Vzpomínka na brněnského dirigenta Františka Jílka

Přesně před sto lety se narodil František Jílek, se kterým je neodmyslitelně spjata slavná éra brněnské opery i filharmonie. Lidé brzy zapomínají a žijí přítomnosti, v níž nachází (nebo nenachází) kulturní uspokojení. Není dobře však zapomínat na nedávnou minulost, zvláště když mnohonásobně převýšila současnou úroveň! Dirigent Jílek patřil k brněnským rodákům, kteří svému rodnému městu přinášeli mnoho uměleckých hodnot a zasloužili se výrazně o jeho skvělou kulturní pověst v Evropě i mimo ní. Bez vnější okázalosti a dnešní mediální publicity dokazoval, že to nejcennější v životě je poctivá a láskyplná práce v oblasti, kterou si zvolil za své životní poslání.František Jílek studoval na brněnské konzervatoři klavír a skladbu u Jaroslava Kvapila a dirigování u dvou známých brněnských dirigentů, Zdenka Chalabaly a Antonína Balatky. V pětadvaceti letech se stal korepetitorem brněnské opery v době, která po umělecké stránce patřila k velmi úspěšným. Šéfem opery byl skvělý dirigent Milan Sachs a vrchním režisérem jihoslovanský umělec Branko Gavella. Také pěvecké obsazení bylo na neobyčejné výši a umožňovalo tvůrcům zvládat i ty nejtěžší úkoly operní dramaturgie. Jílkův nejoblíbenější autor byl Leoš Janáček, který byl v podání Milana Sachse na neobyčejně zdařilé a osobité úrovni. Jílek byl u studia jeho Lišky Bystroušky, ale také u Balatkovy Šárky, Káti Kabanové a Její pastorkyně pod taktovkou Karla Nedbala. Vzpomínám si, s jakou nostalgií, ale také úctou a obdivem vzpomínal František Jílek na výborné obsazení Janáčkovy Její pastorkyně v obsazení velkých brněnských hlasů – Emila Olšovského, Gustava Talmana, Alexandry Čvanové a Marji Žaludové. O této interpretaci mne informoval, když jsme spolu dělali tuto krásnou Janáčkovu operu.

Ovšem mým prvním setkáním s Janáčkem a současně také s Františkem Jílkem jako uměleckým spolupracovníkem byla Janáčkova dosud neuvedená opera Osud! Premiéra byla připravovaná pro janáčkovský festival v roce 1958. (Není tedy pravda, že by festivaly Leoše Janáčka v Brně založil teprve poslední brněnský ředitel Daniel Dvořák!) Po režijní stránce to byl úkol Oskara Linharta, který také připravil téměř všechny ostatní Janáčkovy opery. Linhart však byl na poslední chvíli odvolán do Moskvy, kde s dirigentem Chalabalou připravoval premiéru Její pastorkyně. A tenkrát jsem byl právě neočekávaně pověřen svým šéfem, abych se ujal tohoto nelehkého úkolu. Byla to důvěra až nepochopitelná, když mně bylo jen osmadvacet roků a s Janáčkovou operou jsem se dosud nesetkal!?Vymyslel jsem si na začátek opery filmovou dotáčku bouře, která se měla v setmělé scéně promítat přes zpívající sbor a byla na začátku opery jedinou optickou akcí. Měli jsme jen starou filmovou kameru a ta těsně před začátkem premiéry vypověděla poslušnost. Stáli jsme s profesorem Jílkem nad zoufale zápasícím kameramanem, až jsme si oba uvědomili, že ho vlastně strašně znervózňujeme, a tak jsme na Jílkův povel odešli. On k pultu a já do hlediště celý zoufalý z toho, že to bude katastrofa. Naštěstí s oponou se jako zázrakem kamera rozjela…

František Jílek byl znamenitý spolupracovník ve své hudební přesnosti a dokonalém zvládnutí i těch nejobtížnějších míst v operních partiturách. V opeře Dantonova smrt od Gottfrieda von Einema je velmi složitá scéna soudu, ve které je sbor členěný na několik skupin s náročnými  rytmickými pasážemi a kontrapunkcí ve sborových hlasech. Nechtěl jsem mít soudní scénu statickou, i když právě s takovou autor zřejmě počítal, a proto si dovolil tak náročnou kompozici sborových partů. Rozehrál jsem sbor s velkými pohybovými změnami a dramatickými střety mezi příznivci a odpůrci Dantona. Každý jiný dirigent by odmítl sbor v takovém pohybu řídit, ale Jílkovi se to líbilo, a aniž mi něco řekl, pojistil si rytmiku sboru bicími nástroji za jevištěm jednotlivých sborových skupin a takto se podařila tato náročná scéna tak, že při premiéře v hledišti zástupce vídeňské firmy Universal Edition vykřikl mohutně „bravo“ !Profesor Jílek měl rád režii vytvářenou hudbou a cítil nejraději pohybovou jednotu s hudebním výrazem, ať již šlo o hereckou psychologii, nebo nadreálné působení hudební výpovědi. Vím, že jsem mu proto vyhovoval s životně přesvědčivým realismem Její pastorkyně, stejně jako velmi stylizovaným pojetím surealisticky působící inscenací Bergova Vojcka nebo groteskně a rytmicky rozehranou komedií Sergeje Prokofjeva Zásnuby v klášteře.Nezveřejňovali jsme však nikdy duchaplné a intelektuální koncepce svých inscenací, protože jsme oba zastávali názor, že vše, co chceme říct, musí divák slyšet a vidět a sám tomu porozumět a naše záměry pochopit. Hrát pro našeho diváka, to byla vždy ta nejdůležitější devíza naších uměleckých snah. Tomu jsem se také od Františka Jílka rád učil. Jeho věcnost, přímočarost a jednoduchost byla výsledkem dlouholeté řemeslné práce, která jej dovedla až k dokonalosti, která není nikdy jednoduchá. Byl pochopitelně rád, když někdo tyto jeho kvality poznal, pochopil a ocenil, ale neviděl jsem nikdy, že by chtěl být centrem oslav a uznávání svých uměleckých kvalit. Jeho uměleckým krédem bylo sloužit umění a divadlu a samozřejmě svému posluchači. Jestliže tím nakazil i své okolí a infikoval touhou po dokonalosti ostatní umělce operního souboru, pak je nasnadě, že jeho éra může být vzpomínána jako jedna z nejúspěšnějších v dějinách brněnské opery.

Autor je přední český operní režisér poválečné generace