Vzpomínka na Emericha Gabzdyla

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Před dvaceti lety, 12. září 1993, zemřel poslední z trojice patriarchů českého baletu dvacátého století, dlouholetý šéf ostravského baletního souboru Emerich Gabzdyl. Byl o tři roky mladší než Psota a Machov, letos by 20. července oslavil své 105. narozeniny.Narodil se jako nejmladší z dětí v početné rodině mistra elektrikáře na jámě Louis (později důl Jeremenko) v hornických a hutnických Vítkovicích, které tehdy v roce 1908 byly ještě samostatným městem. Součástí Ostravy se staly až v roce 1924. V rodině existoval velmi vřelý vztah k hudbě, jeho starší bratr Jan si zvolil hudbu jako životní povolání a byl po léta korepetitorem ostravského divadla. Emericha od dětství lákalo divadlo, kterému nakonec zasvětil svůj život.

Rozhodujícím momentem byl vznik Národního divadla moravskoslezského v roce 1919. Mladý ambiciózní ředitel Václav Jiřikovský hodlal v prudce se rozvíjející Ostravě vybudovat divadlo po všech stránkách reprezentativní a kvalitní. Odhodlal se ke kroku, jenž v té době vůbec nebyl běžný. Zřídil samostatný baletní soubor a do jeho čela povolal zkušeného baletního světoběžníka, římského rodáka Achille Viscusiho, výtečného sólistu a zkušeného choreografa, který působil na řadě evropských scén včetně Vídně a Berlína, pracoval (podobně jako později Psota) i v Brazílii a Argentině a v letech 1901–1912 byl šéfem baletu Národního divadla. Viscusi začal s velkým rozmachem budovat soubor. Hned v první sezoně nasadil takové tituly, jako byla Coppélia Leo Délibese, či dokonce Čajkovského Labutí jezero. K tak náročnému programu, jaký si Viscusi předsevzal, potřeboval patřičný soubor. Do hledáčku možných adeptů se dostal i mladý chlapec z dělnické kolonie okouzlený tanečním uměním, Emerich Gabzdyl. Viscusi velmi dobře rozeznal jeho talent a možnosti a poskytl mu všemožnou péči pro jeho umělecký růst. Ve svých čtrnácti letech začíná Emerich Gabzdyl tančit v baletním souboru, o rok později v roce 1923 se stává řádným členem baletu.V roce 1923 končí ostravská baletní idyla. Plány ředitele Jiřikovského byly příliš smělé. Ostrava na ně nebyla ještě zdaleka připravena, finanční potíže se množily a zklamaný Václav Jiřikovský Ostravu opouští. Achille Viscusi ještě stihne na jaře 1924 uvést Nedbalovu Pohádku o Honzovi a rovněž Ostravu opouští. Na pozvání Oskara Nedbala odchází ve funkci baletního šéfa do Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde v plné svěžesti choreografuje a tančí stěžejní role až do svého penzionování v roce 1930.

Jeho žák zatím v Ostravě pilně účinkuje jak v občasných baletních představeních, tak v operách a operetách. Měsíc před svými osmnáctými narozeninami, v červnu 1926, vytváří svou první choreografii pro Gounodovu operu Romeo a Julie. Následuje několik choreografií dalších, například do opery Karla Goldmarka Královna ze Sáby či pro Kálmánovu Čardášovou i Cirkusovou princeznu.

Rozhodující zlom pro Gabzdyla přišel v roce 1927. Ředitel ostravského divadla, dlouholetý přední herec slavné zlaté gardy pražského Národního divadla, Miloš Nový, který se rozhodl zkusit si to v Ostravě jako ředitel, chtěl navázat na Jiřikovského zakladatelské úsilí včetně investic do činnosti baletu. Do Ostravy pozval tehdy velmi slavného německého choreografa profesora Maxe Semmlera, aby tam nastudoval své parádní číslo, baletní kompozici na hudbu Richarda Strausse Legenda o Josefovi. Semmler si do role Josefa obsadil devatenáctiletého Emericha Gabzdyla a tato role se pro něj stala startovní pozicí k velké baletní kariéře.Mimořádný úspěch nejprve vedl k tomu, že Gabzdyl opouští Ostravu a odchází za svým učitelem Viscusim do Bratislavy, kterou ovšem záhy opouští a jeho kroky vedou k Semmlerovi. S ním účinkuje v představeních Legenda o Josefovi v Německu, Rakousku a Švýcarsku a v roli jeho asistenta působí v Berlíně při výuce klasického baletu.

Berlínský pobyt a spolupráce se Semmlerem měly pro Gabzdylův umělecký vývoj rozhodující význam. Jsa výtečně připraven od Viscusiho pro klasický balet, poznal u Semmlera moderní výrazový tanec, který tehdy ovládal moderní taneční německou scénu, a symbióza těchto dvou stylů pro něj měla nedocenitelný význam. Emerich Gabzdyl se ve svých vzpomínkách ke svému berlínskému pobytu často a rád vracel a uměl zaníceně popsat ostře pulzující život evropské kulturní a umělecké metropole, kterou tehdy Berlín byl.

Černý pátek na newyorské burze ovšem postupně zcela proměnil život. Hospodářská krize, která v Německu probudila k aktivitě extrémní živly všech barev a především té hnědé, způsobila, že pobyt pro cizince začal být v Německu neúnosný. Emerich Gabzdyl tedy opouští Berlín a vrací se do vlasti.

V Brně se po odchodu Ivo Váni Psoty uvolnilo místo prvního sólového tanečníka. Choreografka Máša Cvejičová angažuje Emericha Gabzdyla. Hned po příchodu přebírá úspěšně role Abderama v Glazunovově Raimondě a Šalamouna v baletu Ottorina Respighiho Belkis, královna ze Sáby. Následují další špičkové výkony jako Pavouk v Rousellově Pavoučí hostině, Apollón v baletu Igora Stravinského Apollón a múzy a v titulní roli Prokofjevova baletu Marnotratný syn. Ve Špalíčku Bohuslava Martinů tančí Umrlce a Ženicha.

Významným mezníkem Gabzdylova uměleckého života je únor 1935. Prvního dne tohoto měsíce je v jeho choreografii v rámci večera Slovanské obrázky v tanci provedena pod názvem O bláznu, který jiných sedm bláznů přelstil československá premiéra Prokofjevova baletu Šut, v němž rovněž ztvárnil titulní roli. 23. února byla v Divadle Na hradbách (nynější Mahenovo divadlo) pod taktovkou Antonína Balatky a v režii Rudolfa Waltera uvedena světová premiéra Her o Marii Bohuslava Martinů, pro níž Emerich Gabzdyl vytvořil choreografii a sám v ní tančil roli Ďábla. Obě chorografie byly přijaty velmi kladně a bylo zřejmé, že Gabzdylův další umělecký vývoj se bude ubírat tímto směrem.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat