech směrech činnosti a částečně se na tom podílela i atmosféra nové budovy, jež vznikla částečně i na základě inspirace z družebního města Lipska, jejíž půlstoleté výročí si v nejbližších dnech připomeneme.

Anna Barová byla dokonale připravena pro náročný program, který pod šéfovským vedením Františka Jílka koncipoval vynikající operní dramaturg Václav Nosek (často za aktivní pomoci vynikající divadelnice a překladatelky Evy Bezděkové) a stala se dokonalou interpretkou úkolů ve všech žánrech, které tento program obsahoval.Mimořádně výrazně se to projevilo ve dvou, na první pohled formálně zcela odlišných oblastech, jež byly jedněmi z dominant Noskovy dramaturgické linie. Anna Barová se stala jednou z čelných osobností v dílech starých mistrů, jimž tehdy byla v Brně věnována nikdy předtím ani potom nevídaná pozornost. Ztvárnila roli Oktavie v Korunovaci Poppey Claudia Monteverdiho, v opeře Jeana Baptista Lullyho Jeden chce a druhý musí vystoupila hned ve třech rolích, jako Hudba, Krása a Zajda. V Romeovi a Julii Jana Antonína Bendy byla představitelkou role Camilly, v Cimarosově Tajném manželství postavy Fidalmy, altové sólo zpívala v Lamentationes Jeremiae Prophetae Jana Dismase Zelenky.

Znamenitě se uplatnila i v druhé ze zmíněných repertoárových sfér, v operách dvacátého století i těch, v té době nejsoučasnějších. Ztvárnila postavu Dulcitiovy ženy v opeře Jana Nováka Dulcitius, v novince brněnského autora Miloše Štědroně Kuchyňské starosti roli Paní. Z jejích dalších rolí české soudobé operní tvorby připomeňme například její Druhou dámu v opeře Ilji Hurníka Dáma a lupiči, Kleito v Atlantidě Karla Horkého anebo postavy v dětských operách Brouk Pytlík Evžena Zámečníka a Kocour Mikeš Miloše Vacka. V operních dílech zahraničních autorů dvacátého století to byly například Garderobiérka v Bergově Lulu, Matka Goose v Životě prostopášníka Igora Stravinského, Kurtizána v Lukullově osouzení Paula Dessaua, Leonardova tchyně v opeře maďarského autora Sándora Szokolaye Krvavá svatba. Zpívala rovněž v inscenaci Milhaudova Theseova vysvobození. V operách moderních ruských autorů to pak byly zejména role Dueni v Prokofjevově Zásnubách v klášteře, dvě postavy ve světové premiéře opery Mečislava Vajnberga na gogolovský námět Nos, kterou režíroval Georgij Ansimov anebo Sofie Ivanovna ve Ščedrinových Mrtvých duších.Pravidelně se setkávala s operami Leoše Janáčka, ať to bylo v roli Stařenky Buryjovky v Její pastorkyni, Varvary v Káti Kabanové, Matky Míly v Osudu, Paní revírníkové, Datla a Psa Lapáka v Příhodách lišky Bystroušky či Poklízečky ve Věci Makropulos. Zpívala rovněž sólo ve scénickém provedení Glagolské mše a v programu, který obsahoval Říkadla, Zápisník zmizelého a Concertino. V operách Bohuslava Martinů se úspěšně setkala s postavou Obchodnice s rybami v Juliettě, Evy ve Veselohře na mostě a v Bělohlávkově inscenaci Her o Marii se představila ve třech postavách, v Ženichovi, Panně Marii a sestře Martě. V Maryši Emila Františka Buriana ztvárnila roli Lízalky.

Z děl Bedřicha Smetany si ji brněnští milovníci opery pamatují především jako Hátu v Prodané nevěstě. Výborně se zhostila role Záviše v Čertově stěně a Děčany v Braniborech v Čechách. Byla rozkošnou představitelkou titulní hrdinky ve Dvořákově opeře Čert a Káča.V této opeře tak, pokud se nemýlím, nastudovala svou poslední roli na scéně Janáčkovy opery: byla jí Káčina matka v inscenaci tohoto díla z roku 1998. K jejím parádním rolím patřila Ježibaba v Rusalce, zpívala také v altové sólo při jevištním uvedení Dvořákova Rekviem, které nastudoval velký ctitel a znalec Dvořákovy tvorby Jiří Pinkas v roce 1991 u příležitosti skladatelova jubilea. Ve Fibichově Šárce se představila v postavě Radky.

Připomeňme alespoň některé její role v klasickém světovém repertoáru. Byly to mimo jiné Marcelina v Mozartově Figarově svatbě a Druhá dáma v jeho Kouzelné flétně, z verdiovských rolí Preziosilla v Síle osudu a paní Meg ve Falstaffovi, Suzuki v Pucciniho Madama Butterfly, z oper francouzských Marta v Gounodově Faustovi a Markétce, Niklas z Offenbachových Hoffmannových povídek, Geneviève v Debusyho Pélleovi a Mélisandě a samozřejmě titulní role Bizetovy Carmen. Z německých oper připomeňme alespoň Wagnerovy Mistry pěvce norimberské (Magdalena) a Náměstíčko Ermanna Wolfa Ferrariho (role Orsoly). V ruských operách se úspěšně představila v roli Olgy v Čajkovského Evženu Oněginovi, kterou později vystřídala Chůva Filipěvna a Končakovny v Borodinově Knížeti Igorovi.

Perfektně zvládla roli Rosiny ve Štychově a Věžníkově inscenaci Rossiniho Lazebníku sevillském, kterou zpívala v u nás tehdy neobvyklé originální mezzosopránově podobě.Hlas Anny Barové byl často zaznamenán na rozhlasových a gramofonových nahrávkách. Z těch operních si připomeňme Pinkasovo provedení Dvořákova Čerta a Káči (Káča), janáčkovské nahrávky Její pastorkyně (Stařenka Buryjovka) a Osudu (Matka Míly), ve Štychově nahrávce Fibichovy Šárky zpívala Radku, ve Vajnarových zvukových záznamem českých oper to byly role Mešjanovky ve Foersterově Evě a Babičky v Novákově Lucerně. Slyšet ji můžeme také v Bělohlávkově nahrávce Her o Marii Bohuslava Martinů a na záznamu úryvků z oper Rudolfa Karla Smrt kmotřička a Tři zlaté vlasy děda Vševěda.

Mimořádně bohatá byla koncertní činnost Anny Barově, v níž se programově v věnovala staré hudbě včetně hudby barokní a předbarokní. Byla to například skladba Kryštofa Haranta z Polžic Missa quinis vocibus super Dolorosi martyr. Zpívala na koncertním provedení repliky světové premiéry opery Euridice, autora Giulia Cacciniho, jejíž partituru pietně realizovali Miloš Štědroň a Arnošt Parsch. Titíž skladatelé se zasloužili o provedení průřezu Monteverdiho opery Návrat Odysseův do vlasti, v níž rovněž účinkovala stejně jako v mnoha dalších skladbách tohoto autora. Pravidelně se věnovala interpretaci Bachových a Händelových kantát a mnoha dalších skladeb z této sféry.

Rovněž v oblasti písňové a kantátové tvorby je její hlas zaznamenán na četných nahrávkách.

Významné místo má na soupisu jejích aktivit činnost pedagogická. Spolupracovala s brněnským pěveckým sborem Kantiléna, kde působila po boku svého manžela, barytonisty Jiřího Bara (1928-1989). Jiří Bar působil dlouhá léta v Lipsku a posléze v Brně. Na obou scénách vytvořil dlouhou řadu barytonových rolí. Jeho největší význam ale tkví v pedagogické činnosti a v oblasti teorii zpěvu, kde je autorem mnoha závažných studií. Teoreticky se zpěvu věnovala i Anna Barová. Na JAMU publikovala ve sborníku věnovaném této problematice text Řeč, mluva, hlas a publikaci Proč zpíváme?.

Na JAMU se podílela na výchově řady žáků. Za všechny jmenujme úspěšného tenoristu Richarda Samka, jehož jsme mohli v sobotu 27. září slyšet v Bělohlávkově nahrávce Smetanova Dalibora.

Foto archiv NDB, Rafael Sedláček, V. Vaňák