Vzpomínka na Iron Horse: Fractured – Na nástupišti valícího se času

Každých dvacet minut se na barokním nádvoří „odslepila“ okna a přitáhla zraky přihlížejících k pohybově-vizuálním výjevům laděným do poetiky filmů noir s okřídlenou svůdností inspirovanou legendárními horory Alfreda Hitchcocka. Ostatně, díky asociaci vyvolané umístěním události nenásilně vstoupila na mysl vzpomínka na snímek Okno do dvora. A po ní se z hloubky paměti vedraly na povrch ptačí perutě, posedlost láskou, legendární odlesk čepele ve sprše, šponované napětí čili legendární Ptáci, Závrať, Psycho, Cizinci ve vlaku… Možná se vše odehrálo v úplně jiném pořadí, anebo jsem k zahlédnutému díky postavám, jejich kreacím a zvoleným univerzálním předmětům typu kufr, noblesní kostým, noviny, deštník a dalším přisoudila tituly odlišné od kreativců zamýšlených. Inspirace emočně údernými událostmi z filmografie mistra thrillerů a kriminálek se staly kostrou zhruba desetiminutové energické mozaiky, planoucí a hýřící, sycené hudbou Martina Hůly Tvrdého. Tajemný či detektivní nádech performance umocňoval choreografický princip prudkých střihů, až gesticky zkratkovité staccato, jenž spojovalo všech šest performerů. Ti jako by se zjevovali v průvanu času, který je v bodu náhlého zlomu vykmitl a navrátil v jiné situaci, podobě i vztahu.

Pozornost přihlížejících visela na dění v oknech. Zraky ulpívaly na „kupé projíždějícího vlaku“, který a nejen ten, velmi zdařile evokovala videoprojekce umístěná na fasádu paláce. Multižánrová instalace Iron Horse: Fractured prokázala příkladnou synergii. Technologie nenahradily člověka, ani ten se však nad ně nepovyšoval, čímž vznikl sice krátký, ale funkční dialog techniky a živé bytosti, prolnutí kódů, hesel a výpočtů s vnímáním, cítěním a chvěním. Letošní účast Laterny magiky v galerijní zóně Signal festivalu evokovala jak její kořeny s touhou mísit divadelně-filmové postupy, tak ukázala, že sebevědomě kráčí současností, do které vnáší obrazivost a bohatost pohybového výraziva.

První spolupráce populárního festivalu s jedním ze souborů Národního divadla se uskutečnila v roce 2022, kdy se v Kateřinské zahradě na Karlově odehrála site-specific multimediální performace LUNAtic. Tehdy režisérka Miřenka Čechová a vizuální umělec Erik Bartoš zkoumali hranici mezi skutečným a fiktivním s ponorem do poezie francouzské básnířky Joyce Mansour a české surrealistické autorky Jany Honzy Krejcarové. V loňském roce se Laterna magika do programu zapojila projektem Citová paměť, avšak situovaným nikoli do vnějšího prostranství, ale do prostoru budovy Muzea hlavního města Prahy na Florenci. U příležitosti 65. výročí od své první sezóny se v režii Terezy Vejvodové rozpačitě ohlížela do minulosti a vyhlížela budoucnost. Letošní návrat k prostředkům, které však i s využitím technicky vyspělých postupů přirozeně podtrhly nonverbální divadlo, se ukázal jako svěží výhled do nového směřování Laterny magiky.

Iron Horse: Fractured
Režie, koncept, choreografie: Miřenka Čechová
Hudba, video art: Martin Hůla Tvrdý
Videomapping: Linda Arbanová
Kostýmy: Kateřina Jirmanová
Scénografie: Jan Tomšů
Účinkují: Zuzana Fikrová, Michaela Hradecká, Eva Stará, Michaela Stará, Adriana Štefaňáková Markéta Vajdová, Lukas Blaha, Florent Golfier-Brechmann, Dalibor Lekeš, Andrej Štěpita, Tomáš Wortner a Roman Zotov

Performance byla uváděna v rámci Signal Festivalu od 10. do 13. října 2024, vždy od 19 hodin se začátky každých 20 minut.